Až do ledna 2013 mohla mít většina občanů pocit, že funkce českého prezidenta je více méně společenská záležitost. Poslední kroky Václava Klause (amnestie jako odměna) a první kroky Miloše Zemana (ministerstva jako odměna) však ukazují, že funkci prezidenta lze vykonávat i výhradně za účelem zvýšení vlastního ega.

Prezident má podle ústavy právo (s kontrasignací předsedy vlády) udělovat amnestii a rozhodovat o tom, aby se nepokračovalo v trestním stíhání. Ústavodárce logicky předpokládal, že prezident republiky jakožto mimořádně vážená a respektovaná osoba, nebude mít kamarády mezi zločinci a pokud by je tam náhodou i měl, bude jej v rozletu korigovat předseda vlády. Což se v našem případě bohužel nestalo, avšak k demisi Petra Nečase tato záležitost nevedla.

Prezident má rovněž podle ústavy právo dvakrát po sobě jmenovat kohokoliv předsedou vlády. Ústavodárce ale zároveň předpokládal, že prezident vybere osobnost nikoli jen podle svých osobních sympatií, ale rovněž podle toho, aby jím sestavená vláda měla šanci získat v poslanecké sněmovně důvěru. Protože cílem by měla být vláda, která vládne s důvěrou poslanecké sněmovny, nikoli vláda v demisi, která vládne pouze důvěrou prezidenta.

Varianta tuctová – vládneme s Nečasem až do řádných voleb

Pokud by okolnosti minulých dní nepřinutili Petra Nečase podat 17. června 2013 demisi, vládla by současná vláda v demisi s velkou pravděpodobností až do května 2014, kdy se měly konat volby do poslanecké sněmovny. Nic velkého už by stejně neprosadila a poslední rok své vlády by se (tak jako všechny předchozí vlády) věnovala volební kampani tak trochu na účet veřejných prostředků.

Varianta koaliční – vládneme bez Nečase až do řádných voleb

Když už musel Petr Nečas, ač nerad, podat demisi, očekávala současná koalice, že sestaví novou vládu, která i přes koaliční obtíže získá důvěru v poslanecké sněmovně. Jak správně uvedl pan prezident, jednalo by se více méně o „vládu Petra Nečase, bez Petra Nečase“, tedy o vládu opírající se rozložení sil v poslanecké sněmovně dle výsledků voleb z roku 2010.

Byla by to vláda, která se prezidentovi ani voličům nemusí líbit, byla by však legitimní. Dále platí varianta tuctová, vláda by nic světoborného už do konce volebního období neprosadila a věnovala by se volební kampani tak trochu na účet veřejných prostředků.

Varianta prezidentská – vládneme nejspíše v demisi až do řádných voleb

Jak všichni víme, 25. 6. 2013 jmenoval prezident premiérem Jiřího Rusnoka s tím, že lid si nepřeje „vládu Petra Nečase bez Petra Nečase“ a že tak prezident (nejen) svým voličům zajistí předčasné volby. Není vůbec jisté, co si v souvislosti s Petrem Nečasem přeje lid, protože volby do poslanecké sněmovny jak známo nebyly.

Nicméně je jisté, že takovou vládu si nepřeje pan prezident. Ovšem s velkou pravděpodobností má pro své přání jiné důvody než zmíněný lid, a sice touhu odměnit své příznivce. A na rozdíl od svých předchůdců rozdává Miloš Zeman odměny již na počátku svého mandátu a nikoli až v jeho závěru. V tomto ohledu je na místě se obávat, co bude rozdávat na konci svého funkčního období, zejména pokud se mu podaří, stejně jako jeho předchůdci, vyšvihnout se na hrad i podruhé.

Miloš Zeman pokračuje jízdou na vlně populismu, když „svým voličům“ slibuje věci, které nejsou v jeho moci. I kdyby prezident chtěl, tak za současné situace nemůže rozpustit poslaneckou sněmovnu a vyhlásit předčasné volby. Rozpustit poslaneckou sněmovnu může prezident jen z důvodů stanovených v ústavě a ty zatím nenastaly (a dost možná ani nenastanou). Čekání na Godota (tedy čekání na předčasné volby) se může a nejspíše bude realizovat i za vlády Jiřího Rusnoka.

Jiří Rusnok v této chvíli loví mezi příznivci Miloše Zemana zájemce o ministerské posty. Tyto osoby jsou ze strany sdělovacích prostředků vystaveny posměchu a velké kritice, která na čistě politické nominanty vzešlých z voleb (rovněž více či méně kvalifikované) zpravidla nedopadá.

Tím spíše se sama sebe ptám, co tyto osoby vede k přijetí postu tak dočasného a sporného? A proč chtějí navždy čelit nálepce, že jejich kvalifikací pro ministerský post nebyla proklamovaná odbornost, ale spíše jen přátelství s Milošem Zemanem? Jedinou logickou odpovědí je, že jejich pozice ve skutečnosti nebude až tak dočasná – tedy že budou, ať už s důvěrou či spíše bez ní, vládnout až do řádných voleb.

Ať se nám to líbí nebo ne, Jiří Rusnok dříve nebo později shromáždí dostatečný počet osob ochotných řídit či možná jen „řídit“ ten který resort. Pak bude prezidentem jmenována vláda Jiřího Rusnoka. Tím samým dnem zároveň skončí prozatímní vláda v demisi Petra Nečase. Opozice bouchne šampaňské, ale lid sotva.

Jakmile bude vláda Jiřího Rusnoka jmenována, může jí poslanecká sněmovna vyslovit nedůvěru (101 poslanců). Pokud se poslanci na tomto shodou, pak vláda Jiřího Rusnoka podá demisi (a pokud to neudělá, prezident ji musí odvolat) a zároveň jí prezident pověří vládnout v demisi. A prezident zároveň začne více či méně aktivně hledat dalšího premiéra.

Pokud poslanecká sněmovna nebude tak aktivní, že by vládě sama od sebe vyslovila nedůvěru ihned po jejím jmenování, počkáme si dalších 30 dní až vláda Jiřího Rusnoka požádá o vyslovení důvěry. Pro vyslovení důvěry však stačí prostá většina přítomných poslanců usnášeníschopné sněmovny, tedy nelze předem říci, jaké kvorum bude nezbytné.

Teoreticky by samozřejmě všichni poslanci (kromě těch, kteří jsou ve vazbě či výkonu trestu) měli mít chuť se dostavit a vyjádřit se k takto závažné otázce, ale nemusí to tak být – ústava nepožaduje kvalifikovanou většinu jako v případě vyslovení nedůvěry vládě. Poslanecká sněmovna je usnášeníschopná, pokud je přítomno 67 poslanců (třetina). Teoreticky vláda Jiřího Rusnoka může získat důvěru od pouhých 34 poslanců. A to zase tak nepravděpodobné není.

Všechny politické strany s výjimkou strany LIDEM dnes tvrdí, že vládě Jiřího Rusnoka nedají důvěru, ale lze tomu skutečně věřit? I přes současné rozložení sil v poslanecké sněmovně není zcela vyloučené, že vláda, kterou dle prohlášení do médií dnes kromě prezidenta „nikdo nechce“, nakonec důvěru přeci jen získá. I v minulosti stačilo pro získání důvěry výrazně méně než 101 hlasů. Vzpomeňme vládu Miloše Zemana, která v roce 1998 získala důvěru poslanecké sněmovny s pouhými 73 hlasy (KSČM se zdržela hlasování a ODS opustila sál, čímž snížila kvorum na pouhých 69 hlasů).

Pokud však poslanci budou o důvěře hlasovat dle současných hlasitých prohlášení, nezíská vláda Jiřího Rusnoka důvěru a bude muset podat demisi (popřípadě by ji ze stejného důvodu měl prezident odvolat, pokud by demisi nepodala). Tak jako tak ale bude vládnout, i když bez důvěry poslanecké sněmovny. A prezident začne hledat dalšího premiéra.

Prezidentskou variantu může ve skutečnosti výrazně ovlivnit aktivita či pasivita poslanecké sněmovny. Dnes se jeví jako nejlogičtější okamžité vyslovení nedůvěry ihned po jmenování vlády Jiřího Rusnoka. Takový postoj poslanecké sněmovny by teoreticky měl vést k rychlejšímu pokusu o druhé či dokonce i třetí jmenování premiéra a posléze celé vlády, která se bude ucházet o důvěru poslanecké sněmovny.

Pokud i přes silná prohlášení vládnoucích i opozičních politických stran zastoupených ve sněmovně nevysloví poslanecká sněmovna vládě Jiřího Rusnoka obratem nedůvěru, začnu věřit, že vláda příznivců pana prezidenta nakonec důvěru přeci jen získá.

Zejména v souvislosti s trestním stíháním, které stálo Petra Nečase místo premiéra ve vládě, může být nakonec pikantní zjištění, z jakých důvodů konkrétní politici případně změnili názor a podpořili vládu, o které dnes tvrdí, že ji nikdo (kromě Miloše Zemana) nechce. Pokud vláda Jiřího Rusnoka získá důvěru, je třeba bedlivě sledovat, kdo z nich či z osob jim blízkých se objeví na tom kterém místě velvyslance, v představenstvu či dozorčí radě státních firem atp.

Konečně i bez důvěry může vláda v demisi vládnout relativně dlouho.

Hledání ministrů může Jiřímu Rusnokovi zabrat i několik týdnů a bez výslovné aktivity poslanecké sněmovny proběhne první hlasování o důvěře třeba až na sklonku léta či možná dokonce až v září. Při hledání dalších vhodných premiérů a ministrů je důležité myslet i na ústavou stanovený limit, podle kterého poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před koncem funkčního období.

Jde tedy pouze o to, vydržet s vládou v demisi do konce února 2014.

Vláda v demisi, tedy vláda bez důvěry, ve sněmovně nic neprosadí a bude se věnovat své volební kampani tak trochu na účet veřejných prostředků. Tím se nijak výrazně nebude odlišovat ani od vlády Petra Nečase, ani od případné vlády „Petra Nečase bez Petra Nečase“. Pouze příjemci benefitů budou jiní. Záleží však na tom?

Pro úplnost dodám, že prezident může poslaneckou sněmovnu v této variantě rozpustit, pouze pokud poslanecká sněmovna nevysloví důvěru vládě, jejíž předseda byl jmenován na návrh předsedy poslanecké sněmovny (třetí pokus o premiéra). Rozpuštění sněmovny proto není pravděpodobné: jednak se tři pokusy do února podle mého přesvědčení nestihnou, a kdyby ano, prosadí si současná koalice svého kandidáta a své vlastní vládě důvěru vysloví. Na nějaké vládnutí už tak jako tak nebude mít čas.

Nereálná varianta poslanecká – rozpuštění sněmovny a předčasné volby

Jedinou variantu, která skutečně vede k předčasným volbám, nemá v rukou prezident, ale poslanecká sněmovna. V této variantě prezident poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců (120 poslanců). K takovému rozhodnutí však opozice nemá dostatek hlasů a koalice předčasné volby nechce.

Proč také, když většinu v poslanecké sněmovně po nových volbách rozhodně mít nebudou.