V prvních dnech ruské agrese vůči Ukrajině, která zastihla Maďarsko šest týdnů před parlamentními volbami, se mohlo zdát, že jde o dar pro maďarskou sjednocenou opozici. Leč zkušený stratég Viktor Orbán dokázal navzdory všeobecnému „Zeitenwende“ proměnit své dlouholeté vztahy s Putinem ve výhodu. Jeho Fidesz ve volbách zvítězil s překvapivým náskokem a obhájil pohodlnou ústavní většinu (135 ze 199 poslanců). Jinde v Evropě se přitom Putin stal natolik toxickým, že se vůči němu dočasně vymezila většina s Kremlem jinak sympatizujících stran a hnutí.

Na Orbánově úspěchu se samozřejmě nepodepsalo pouze jeho rozhodnutí nepřepřahat uprostřed brodu a udržet dobré vztahy s Ruskem. Roli sehrála celá řada dalších faktorů jako je nepřesvědčivý výkon postupně erodujícího slepence opozičních stran a nerovné podmínky voleb (vládou kontrolovaná média, překreslené okrsky, volební turistika atd.). Drtivý náskok však Fidesz získal pravděpodobně právě během posledních týdnů.

O Maďarsku se často hovoří jako o politicky silně polarizované společnosti, kde je na jedné straně tábor skalních stoupenců vládní strany a na druhé urbánní voliči opozice. První budou za všech okolností volit Fidesz, je to jejich víra, argumenty nehrají roli. Druhá část obyvatel naopak Orbánovi svůj hlas nikdy nedá. V zemi je však ještě relativně silná třetí skupina lidí: nerozhodnutí voliči, o něž se v kampani hrálo především. Těm přitom Orbánova proruská politika nijak neimponovala. V Maďarsku není přirozená rusofilní základna jako například v sousedním Slovensku (dle posledních výzkumů se až třetina Slováků domnívá, že Ruskou agresi vůči Ukrajině vyprovokoval svým chováním Západ).

Maďarská opozice doufala, že probíhající válka umožní představit Orbána jako politika, který dlouhodobě sype písek do soukolí aliance demokratických zemí a významně přispívá k tomu, že Evropa nedokázala včas a odpovídajícím způsobem na ruskou hrozbu reagovat. V Maďarsku bylo možné v souvislosti s děním na Ukrajině využít též paralely s bojem za svobodu v roce 1956, resp. jeho násilným potlačením vedeným Sověty. Nepodařilo se.

Podobně jako během uprchlické krize v roce 2015 Orbán i nyní stavěl na vytváření nepřítele a emoci strachu. Zdrženlivost vůči aktivnější podpoře Ukrajiny vysvětloval obavami o bezpečnost země a její ekonomickou stabilitu. Voliče varoval, že opozice uzavřela pakt s Kyjevem a v případě jejího vítězství bude země zatažena do války, na Ukrajinu začnou proudit maďarské zbraně a vojáci, dojde k zastavení dodávek plynu, zdražení pohonných hmot a zdecimování ekonomiky.

Orbán se stylizoval do role mírotvorce, mostu mezi východem a západem, diplomata usilujícího o nalezení pokojného řešení z pozice domněle neutrální země (Maďarsko je přitom členem NATO). Opozici naopak prezentoval jako válečné štváče. V době ohrožení mají lidé tendenci upínat se k silnému lídrovi nabízejícímu pocit bezpečí. To je pro ně Orbán. V tomto směru dávají smysl též jeho nedávná slova: „nepamatuji se, kdy nám naposledy byly hvězdy takto nakloněny”.

Příběhy uprchlíků rezonovaly převážně ve větších městech, kde Ukrajinci nacházejí nejčastěji zázemí. Orbánovi se mohlo podařit přesvědčit nerozhodnuté voliče také proto, že provládní média Ukrajinu dlouhodobě vykreslovala jako zemi s nepřátelským vztahem k tamní maďarské menšině.
Maďarskem stále obchází strašidlo Trianonu. Někteří extremističtější politici se neostýchali veřejně připomenout, že pokud by se v kontextu války na Ukrajině naskytla příležitost získat zpět Podkarpatskou Rus, měla by toho Orbánova vláda využít. Minimálně část Fideszu nechává tyto revizionisty mluvit, pokud se k nim v jinotajích dokonce nepřipojuje.


Odborníci se dohadují, zda bude Orbán po volbách ochoten důrazněji odsoudit ruské počínání na Ukrajině a pragmaticky se přiblíží evropskému mainstreamu či posílen ziskem nového mandátu bude spíše dále trvat na svém. Jeden z někdejších Orbánových spolupracovníků, který dnes žije ve Washingtonu, mi k tomu řekl: „V tuto chvíli Viktor možná ještě není rozhodnut. Je to neobyčejně schopný politik a učiní, co pro něj bude aktuálně nejvýhodnější. Může docela dobře zvolit deeskalaci vztahu k evropským spojencům, tak jako udržovaní stávající linie.“

Orbán – podobně jako například turecký prezident Erodğan – hraje s vícero kartami, je dostatečně trpělivý a nyní získal čas. O zahraničně politickém směřování Maďarska leccos napoví složení nové vlády. Zůstane-li na pozici ministra zahraničí Pétér Szijjártó, lze očekávat spíše kontinuitu. Bude záležet také na tom, jak se vyvine situace na Ukrajině. Ukončí-li Rusko válku, půjde Maďarsko v prvním šiku těch, kdo budou volat po zrušení sankcí a normalizaci vztahů s Moskvou. A bohužel nebude v Evropě samo.

Zároveň platí, že Budapešť nechce zůstat evropským páriou. Jazykově a psychologicky izolováno uprostřed slovanského moře, s komplikovanými vztahy vůči Bruselu a řadě vlivných zemi EU, Maďarsko cítí potřebu hledat spojence alespoň v regionu. Klíčovým partnerem je pro Orbánovu vládu nyní Polsko. Po varovných signálech z Varšavy v reakci na maďarský přístup k Ukrajině však premiér Morawiecki v posledních dnech naznačil vůli dále spolupracovat. Obě země se vzájemně potřebují, a to zejména s ohledem na spory, které vedou v Bruselu. Brzy lze proto očekávat vstřícné Orbánovo gesto směrem k Varšavě. Budapešť bude hledat i další vlivné zastánce. Jedním z kandidátů by se po očekávaném znovuzvolení mohl stát francouzský prezident Macron. I jemu bude muset Orbán něco nabídnout (např. podporu klíčových francouzských projektů v EU).

Maďarsko má dlouhodobě silný zájem na spolupráci v rámci V4. Pro Orbána jde o nástroj k prosazování zahraničně-politických zájmů, zároveň mu to dodává legitimitu i doma. Fakt, že Budapešť o V4 stojí mnohem více nežli Praha bychom měli umět využít. Orbánovi je třeba jasně sdělit, za jakých podmínek pro nás tento formát ještě dává smysl a kde je naše „red line“. Zde pak musíme být připraveni i na možností zmrazení politického rozměru V4. Orbán si to již umí představit, když přišel v závěrečné fázi kampaně o její V4 pilíř (např. zrušení budapešťské schůzky ministrů obrany). Zároveň by nadále mohla a měla fungovat spolupráce na nižší, regionální úrovni, stejně jako Visegrádský fond. V případě změny kurzu v Budapešti bychom intenzivnější kontakty na politické úrovni postupně obnovili.