„Bella gerant alii, tu, felix Austria, nube!“ (Války nechť vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, snub se.) Takto byla kdysi ve zkratce popisována mocenská zahraniční politika Habsburků, usilující o zisk pozic prostřednictvím sňatků spíše než bojem. Sousední Německo se od konce druhé světové války a dále pak především po sjednocení řídí podobným přikázáním. Jen se ve světě místo válek nesnoubí, nýbrž obchoduje. V tomto smyslu se pak stalo vrcholným představitelem ekonomického liberalismu: jeho zahraniční politika byla pouhým vektorem obchodní diplomacie, to vše ve víře, že jde o způsob, jak svět kultivovat a přispívat ke snižování napětí.

Minimálně od konce studené války to v menší míře platilo pro celou Evropu. Jakkoli se víra ve všespásnost trhu v jeho globální podobě drolila postupně (světová finanční krize 2008 či problémy dodavatelských řetězců v důsledku koronavirové pandemie), rozhodující ránu jí uštědřila ruská agrese vůči Ukrajině. Většina zemí na Západě snad konečně procitla z iluzí konce dějin a uvědomila si, že naše hodnoty je třeba aktivně bránit a revizionistické mocnosti obchodními pobídkami a diplomacií nezastavíme.

Zeitenwende jen na ruské frontě
Také německý kancléř Scholz záhy nahlédl závažnost situace a ve svém projevu k Bundestagu zavelel 27. února, tedy pouhé tři dny po zahájení ruské agrese, ke změně kurzu (Zeitenwende). Berlín zpřetrhal ekonomická pouta s Ruskem, odepsal plynovod Nord Stream 2, převzal správu nad německými provozy firmem Gazprom a Rosněfť a opatrně začal dodávat zbraně Ukrajině. Silně proexportně orientovaná německá ekonomika zároveň ztratila významný trh, a především přísun levných energií na nichž byla budována rentabilita části domácího průmyslu.

Ano, Berlín by mohl činit pro podporu Ukrajiny více, ostatně jako většina zemí a nás jednotlivců. Německo však urazilo obrovský kus cesty, větší nežli ostatní státy EU, za což mu patří uznání. Německo je jako velká nákladní loď, kde ke změně kurzu nedojde okamžitě. Až se tak stane, bude změna trvalá a nevratná. To s o všech zemích EU říci nelze.

Peking není Moskva
Jakkoli se to může zdát paradoxní, kancléř Scholz nebyl schopen vyvodit z problémů, kterým nyní země čelí kvůli závislosti na dodávkách ruských energií, náležité důsledky ve vztahu k Číně. Moskva a Peking jsou přitom dvě strany jedné mince: spolupracující autoritářské režimy usilující o změnu pořádků ve světě, mimo jiné na úkor Evropy.

V posledních dnech nám to kancléř důrazně připomenul hned dvakrát. Nejprve posvětil prodej části přístavu v Hamburku čínské rejdařské společnosti COSCO, a to navzdory nesouhlasu šesti ministrů své vlády a dlouhodobému varování Evropské komise. Sice se podařilo snížit čínský podíl pod 25 % a Peking tak nebude mít právo vetovat rozhodnutí související s provozem důležité dopravní infrastruktury, jde však o riskantní krok, který v duchu dosavadní tradice upozadil bezpečnostní ohledy obchodním zájmům.

Následně pak ve dnech 3.-4. listopadu Scholz navštívil Peking, navíc v doprovodu kapitánů německého průmyslu plánujících v Číně investovat další miliardy euro (ano miliardy). Jako by Berlín setrval v naivitě minulých let a věřil v možnost férové spolupráce čínským režimem, to vše ve světle posilování jeho autoritářských rysů v kontextu nedávného sjezdu vládnoucí komunistické strany. Po návratu z Pekingu Scholz na svém Twitteru psal o spolehlivosti a důvěře jakožto sdílených hodnotách.

Obavy z recese
Jak mi „off record“ sdělil představitel jedné z německých koaličních stran, z Scholzova kabinetu je cítit nevoli vůči spojování ruského problému a Číny. Zemi hrozí ekonomická recese, nelze si proto dovolit zhoršení vztahů s Pekingem. Scholz nechce do dějin vstoupit jako kancléř, za jehož vlády padnul domácí průmysl. Jeho čínská politika je tak více záležitostí udržení kontroly nad situací doma nežli předmětem geopolitické rozvahy. Merkelová de facto předala žezlo hlavního evropského partnera Pekingu Macronovi a Scholz se nyní snaží etablovat. Peking navštívil jako první lídr ze Západu od začátku pandemie koronaviru.

Na německou zahraniční politiku mají navíc neobyčejný vliv průmysl. Velké nadnárodní podniky jako Volkswagen, BASF či Siemens – s rozsáhlými investicemi v Číně – nemají žádný „Heimat“, nehledí tolik na národní bezpečnost, jde jim primárně o obchod.

Když spolu před více než rokem strany vládní koalice podepisovaly dohodu o spolupráci, shodly se mimo jiné na potřebě změny přístupu k Číně. Ta však zůstala jen na papíře. Politiku vůči Pekingu určuje SPD ve spolupráci s nejsilnějšími průmyslníky. Zelení a FDP, kteří tehdy do programového prohlášení zmínku o Číně prosadili, příliš nespolupracují a nedokáží přetlačit sociální demokraty, byť by na to s ohledem na počet mandátů měli potenciál.

Diskuse již začala
Scholz je přesvědčen, že snižování závislosti na Číně musí s ohledem na rizika hospodářské recese počkat. Pozitivní zprávou však je, že v Berlíně na tom není konsensus a probíhá seriózní diskuse. Změna je s ohledem na stále asertivnější politiku Číny jen otázkou času a uvědomují si to již i řada vlivných zástupců průmyslu. Sem patří např. Siegfried Russwurm, šéf Svazu německého průmyslu (BDI), který v Pekingu nebyl, jakkoli by ze své funkce v delegaci místo mít mohl.

Někteří experti varují, že již v horizontu 2-5 let by Čína mohla napadnout Tchaj-wan, v důsledku čehož lze očekávat ochromení vztahů se Západem a pro Berlín podobně bolestný rozchod jako nyní s Moskvou. Posilování vazeb s Čínou do budoucna pro Německo do budoucna představovat výzvu i ve vztahu se Spojenými státy, obzvláště pokud za dva roky do Bílého domu usedne republikán.

Stranou zelených vedené ministerstvo zahraničí aktuálně připravuje novou čínskou strategii, jež by měla být hotova začátkem příštího roku. Jakkoli odvážně se podaří dokument koncipovat, bude otázkou, nakolik jej Zelení dokáží v koalici prosazovat. To bude záviset i na tom, jaké alternativy budou nabízet. V Berlíně zatím totiž zaznívá spíše artikulovaná a opodstatněná kritika dosavadního přístupu. Konkrétním recept na řešení, které by neochromilo domácí hospodářství, zatím myslím nikdo předložit nedokázal.