Když jsem dopsala svoji knihu "V botičkách od Diora", bylo mi jasné, že se do mě spousta jejich protagonistů pustí. Dovolila jsem si totiž věc nebývalou: upřímně vypovědět, jak jsem viděla některé politiky, lidi kolem nich a také některé novináře. Čekala jsem dva druhy reakcí. Ignorování a „poblinkávání“ v médiích. Naštěstí se zatím děje to druhé a já mám ohromnou reklamu. Všem tímto děkuji (většině dokonce předem).

Dnes se kniha dostala na pulty knihkupectví, proto mi je jasné, že síru budou dštít od zítřka. Znamená to však, že si knihu budou muset koupit. I za to jim předem děkuji.

Hlavní reakce anticipuji již dlouho: neumím psát, jsem úplně mimo, jsem zhrzená a zapšklá, protože jsem se nestala paní premiérovou. Ano, je to vše pravda. Od nešťastných voleb se pomalu ale jistě hroutím, nejím, nespím, vypadaly mi vlasy a vůbec je to na mně poznat.

Jsem zhrzená a zapšklá, proto můžu dnes otevřeně napsat o zhrzenosti a zapšklosti jiných. Dnes to bude jeden konkrétní člověk, ale jistě se k němu přidají desítky jeho kolegů a také protagonisté mé knihy.

Ale pěkně popořádku.

Napsala jsem knihu. Ještě v průběhu psaní o ni projevilo zájem mnoho novinářů. O nich jsem také psala, rozdělila jsem je v podstatě na oblíbence a ty ostatní. Mezi mými oblíbenci byl velmi milý člověk pan Viliam Buchert. Bývalého zástupce šéfredaktora MF Dnes a stávajícího zástupce šéfredaktora Reflexu jsem popsala jako pravicově smýšlejícího gentlemana, který drží slovo. V. Buchert mě pozval na oběd, kde jsme v příjemném rozhovoru nad sushi probrali knihu. Slíbila jsem mu, že dostane pár ukázek. Ovšem nezáleželo to jen na mně. Hlavní slovo měl vydavatel. Ten se také s V. Buchertem spojil, vybral pár ukázek a zaslal mu je. Do výběru jsem nijak nezasahovala. Nešťastník vydavatel mu mimo jiné poslal část, kde píši o něm. Bylo to jistě v dobré vůli, která byla posléze po zásluze odměněna.

V. Buchert mi zavolal a navrhnul následující věc: Kniha podle něj potřebuje učesat a „vytunit“ a on sám by se té práce bez nároku na cokoliv (a hlavně bez toho, aby se to kdokoliv dozvěděl) rád zhostil. I když jej považuji za gentlemana, tato nabídka mi neseděla. Tvrdil, že v žádném případě nebude zasahovat do obsahu. Přemýšlela jsem, v čem je pes zakopaný.

Tak jsem vzpomínala, jak mi nad sushi vyprávěl o knize Václava Klause, jak na ten nápad o zápiscích z cest vlastně přišel sám, jak jí dokonce vymyslel název. Nebrala jsem to vážně, muži se od přírody snaží na ženy udělat dojem. Já ale nejsem politička, jsem nedůležitá osoba, proč by mi chtěl pomáhat? Pak jsem to zkrátka pustila z hlavy. Pouze jsem mu sdělila, že kniha vyjde, jak je. Nejsou to žádné memoáry, žádný chronologický příběh. Jsou to črty a zápisky pocitů a dojmů ženy. Ženy politika. Jak jsem to prostě viděla já. Jistě má V. Buchert pravdu, že kniha by se dala „vytunit“. To by se dala každá kniha. Ale já prostě nikdy nebudu psát konformním stylem. Nikdy nebudu psát vzpomínkový příběh. Taková jsem já.

Pak mi V. Buchert poslal e-mail, který jeho pohnutky vysvětluje. Nikdy jsem to neudělala, ale zveřejňuji tento soukromý dopis s jistým úmyslem. Je asi běžné, že se politici snaží ovlivňovat novináře. Ale je jistě velmi neobvyklé, když novinář ovlivňuje někoho jiného (dokonce nepolitika).

Dobrý den Petro,

zdravím vás i manžela do Ameriky. Pan Feldek mi v rámci ukázek poslal i část, kde je něco o mé osobě. To, co píšete, je v pořádku, i když s tím nemusím ve všem souhlasit, ale je to váš pohled.

Nikdy jsem podobnou věc neudělal (a to o mě už ve svých knihách něco málo napsalo několik novinářů, ale i Miloš Zeman, Václav Klaus, Petr Havlík, Petr Hájek, Bohumil Doležal, Benjamin Kuras a zřejmě i někdo další). Dávám jen na vaše zvážení, zda to budete respektovat či nikoli.

Jde o to, co vám řekl Jaromír Soukup. Jistěže se známe a občas si povídáme, ale on si hraje svoji hru a třetím osobám o mě říká i věci, které vyhovují pouze jemu a jeho snahám na tom vydělat. To je také v pořádku a chápu to. Jenže z toho textu vyplývají věci (vy jste si je nevymyslela, vy jste je slyšela, jenže to tam tak není pregnantně napsáno, mohl by naopak z toho plynout opak), které nejsou pravda.

Třeba: "M. Soukup mi pak řekl, že Viliho umí zkorigovat. Neměla jsem proč tomu nevěřit. Že rozhovor dopadl dobře, nebylo určitě jen mojí zásluhou." Z toho plyne, že Soukup zařídil, jak ten rozhovor dopadl. Jenže já jsem pak se Soukupem o tom rozhovoru vůbec nemluvil, mimochodem, nikdy jsme si v životě nevyměnili jediný mail, on ten rozhovor viděl stejně jako vy až když byl vytištěný. Skutečně nejde o to, co Soukup říká (je to ale lež, že by mě uměl v čemkoli zkorigovat, ten člověk jednou dokonce po mě požadoval, ať o některých věcech - týkalo se to i vás a vašeho manžela - nepíšeme, ale já jsem to odmítl a oznámil vše šéfredaktorovi Čásenskému, nabízel za to větší přísun inzerce v řádu desítek milionů, i to jsem odmítl, a vždy bych podobné věci odmítl). Jednou požadoval přes třetí osobu, ať nepíšeme o panu Savovovi, i to jsem odmítl. I tato nabídka byla spojena s úplatkem. Přitom každý ví, že jsem neuplatitelnej.

Takže věty, že mě Soukup "umí zkorigovat" a že proto rozhovor dopadl dobře, je nesmyslná (navozuje jakousi korupci) a poškodí mě a já budu muset na to nějak rázně po vyjití knihy reagovat. Bohužel vy jste autorkou...

"Také se těšil, jak pomocí reklamy změní pravicové zaměření hlavně MF Dnes, jak se vztahy pro ČSSD a hlavně Jiřího zlepší atd. Chválil V. Bucherta, že jediný rozumí finanční stránce tištěných novin." Toto opět navozuje, že bych to zaměření měl měnit já a ještě snad za nějakou odměnu. Vzniká to tím řazením vět. Opět něco, k čemu se budu muset ohradit.

Takže: jsou to v podstatě drobnosti, ale navozují něco, co si bude vyžadovat moji reakci. Jenže já se s vámi nechci o nic handrkovat. Přistupuji k vám a vašemu muži stejně jako k ostatním (i když voličem sociální demokracie skutečně nejsem a zřejmě ani nikdy nebudu). Tedy za stejných podmínek při mé práci. Nevím, zda se ty dvě až pět vět dají upravit, je to jen na vás.

Hezký den přeji

Viliam Buchert

A stalo se. V. Buchert na moji knihu zareagoval tak, že mě jednoduše poblinkal. Nečetla jsem to, říkal mi to vydavatel. V. Buchert prostě nezvládl fakt, že o něm píši kladně (a nebyl sám). Nějak se to do krámu pravicového redaktora Reflexu nehodí.

Přesto, Viliame, děkuji. Na obálce Reflexu mám krásnou fotku a text si za pár týdnů už nikdo pamatovat nebude. Já také zkusím zapomenout na to, jak jste se kdysi chlubil mimomanželskou aférou a tím, že už jste jako pan prezident a tudíž na něj jednou můžete kandidovat. Také zapomenu na to, že s J. Soukupem chodíte na pivo, důvěrně Vám říká Vili, ale Vy stejně nemáte rád ty jeho hry. Zapomenu…

Než se do mě pustí další vaši kolegové (což se stane jistě s vervou jim vlastní), chci případné čtenáře pobavit jinou historkou. Dostala jsem nabídku na internetovém deníku zveřejnit ukázky knihy. Už by toho bylo moc, tak jsem odmítla, ale nabídla rozhovor. Když byl domluvený, redaktorovi jsem napsala, že píši i o něm, ale v dobrém. Tak zpanikařil, že rozhovor hned zrušil se slovy, že si kvůli mé knize asi bude muset hledat novou práci. Nevěděl, co tam bude. Ale stejně jako V. Buchert se rozhodl tvářit se, že můj „polibek smrti“ (jak jsem nazvala kapitolu, kde o novinářích píši pozitivně) odvrhne. Možná mě také poblinká. Ale i špatná reklama je reklama, hlavně ať správně píší název knihy a mé jméno…