Na letošním, v pořadí již čtrnáctém Fóru 2000 vystoupila celá řada zajímavých lidí - mezi jinými nositelka Nobelovy ceny, íránská právnička Shirin Ebadi, známý americký sociolog polského původu Zygmunt Bauman či renomovaný komentáror časopisu Time (dříve Newsweek) Fareed Zakaria.

Mezi příspěvky, které mě zaujaly nejvíce, vyniká ten, který v žofínském paláci přednesl věhlasný britský filozof a politolog Roger Scruton (a nejen proto, že v něm hodně hovořil o Praze).

Pan Scruton souhlasil, abych jeho text publikoval na těchto stránkách. Za zprostředkování děkuji Jakubu Klepalovi z Fóra 2000 (má na těchto stránkách svůj blog) a za dle mého soudu výborný překlad Aleši Drobkovi (jeho blog zde najdete též). Libor Stejskal


Hlavní přednáška, Fórum 2000, 10. října 2010

Rád bych poděkoval pořadatelům tohoto Fóra za to, že mi poskytli příležitost promluvit zde o světě, ve kterém žijeme. Musím přiznat, že tak obtížné téma ve mně budí smíšené pocity. Nemá totiž smysl mluvit o našem současném světě, aniž bych se pokusil identifikovat, na té nejzákladnější úrovni, ty jeho aspekty, jichž si ceníme ze všeho nejvíce, jakož i vše, co tyto hodnoty ohrožuje. A s tím zase nemohu začít, aniž bych nejprve definoval, kdo jsme to vlastně „my“. Pro toto kratičké zájmeno se vedly války, kvůli němu zanikaly celé civilizace a ať už předložím jakoukoli jeho definici, vždy se někde na světě najde někdo, kdo ji bude vnímat jako provokaci. Tu nejpříhodnější definici však nabízí právě místo, kde jsme se dnes setkali. Praha leží v samotném srdci Evropy a po dlouhou dobu byla symbolem evropské civilizace, jakož i ohniskem jejích občanských válek. Je zářným příkladem pravého evropského města, zosobněním občanské hrdosti nezkalené nabubřelostí, je klenotem neposkvrněným ordinérností.



Zájmenem „my“ tedy myslím nás, Evropany, a „naším současným světem“ myslím svět, který se zrodil v Evropě. K němu počítám i všechna světová zákoutí, kde se evropská civilizace postupně rozšířila, především zásluhou mých krajanů v osmnáctém století, kteří se nechali vést stejným světlem, jež zářilo na Starém kontinentu. Řada lidí mluví o evropské civilizaci jako o „Západu“, z historických a literárních důvodů, které dnes můžeme nechat stranou. Nikdy bychom však neměli zapomenout, že naše civilizace vděčí za svou velikost řádu a systému, který se zrodil na evropském kontinentu coby výsledek syntézy, jež nemá v lidských dějinách obdoby. Evropský řád vychází z křesťanské věrouky a jejího židovského předchůdce, z řeckého městského státu a jeho ideje samosprávné komunity a z římského práva a jeho ideálu univerzální sekulární jurisdikce, podle nějž jsou zákony napsané lidmi nadřazeny údajným nárokům a příkazům sektářských božstev. Tyto tři vlivy časem vyústily v osvíceneckou ideu národního státu coby samosprávné komunity, která v sobě kloubí sekulární právo s náboženskými obyčeji a nepřipouští, aby jeden prvek zastínil ten druhý.

Druhý zákon termodynamiky nám praví, že entropie se vždy zvyšuje. Jinými slovy platí, že pokud není do uzavřené soustavy injektována energie zvnějšku, směřuje tato soustava k chaosu. A právě toho jsme dnes svědky na Starém kontinentu. Evropě nejprve injektovalo energii křesťanství, pak vědecko-technická revoluce a osvícenství a nakonec proces demokratizace. Každý z těchto stimulů byl však zároveň zdrojem konfliktů – náboženské války v 16. a 17. století, Velká francouzská revoluce a napoleonské války v 18. a 19. století a válka mezi demokracií a diktaturou ve století dvacátém. V rámci zotavování z onoho posledního konfliktu jsme dosud žili v historicky unikátní době společenského řádu. Dnes však vidíme na vlastní oči, jak se může společenský řád sám od sebe zhroutit, pozbude-li ducha obrody a regenerace. Sekulární jurisdikce má v Evropě hluboké kořeny, přesto se začíná ozývat volání po její modifikaci, po tom, aby ustoupila šaríi v záležitostech, jež jsou pro muslimy prvořadé. Jelikož však neexistuje shoda na tom, co vlastně šaría přikazuje, jde v podstatě o požadavek, aby jisté komunity spadající pod evropskou jurisdikci nemusely dodržovat její zákony.

Jinými slovy by to znamenalo konec teritoriální jurisdikce a její nahrazení jurisdikcí náboženskou, která vládla Osmanské říši a jejíž vinou se tato říše stala, slovy cara Mikuláše I., „chorým Evropanem“. Pokud bychom vyhověli takovémuto požadavku, zavrhli bychom onen vůbec nejdůležitější aspekt našeho politického odkazu, tedy sekulární jurisdikci vyztuženou věrností určitému teritoriu, kde jsou si všichni lidé rovni před zákonem a spojeni svazkem sousedství a patriotismu, jenž má v dobách nouze a ohrožení přednost před svazky náboženskými.

Není tedy s podivem, pokud se řadoví občané Evropy jen těžko smiřují se vzestupem islámu ve svých komunitách. Svůj nesouhlas dávají najevo ve volbách, a liberálním elitám v zemích jako Nizozemsko, Belgie či Švédsko tak vzniká zcela nový typ názorové opozice. Zcela nečekaně zjišťujeme, že hodnotami demokracie a osvícenství se ve veřejné diskuzi argumentuje proti establishmentu, a nikoli na jeho podporu. V důsledku toho dochází v Evropě ke změně politického klimatu, jakou podle mne architekti Evropské unie nepředvídali.

Chaos však do našeho světa proniká i zvenčí. Hegel v díle, jež považuji za nejvýznačnější příspěvek politické filozofii moderní doby, rozlišuje tři sféry odpovědnosti – k rodině, k občanské společnosti a ke státu. Všechny tři považuje za autonomní, leč vzájemně závislé, a každé z nich podle něj hrozí kolaps, pokud by si její pole působnosti začaly uzurpovat ostatní dvě. Jedním z největších úspěchů evropské civilizace je skutečnost, že těmto třem sférám dokázala zaručit autonomii. Na Blízkém a Středním východě a v Africe je patrná tendence, kdy si rodina uzurpuje stát – nechvalně známým příkladem je Saúdská Arábie. Za komunismu si zase stát uzurpoval funkce občanské společnosti a stát samotný si zase uzurpovala Strana.

Být Evropanem však znamená být schopen zavřít se před státem v nerušeném bezpečí vlastní rodiny. Evropan je přesvědčen, že plození a výchova dětí není zodpovědností státu, nýbrž rodičů, a že stát není správcem rodinných záležitostí, stejně jako rodina není správcem záležitostí státu. Být Evropanem také znamená mít možnost svobodného sdružování v klubech, zájmových a profesních spolcích, školách, univerzitách, církvích, sociálních sítích, orchestrech či institucích bez povinnosti žádat stát o povolení a bez nutnosti podléhat jakékoli vnější autoritě. Tento typ dělby odpovědností nezdůrazňuje pouze Hegel – jak Burke v Británii, tak Tocqueville ve Francii se vůbec nejvíce báli toho, že revolucionáři eliminují občanskou společnost a rodinu a všechny občany i všechny děti učiní majetkem státu.

Přesto však evropské společenství, navzdory těmto varováním ze samotného úsvitu své moderní historie, nemoudře sklouzává právě tímto směrem. Rodina přestává být autonomní sférou odpovědnosti a místo toho se mění na jakousi smlouvu mezi mužem a ženou, od níž může kterákoli strana kdykoli odstoupit, bez ohledu na děti, které se pak stávají závislé na státu. Sexuální závazky jsou krátkodobé, soukromé a přechodné, a jelikož muž ví, že všechny škody napraví a uhradí stát, odchází se mu od vlastních dětí mnohem snáze. Nevyhnutelným důsledkem je pak situace, kdy stát přebírá povinnosti a úkoly, jež dříve spadaly do působnosti rodiny – rodinná sféra je absorbována sférou státní.

Totéž se pak děje s občanskou společností, byť z jiných důvodů. Třebaže v evropských státech existuje právo svobodného sdružování, podléhá přísným státním regulacím. Antidiskriminační zákony, zdravotní a bezpečnostní regulace, daňová břemena a byrokratické intervence mají na ducha svobodného sdružování negativní dopad. A v důsledku toho, že stát postupně přebírá činnosti, jež byly dříve doménou dobrovolníků, je dnes dobrovolnictví výrazně vzácnějším jevem. Evropa „malých týmů“, jak ji nazýval Burke, v níž si místní komunity zajišťují vlastní pomoc, vlastní zábavu, vlastní spolky, sdružení a školy, je dnes již minulostí. Zde, v České republice, občanskou společnost cílevědomě zlikvidovali komunisté. V mé části Evropy zkrátka zašla na úbytě. Nikoho z toho neviním, ani nevím, jak a zda vůbec se tomu dalo vyhnout vzhledem k téměř všeobecnému volání po sociálním státu a po okamžité dostupnosti, prostřednictví médií a masové komunikace, rozličných forem zábavy v rámci domova. Přesto si myslím, že bychom se měli zkusit zamyslet nad důsledky tohoto trendu.

Dnes žijeme v komunitách, kde ty nejdůležitější odpovědnosti definuje stát a kde ani rodina, ani občanská společnosti nehraje v životě jednotlivců zdaleka takovou roli jako kdysi. Jistěže evropský stát není státem totalitním a jistěže se snaží ze všech sil chránit svobodu a svrchovanost občanů, kdykoli jsou tyto hodnoty ohrožovány kýmkoli jiným než jím samým. Přesto je však stát ve stále větší míře šéfem společnosti, zejména oněch klíčových sdružení a institucí, v nichž je kultivován sociální kapitál – na školách, univerzitách a obecně ve výchově a vzdělávání mladých. V některých zemích je domácí vzdělávání nezákonné a všude stát vytváří takové učební osnovy, které obvykle nejsou příliš po chuti nábožensky založeným občanům či těm, jež chtějí, aby škola vykládala dějiny národa coby zdroj hrdosti, nikoli hanby.

O těchto věcech mluvím proto, že stojí v pozadí každého pokusu o popis světa, v němž dnes žijeme, a každého návrhu o jeho změnu. V této souvislosti bych se chtěl nyní vyjádřit k tomu, jak výše zmíněné ovlivňuje jedno z nejdůležitějších témat, jemuž se na tomto Fóru budeme věnovat, a tedy životní prostředí. Nevidí se často, že by lidé mluvili o historii environmentálních regulací nebo že by rozuměli dosavadním úspěchům i selháním těchto snah. A třebaže dané úspěchy jsou jen neveliké, můžeme si z nich dnes vzít jisté ponaučení, neboť jsou převážně výsledkem evropského odkazu, který dal prostor občanským iniciativám takového typu, jakým stát věnuje pozornost málokdy a mezinárodní tělesa nikdy.

Všude na světě dnes vidíme destrukci životního prostředí – zběsilý růst měst, zdevastovaný venkov, otrávená jezera a potoky, zdecimované lesy a pole pokrytá umělohmotnými obaly. Všude, jen ne v Evropě, přinejmenším relativně. Anglický venkov zůstává do značné míry takový, jak jej líčil John Constable, třebaže všudypřítomné dálnice jej samozřejmě stlačily do menších parcel. Francouzská městečka a vesnice jsou dosud živoucími komunitami podporovanými lokální ekonomikou a dodnes vypadají víceméně tak, jak je malovali impresionisté. Německé lesy jsou netknuté a pečlivě udržované. Norské rybářské oblasti již sto let fungují na principu kooperativních práv, která zajišťují udržitelnost tamějšího rybolovu. Evropané se o své životní prostředí starají tisíci různými způsoby, navzdory nesmírnému tlaku přistěhovalectví, mezinárodního obchodu a reality života na přelidněném světadílu.

Ovšem, na některých místech se leccos zvrhlo. Nizozemci a Belgičané pustili na své venkovy rozličné pitvorné budovy a nezabránili zohyzdění svých měst, Východoevropany stihla pohroma kolektivizovaného zemědělství a socializovaného bydlení a německá města se během poválečné rekonstrukce zotavila ze spojeneckých bomb jen zčásti. Přesto lze říci, že každý, kdo navštívil i zbytek světa, dobře ví, že Evropa byla dosud v ochraně svého životního prostředí relativně úspěšná i navzdory dvěma strašlivým válkám a že za tento úspěch vděčí tomu, že se občané mohou volně sdružovat, vyvíjet tlak na stát, a vynucovat si tak jistou míru ochrany svého životního prostředí.

Na závěr mi dovolte pár myšlenek o městě a o tom, co pro nás město znamená. Křesťanství je v Evropě na ústupu, naše právní systémy jsou obtěžkány regulacemi Evropské unie, naše občanská společnost pomalu přechází pod správu státu. Stále si však ponecháváme, ve svých srdcích, první z velkých darů historie lidstvu, tedy město – nikoli pouze město Jeruzalém, jež si Bůh zvolil za své sídlo na zemi, nýbrž město jak jej znali řečtí filozofové, člověkem vystavěné a člověkem řízené fórum otevřeného dialogu, společenství občanů dbalých zákona a sdílenou obec. A o podstatě a významu města se nikde nepřemýšlelo tak jako zde. Prahu ustanovil Karel IV. hlavním městem mnohonárodnostní říše. Odmítl výzvu Francesca Petrarcy, aby se přestěhoval do Říma, a vysloužil si pověst otce vlasti postupným opomíjením těch částí impéria, o něž se příliš nezajímal, a zároveň přestavováním Prahy na centrum vícejazyčné národní kultury.

Za vlády Rudolfa II. se toto město stalo centrem duchovním, sídlem mágů a alchymistů, jakož i středobodem vědecké revoluce. A velké schizma, jež zvěstovalo konec křesťanství, započalo zde, na Bílé hoře. Od těch dob si Praha zachovává charakter důkladně vyleštěného knoflíku, jenž připíná vlající kabátec Evropy ke glóbu, posvátné poutní místo, na nějž se my všichni – protestanti, katolíci i Židé – vracíme v rámci hledání svého odkazu. Středoevropské město, které přetrpělo hrůzy 20. století bez vážnější újmy a které je nám dnes zářnou připomínkou toho, co kdysi město pro Evropany znamenalo.

Několik let předtím, než zahynul rukou tajné policie, měl Jan Patočka v podzemí několik přednášek, které, alespoň pro mne, shrnuly nepomíjející význam tohoto města. Tyto přednášky, vydané samizdatem pod názvem Platon a Evropa, byly pokusem o obhajobu Platónovy původní vize města coby místa, které by mělo „pečovat o duši“. Ve městě žijí lidé pospolu, jejich vzájemné náklonnosti, animozity a osudy jsou vetkány do nerozpletitelné tapisérie, a každý z nich se těší ochraně zákona a výdobytkům vysoké kultury. Město je v Patočkových očích největším darem starých Řeků Evropě. Jistěže města vznikla i jinde – v Indii, v Číně, na Blízkém a Středním východě a, pod křídly Evropanů, také v Africe a Americe. Ovšem pouze v Evropě vyrostlo město v souladu se svou vnitřní přirozeností v zákonů dbalou komunitu, v níž rozličné třídy, zaměstnání, vyznání a názory prosperují bok po boku v rámci společného usilování o vědecké poznání, estetický vkus a duchovní povznesení. Pouze v Evropě se město stalo modelovým sídlem, místem, kde naše lidství není degradováno či zneužíváno, nýbrž pozvedáváno na úroveň vzájemné úcty.

Město je nám tudíž příkladem toho, jak mohou žít lidé společně vedle sebe, aniž by zcela zdevastovali své životní prostředí. Je, či mělo by být základem environmentálního myšlení. Ideální město pojí s občany svazek péče a starosti jedněch o druhé. V takovém městě respektují lidé veřejný prostor, jež sdílejí se svými sousedy, a dělají vše pro to, aby zdroje, na nichž závisejí všichni bez výjimky, nepodléhaly kontaminaci. Pravé město roste z lásky k dané lokalitě, která je pro místní lid a jeho potřeby nedotknutelná, posvátná. Proto také musí každý stavitel města splnit zejména tyto dva požadavky – harmonické využití veřejného prostoru a pokoru všech budov, které do něj zasahují. Právě ty jsou charakteristickým rysem starých ulic, kostelů a paláců Prahy. I v těch nejokázalejších barokních průčelích, jaké zdobí například Clam-Gallasův palác, se zračí láska k ulici, pokus sladit jej s přilehlými budovami a touha zdůraznit hranici mezi soukromým a veřejným, při zachování úcty k oběma sférám. A to vše je rovněž důvodem, proč návštěvník Prahy hledí na tento skvost s takovým úžasem – neboť zde, na vlastní oči, vidí ztělesnění morální ideje.

Tak tomu bylo přinejmenším v dobách Dvořákových, Nerudových či Zeyerových. Tak tomu bylo za prvního Československa, kdy pražskými ulicemi kráčeli Janáček, bratři Čapkovi, Nezval či Martinů. A tak tomu bylo dokonce i v dobách chátrajících kulis, které po sobě zanechali komunisté. Dnes již to však želbohu neplatí. Nechráněná, křehká Praha, která právě shodila okovy padesátileté tyranie, se stala snadnou kořistí dravců, lidí odjinud, kteří si jí nevážili coby svého domova a obce, kteří neměli ani ponětí o existenci morální ideje, tak tiše formulované Janem Patočkou, a kteří viděli v okolní kráse pouze komerční potenciál a turistickou atrakci.

V průběhu dvaceti let obtěžkali Prahu bizarními vymyšlenostmi, jako jsou Hotel Giovanni, beztvará kancelářská budova na Karlově náměstí či nákupní středisko Palladium, jež hyzdí Náměstí Republiky, strukturami, které ničí komunitní, sídelní charakter města a deformují veřejné prostory, jichž si lidé za dlouhá staletí pražské historie tak cenili. Za to vše ale nemůže pouze mezinárodní kapitalismus a jeho bezohledné tendence. Také komunisté se přičinili měrou vrchovatou o likvidaci poklidné tváře starého města a jeden z nejmonstróznějších triumfů své zohavovací kampaně - televizní vysílač na Žižkově – oslavovali coby návštěvníka z budoucnosti, předkládali je jako důkaz, že „reálný socialismus může držet krok s dobou“.

Počínaje rokem 1989 však na scénu vstoupilo cosi nového. Ideál komunity a jejích duchovních potřeb je pomalu vytlačován ideálem jednotlivce a jeho tužeb. Je snadné odvést pozornost člověka od péče o duši. Lidé jsou přirození dravci, neustále zaneprázdnění honbou za vzrušením, potěchou a předměty, jež lze hromadit či spotřebovávat. Ti, kdož milují město, dobře vědí, jak je důležité udržet tento dravčí instinkt na uzdě. Také proto mají téměř všechna města již od 15. století zákony na ochranu své veřejné tváře, které kodifikují rozvržení ulic, jazyk domovních průčelí či povolené způsoby propagace vlastních produktů. Ve všech těchto věcech zachovávali komunisté pohrdavé mlčení a jejich ticho náhle vystřídal neomezený hluk komerce, jež se neřídí zákony a neví, co je slušnost.

Prezident Havel měl včera znamenitou přednášku o tomto fenoménu a o nebezpečné pýše, která jej vyživuje. I ty nejkrásnější budovy v Praze mohou být dnes od střechy po chodník zahaleny plakátem propagujícím všechno možné, od čokolády po automobily. Tyto reklamy obvykle poutají naši pozornost pohlednou lidskou tváří, která hledí přímo a svůdně do očí a do srdce kolemjdoucích. Mimoto jsou názorným důkazem nanejvýš závažné pravdy, že není prvku, který by propůjčil městu tak beztvářný charakter, jako tvář – tvář, jež přelepí vábivým úsměvem skutečný veřejný duch obce.

Je to výsledek, jemuž bylo možno předejít jednoduchým zákonem, jaký platí téměř v celém zbytku Evropy. Zdejší politici možná taková opatření nezvažují, protože by pak nemohli lepit na budovy své vlastní tváře, jak to vidíme právě teď, kdy nám na každém rohu s úsměvem oznamují, že vždy mluví pravdu, a kdo tvrdí opak, je lhář. Jde však jen o drobný aspekt ohromného problému, který nás svedl na tuto konferenci. Environmentalisté dnes vynakládají spoustu času na ochranu ohrožených druhů, křehké divočiny a arktických ledovců, dělají si starost se znečištěním oceánů, oteplováním atmosféry a destrukcí lesů. A je to tak správně.

Z mého pohledu je však mnohem důležitější budoucnost města coby sdílené obce a veřejného prostoru. Zdá se mi, že nic nepředstavuje větší hrozbu životnímu prostředí než opovržení architektů, developerů, městských projektantů a lidí, kteří je využívají, vůči odvěké ideji krásy a vůči evropské představě města, jež organicky vyrůstá z podhoubí svého vnitřního života a jež „pečuje o duši“. Není horšího znečištění než znečištění estetického, poněvadž jde o akt násilí vůči lidstvu, o pokus privatizace veřejného prostoru a snahu nabídnout k prodeji to, co je pro nás nejcennější a nenahraditelné. Je mi zřejmé, že s tím spousta lidí nesouhlasí. Snad ani já bych takto neuvažoval, nebýt Prahy-města a Prahy-morální ideje, s níž jsem se seznámil na stránkách samizdatového vydání myšlenek přednesených kdysi v podzemí jedním starým profesorem, který za svou vizi zaplatil životem.

Webové stránky projektu Fórum 2000