Když na sklonku studené války americký politolog Francis Fukuyama představil svou tezi o konci dějin, varoval, že posthistorické období bude smutné a nudné, protože mu bude chybět heroický rozměr dřívějších bojů o uznání, chápaných s Hegelem jako základní struktura společenského života.
Epické konflikty jsou v nové době nahrazené ekonomickým kalkulem, řešením technických a environmentálních problémů či starostí o konzumentovo blaho, takže touha jedinců po uznání je naplňovaná primárně v ekonomické sféře. S přihlédnutím k perspektivě věčné nudy po konci historie pak Fukuyama prorocky napsal, že tato situace může vytvořit podmínky k opětovnému vzplanutí dějin, tedy ohrožení dominance liberálního řádu. A to nastalo dřív, než jsme si na konci devadesátých let dokázali představit.