Za pár dnů si diváci v kinech budou moci udělat názor sami. Nedá mi nepopsat situaci kolem knihovny Jana Kaplického z perspektivy člověka, který se k Johanovi a Elišce Kaplickým připojil v jejich bitvě proti větrným mlýnům. Modrým větrným mlýnům…

Jsem velkou obdivovatelkou moderní architektury. Vždy jsem snila o tom, že se moje děti jednou budou procházet po Praze a opájet se pohledem na soulad moderních a historických budov. Pohledem, který jsem tolikrát zažila v Paříži, Londýně… Na střední škole mne okouzlil Frank Lloyd Wright. Souznění jím navržených budov s přírodou, jeho novátorství. Vždy mě při pohledu na jeho díla mrazilo. Stejné mrazení jsem pocítila před šesti nebo sedmi lety v Birminghamu při pohledu na obchodní dům. Zní to jako sci-fi. Ale bylo tomu tak. Nejsem perverzní obdivovatelka obchodních center či kancelářských škatulí. Ale Kaplického Selfridges v Birminghamu mě pohladil po duši. Stejně jako jeho něžný most v Londýně. Našla jsem svého Franka Lloyda Wrighta, dokonce českého původu.

Když jsem poprvé uslyšela o vítězství Jana Kaplického v soutěži o projekt národní knihovny, zatajil se mi dech. "A je to konečně tady," pomyslela jsem si. Pak můj sen o krásné zelené kapce dostal rychlý spád. Pan Knížák se rozhodl projekt pohřbít. Prostřednictvím pana prezidenta a jemu věrného primátora Prahy zabubnoval na modré bubínky a vydal se do boje proti Kaplickému. Proti jeho nevšednímu talentu a něžné duši. Zklamaně jsem sledovala, jak se mu snaží ztrpčovat svými eskapádami v médiích život (nakonec ho doslova a do písmene utrápili). Dlouho jsme o tom hovořili s manželem. Shodou okolností je můj muž politikem. Shodou okolností ho celá věc zaujala. Nešlo už totiž o to, zda se někomu projekt knihovny líbí. Vše už zašlo příliš daleko. Šlo o demokracii a svobodu tvorby. Shodou okolností se po měsících neúspěšných jednání a přesvědčování můj novodobý Wright rozhodl posnídat s Jiřím. Sešli se. Vlastně sešli jsme se. Poznala jsem pana Jana Kaplického, nevšedního muže. A také jeho paní Elišku, jeho křehkou ale odhodlanou oporu. Jiří Paroubek ani chvíli nepřemýšlel o důsledcích svých slov a slíbil pomoc a podporu. Věděl dobře, že jde o skvělou věc. A hlavně o podporu nejen krásného projektu, ale demokracie jako takové.

Nemohla jsem to nechat jen na politikovi, vlastně politicích. V létě 2008 to byl z politiků jen Jiří Paroubek a sociální demokracie, kdo se postavil za projekt otevřeně a veřejně. Chtěla jsem také přispět – jako občan, nepolitik, milovník umění. Spolu s ředitelem Národní knihovny jsem pozvala média a odhodlala se ke své první živé tiskové konferenci. Měla jsem trému a strach, aby to dopadlo dobře. Nešlo o mě. Šlo o projekt národního rozměru. Nakonec jsem sklidila posměch, že chci veřejnou sbírku na podporu projektu. Nakonec má nepolitická snaha byla nanic, protože pan ředitel naši tiskovou konferenci pojal jako svoje předvolební vystoupení proti pražským modrým bubínkům (sám kandidoval v tu dobu do Senátu). Nicméně já jsem se nehodlala jen tak vzdát. Ostatně vedle Kaplických jsem byla jen kapičkou v moři snahy a naděje.

Janova manželka Eliška je strašně milá dáma, padly jsme si do oka. Staly se přítelkyněmi, které se nemusí vidět ob den, ale mají k sobě blízko. Začala jsem podporovat založení Nadačního fondu, do jehož orgánů jsem ale nevstoupila. Nechtěla jsem věc politizovat. Sociální demokraté a Jiří Paroubek splnili slib a dali si projekt do volebního programu. Jako jediní! Jediní se postavili modrým bubínkům (a ostatně nejen v tom) a za projektem stojí i dnes. Pokud zvítězí ve volbách, knihovna bude. Prostě bude. Nevím, zda na Letné, ale nová národní knihovna bude. Je záslužné, že projekt má podporu umělců, intelektuálů, občanů. Ale jeho výstavba potřebuje politickou podporu. Je záslužné, že ho podporuje pan prezident Havel, ale peníze na výstavbu se budou hledat v rozpočtu, který připraví vítěz voleb. Je záslužné, že pan Schwarzenberg projekt ohnivě podporuje, ale kromě slov mu nijak nepomůže. Pokud volby vyhraje pravice a jeho strana půjde do vlády s modrými bubínky, žádná knihovna nebude.

Takže si dovolím zeptat se – kdo je tady populistou? Ten, kdo dá hlavu na špalek a drží slovo? Nebo ten, co květnatě mluví, umí tím vyvolat sympatie, ale rozhodně pro knihovnu víc neudělá? Nebo ten, co Jiřího Paroubka kritizuje jen proto, že tady vůbec je?