V nedělním druhém kole francouzských prezidentských voleb zvítězil Emmanuel Macron se ziskem 58, 6%. Představitelce krajní pravice Marine Le Penové dalo hlas 41, 8% Francouzů. Pro stávajícího prezidenta jde o dobré skóre, přihlédneme-li k prognózám po prvním kole voleb.

Ukázalo se, že Le Penová je – navzdory dlouhodobé snaze své znormálnění – pro mnoho Francouzů stále nevolitelná. Někteří lidé si nyní před druhým kolem přečetli její program a zjistili, že se tak moc nezměnilo. Jsou proto ochotni dát hlas Macronovi a „zabránit nejhoršímu“, jakkoli s ním hluboce nesouhlasí. Macrona opět podržela takzvaná „republikánská fronta, povážlivě však slábne.

Dělilo-li Macrona a Le Penovou v prezidentských volbách v roce 2017 téměř 33%, pak letos to bylo jen zhruba 17%. Když se pravicoví populisté probojovali v roce 2002 poprvé do druhého kola voleb, získal Jean-Marie Le Pen 17, 8% hlasů, zatímco Jacques Chirac se těšil 82, 2% podpoře.

Letošní volby potvrdily postupné mizení dvou tradičně nejsilnějších stran (středopravých Republikánů a středolevých Socialistů) a paralelní posilovaní krajní pravice a levice. To, co mohlo být po volbách v roce 2017 interpretováno jako výjimka se nyní ukazuje jako dlouhodobější trend.

Země zažívá hlubokou politickou a společenskou krizi. Macronovo vítězství je pak pro Francii příležitostí nastoupit léčebnou kůru. Bez ní hrozí, že v roce 2027 již populisté na vítězství dosáhnou.

V domácí politice bude Macron nucen udělat řadu změn a kompromisů, chce-li se vyhnout tlaku ulice, riziku podobné protestní vlny, jakou bylo hnutí „žlutých vest“. Nepochybně vnímá dvojí signál nesouhlasu, který mu vyslaly volby: na jedné straně přichází od (nejen ekologické) levice, na druhé od nacionalistické krajní pravice. V tomto směru lze ostatně rozumět též zmínce v Macronově povolebním projevu o důležitosti ekologie pro budoucnost země.

Na mezinárodní scéně a v Evropě lze očekávat spíše kontinuitu, jakkoli Macron bude muset zahraniční politiku více přizpůsobit domácím potřebám, podobně jako to minimálně v proklamativní rovině dělá Bidenova administrativa ve Spojených státech, když hovoří o „zahraniční politice pro střední třídu“.

Francie se pod Macronovým vedením bude nadále silně angažovat v zahraničí a bude též určující zemí v procesu evropské integrace. Podmínky jsou k tomu nyní dobré: proevropštější Berlín a Řím, větší soudržnost se střední a východní Evropou v kontextu ruské agrese na Ukrajině. Paříž bude i nadále přicházet s celou sérií iniciativ, rozhodující přitom bude, zda se je podaří implementovat efektivněji nežli dosud.

Po dvoutýdenní přestávce věnované intenzivní prezidentské kampani se Macron opět zapojí do snah o zastavení Ruské agrese na Ukrajině. Ještě večer po svém volebním vítězství telefonicky hovořil s prezidentem Zelenským.

Macron byl prvním prezidentem od de Gaulla, kterému se podařilo obájit mandát s většinou v parlamentu. V červnu však v zemi proběhnou parlamentní volby, po nichž to již nemusí platit. Mobilizovat začali všichni Macronovi hlavní soupeři. Jean-Luc Mélenchon, kterému v prvním kole prezidentských voleb na Le Penovou chyběly jen 3% hlasů, vyzval své příznivce, aby jej zvolili premiérem. Není sice příliš realistické, že by v červnu levice či krajní pravice mohly sestavovat vládu, snadno však mohou Macrona připravit o parlamentní většinu a tolik potřebné reformy by se mu prosazovaly opět o něco obtížněji.

Twitter: @PetrVTuma