Prezidenta pobouřilo, že by pracovníci Energetického regulačního úřadu (ERÚ) byli úkolováni přímo vládou. Zvažuje proto, že podá podnět k Ústavnímu soudu. Má na něco takového Miloš Zeman právo?
Prezident republiky Miloš Zeman tak moc nechce, aby pracovníci ERÚ „dostávali pokyny přímo od vlády“, že podá, pokud je dostávat budou, „příslušný podnět k Ústavnímu soudu“. Zeman to napsal podle bulvárních internetových novin Parlamentních listů (PL). PL byly původním zdrojem jeho výroku, a já je musím tedy citovat, i když tak činím se studem, doprovázeje to slovy „s vodpuštěním“. Toto starodávné úsloví jsem si vypůjčil od Karla Schwarzenberka.
„Případ paní Vitáskové považuji za složitý ze zcela jiného důvodu, a sice proto, že se dějí pokusy zařadit ji pod služební zákon, takže by dostávala pokyny přímo od vlády. Cituji směrnici Evropské unie, která zakazuje, aby pracovníci jakéhokoli regulačního úřadu přijímali pokyny od vlády; a pokud k tomu dojde, podám příslušný podnět k Ústavnímu soudu,“ prozradil Parlamentním listům prezident republiky, jak to PL uvedly 21. ledna.
Vláda měla podle programu své schůze projednávat v pondělí 25. ledna informaci ministra vnitra, či spíše jeho náměstka pro státní službu Josefa Postráneckého, o právním postavení předsedy a místopředsedů ERÚ. Neoznámila ale, zda ji vůbec projednávala. Stejně jako Postránecký, který se minulý týden vyjádřil v médiích, si myslím, poměřuju-li postavení těchto funkcionářů platným zněním energetického zákona i zákona o státní službě, že vláda klidně může předsedkyni ERÚ Alenu Vitáskovou postavit mimo službu, a tím ji fakticky z funkce předsedkyně ERÚ odvolat, i když nesložila slib podle zákona o státní službě.
V českém tisku se často uvádí počet muslimů ve Francii, obvykle pět milionů, někdy ale až sedm. Považuju tento číselný údaj za chybný. Za ještě větší chybu považuju však dojem, jenž onen údaj zanechává – že se ve Francii zjišťuje a eviduje či aspoň odhaduje religiozita vězňů. V případě Francie je to obzvlášť mylné. Ve Francii (a donedávna i v Turecku) se nejvíce ze všech evropských států (tedy států sdružených v Radě Evropy) uplatňuje „republikánské“, tedy laické, sekulární pojetí společenského (státního) života. Církve jsou tam zákonem z roku 1905, který spousta Francouzů dobře zná, odloučeny od státu a celé veřejné správy, a stejně tak jsou odloučeny víra a náboženství. To na rozdíl i od Československa do roku 1990, kdy se Václav Havel zasloužil o obnovu háchovsko - gottwaldovské „tradice“ prezidentského Te Deum ve svatovítské katedrále.
Ve Francii zakazuje zákon, aby se ve veřejných školách vyučovalo náboženství (například katechismus), děti chodí na výuku náboženství třeba na faru a známka nesmí být na vysvědčení. Státní příspěvek na provoz škol církevních (a jakýchkoli jiných soukromých) je výrazně menší než v ČR. Ve Francii se nekonají veřejná náboženská procesí a neslouží se tam bohoslužby pod širým nebem. Betlém tam lze spatřit jen uvnitř kostelů. Až na Bretaň a alsasko-moselskou oblast tam nejsou boží muka. Matriky vede jen stát (obec) a církevní sňatek je možný teprve až po uzavření sňatku občanského. V armádě a ve věznicích nepůsobí duchovní. Veřejnoprávní televize a rozhlas tam nemají náboženské vysílání. Věřící se scházejí ve svých kostelech, synagogách, mešitách a modlitebnách.
Už rok, od loňského ledna, funguje v Praze v Jeseniově ulici na Žižkově Autonomní a sociální centrum, zvané Klinika podle původní polikliniky, která v budově sídlila. Centrum vzniklo ze squatu, po násilném vystěhování squatterů policií.
Zaujalo mě zaměření centra, jeho zápas o přežití, jeho stýkání a potýkání s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a ministerstvem financí, tedy státem, a také s pražským magistrátem a úřadem městské části Praha 3, tedy rovněž s mocí veřejnou.
V Praze 3 je starostkou Vladislava Hujová z TOP 09, kterážto strana tam má třetinu křesel v radě zastupitelstva a starostka sama je i zastupitelkou hlavního města. Mohou se autonomisté jako lidé blízcí anarchismu snášet s TOP 09, tedy se stranou, která v době, kdy její ministři Kalousek, Heger a Drábek řídili v Nečasově vládě české finance, zdravotnictví a resort práce a sociálních věcí, veřejnosti ukazovala spíše neoliberální než konzervativní tvář?
Dvakrát jsem proto Kliniku loni navštívil, popovídal si tam s lidmi a podíval se i na jejich program a na spolupráci tak různých institucí a tak odlišného politického zaměření. Zkušenosti ukázaly, že politická spolupráce je obtížná, ale možná. I mne to přesvědčilo.
Titulek tohoto komentáře jsem si vypůjčil z včerejší zprávy zveřejněné několika českými médii. V plném znění tam stálo: Za vraždu křesťanky Hrůzové byl nespravedlivě odsouzen obyvatel polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. No, a nebylo to tak? Všichni, dokonce i antisemité, už přece dnes uznávají, že německy mluvící žid Leopold Hilsner (Hülsner), absolvent polenské židovské školy s vyučovacím jazykem německým, později šnorer, tedy žebrák a tulák, byl v září 1899 v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti (změněném později císařskou milostí v doživotní žalář) bez důkazů a jen na základě zjevně nesprávného znaleckého posouzení a „nepřímých“ svědectví.
Nespravedlivé odsouzení Leopolda Hilsnera si vyžádalo veřejné mínění, zmítané xenofobním (a proto ovšem pochopitelným) strachem ze židů, jako odplatu za to, že židi, jak bylo tehdy dobře známo, přidávají o svém svátku pesach do macesů (svátečního nekvašeného chleba) krev křesťanských panen. A nebyla devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z Vězničky u Polné křesťanská panna a nebyla zavražděna o svátcích pesach, které onoho roku připadly na období křesťanských velikonoc?
„Backgroundová“ věta o vraždě křesťanky Anežky Hrůzové je proto jistě správná. S výjimkou židů bylo tehdy snad všechno venkovské obyvatelstvo křesťanské, a křesťanství jako životní postoj tehdy ještě převažovalo i ve městech. Jako židovskou vraždu křesťanské panny prezentovali tenkrát zabití Anežky Hrůzové klerikální a národovečtí politici, právníci i novináři (ti téměř všichni!), když veřejnost podněcovali k nenávisti k židům. Jednoho odpadlíka, sluníčkářského profesora Masaryka, který, pokud vím, jako jediný veřejně vystoupil proti antisemitskému štvaní, založeném na xenofobní středověké pověře, častovali přitom slovy: Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku! Odpovídalo to českému přísloví Poturčenec horší Turka a úsloví kálet do vlastního hnízda, jež se užívá k odhalení vlastizrádců, zemských škůdců a církevních či stranických disidentů.
Takže díky formulaci s křesťanskou obětí vraždy zůstává i dnes interpretační možnost, že dívku tehdy někdo zabil proto, že byla křesťanka. Je to absurdní, ale odpovídá to mediálnímu obrazu současných konfliktů spojených s příchodem uprchlíků a migrantů do Evropy, ukazující na svár muslimů a křesťanů jako na jejich podstatu s důrazem na to, že „naše“ kultura a tradice jsou přece křesťanské.