V červenci 2017 jsem zde popisovala předlouhý boj společnosti ČEZ za „svůj“ nález Ústavního soudu. Tento nález se před pár měsíci pokusil „ohrozit“ druhý senát Ústavního soudu, avšak neúspěšně. Kdo bude dalším, který se o to pokusí? A nebo bude rychlejší zákonodárce?

Jak všichni víme, ČEZ svůj boj o příznivý nález Ústavního soudu v roce 2017 vyhrála. Na počtvrté totiž konečně narazila na toho „správného“ soudce zpravodaje (Rychetský), který jejich ústavní stížnost neodmítl jako ti předešlí (Vladimír Kůrka, Ivana Janů, Vojen Güttler). A nakonec čtvrtý senát ÚS ústavní stížnosti ČEZ vyhověl a prohlásil, že ČEZ (a další společnosti), které nejsou stoprocentně vlastněné státem či městy, nejsou povinnými subjekty dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Od té doby (jsou to již skoro dva roky) se obchodní společnosti vlastněné státem či městy čím dál tím víc brání poskytovat veřejnosti informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. A zároveň probíhá boj o změnu tohoto stavu, a to jednak v poslanecké sněmovně a jednak na Ústavním soudě samotném.

Zajímavé je pro mě sledovat právě dění na Ústavním soudu. Je totiž zjevné, že úspěch či neúspěch ústavní stížnosti je do značné míry závislý na náhodě, a sice na tom, kdo se stane soudcem zpravodajem. O tom by mohla mluvit nejen společnost ČEZ (viz výše), ale i občanské sdružení OŽIVENÍ. Posledně jmenovaný stěžovatel měl do jisté míry také štěstí, protože jako soudce zpravodaje byl vylosován Vojtěch Šimíček. Ten nejenže ústavní stížnost neodmítl, ale jeho druhý senát US se dokonce pokusil prostřednictvím pléna změnit předešlý názor čtvrtého senátu Ústavního soudu, a tedy korigovat nález ve věci ČEZ. Ovšem to se už nepovedlo.

Čím je to celé zajímavé?

Ústavní soud se totiž zkoumání pojmu veřejná instituce věnoval již několikrát. Stěžejní přitom dlouhé roky byl nález prvního senátu ÚS ve věci Letiště Praha (I US 260/06), dle kterého bylo rozhodující, zda u konkrétní obchodní společnosti převažují znaky typické pro veřejné instituce (zejména rozhodující majetková účast státu nebo obcí). Při aplikaci nálezu ve věci Letiště Praha by zřejmě měl být za povinnou instituci považován i ČEZ, protože majetková účast státu je jednoznačně většinová (70%). A pokud čtvrtý senát ÚS měl v roce 2017 za to, že je třeba se od dříve vyjádřeného právního názoru ÚS v dané věci odchýlit, měl věc postoupit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. To se nestalo, nicméně i tak je nález čtvrtého senátu ÚS ve věci ČEZ platný a závazný.

A teď zpět k novému nálezu ve věci OTE (stěžovatel OŽIVENÍ). V tomto případě měl druhý senát ÚS naopak za to, že je třeba se odchýlit od dříve vyjádřeného názoru čtvrtého senátu ve věci ČEZ, a učinil pokus zapojit do věci plénum Ústavního soudu. Plénum se však na navrhovaném stanovisku neshodlo a tak i nadále platí všechny do jisté míry protichůdné nálezy ÚS, a sice Letiště Praha (I US 260/06), ČEZ (IV US 1146/16) a nyní OTE (II US 618/18).

Je tedy jen otázkou, zda situaci vyřeší první zákonodárce (a například po vzoru zákona o registru smluv ohraničí povinný subjekt většinovou majetkovou účastí státu) a nebo další stěžovatel u Ústavního soudu, kterému se podaří se probojovat až do pléna Ústavního soudu. Do té doby mohou Krajské soudy a Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví akcentovat kterýkoli výše uvedený nález Ústavního soudu…

Nález ve věci OTE - II US 618/18