S přírodou nelze bojovat, nebo to neumíme, a tak se můžeme nanejvýš snažit přizpůsobit nezvratným změnám – takový je stále častěji tón, jímž média, poltici i část odborníků mluví o změně klimatu. Zjednodušeně řečeno: tání ledovců a stoupání hladin moří nezabráníme, tak stavme alespoň hráze s dostatečným předstihem.

Svým způsobem není divu: po zhroucení kodaňského klimatického summitu v minulém roce ani právě ukončená konference OSN v mexickém Cancúnu nepřinesla jasné dohody, přesvědčivý budoucí program. Cancún sice neskončil úplným fiaskem – účastníci se například dohodli na vzniku „zeleného fondu“, který bude pomáhat chudým zemím - nicméně to nejdůležitější stále chybí: dohoda o tempu snižování emisí skleníkových plynů.

Skeptici a realisti
Ke „klimaskeptikům“, kteří změny klimatu zpochybňují v principu, nebo odmítají, že by globální oteplování mohl ovlivnit člověk, se tak stále častěji připojují „realisté“. Ti sice nepochybují o tom, že změny klimatu probíhají, jsou v podstatné míře způsobeny člověkem a už v horizontu desítek let vážně ohrozí lidskou civilizaci, nicméně nevidí cestu, jak by se jim dalo čelit. A tak i oni volají po včasné „stavbě hrází“.

Vzniká tak stále silnější tábor klimatických „appeaserů“, který chce pokud možno co nejdéle udržet rozbouřené živly ve vymezném prostoru, co nejdál od vlastních domovů… Před Druhou světovou válkou „appeaseři“ nejenom válce nezabránili a Hitlera neusmířili, ale dokonce mu začátek války usnadnili. Nyní to vypadá podobně: čím víc se zdá, že střet je nevyhnutelný, tím víc nabývají hlasy appesearů na síle, protože připustit si realitu je příliš hrozivé. A po nás potopa,… tentokrát doslovně.

Vydržování vlastního nepřítele
Způsob myšlení, který by se mohl stát východiskem přinejmenším pro aktivnější „stavění hrází“ přitom není nijak složitý, tajemný, radikální či pohlcený zelenou či jnou ideologií. Jde o přemýšlení o moderní ekonomice a moderních technologiích s příměsí geopolitiky. Jeden z nejabsurdnějších obchodních a politických vztahů současného světa může sloužit jako příklad: Spojené státy jsou závislé na dovozu ropy ze Saúdské Arábie, tedy jednom z nejfundamentalističtějších islámských režimů na světě. Miliardy dolarů, které USA posílají do Saúdské Arábie za ropu jsou dále využívány například na stavbu fundamenatlisticky orientovaných škol v Pákistánu, které jsou zázemím i pro bojovníky v Afghánistánu. Zjednodušeně řečeno – Spojené státy si samy platí ty, proti nimž vedou „válku proti terorismu“.

Thomas Friedman, komentátor New York Times, který není žádný zelený aktivista, věnuje tomuto problému část své poslední knihy a dospívá k závěru, že USA prostě nezbývá nic jiného než přepnout „na zelenou“ – jedině sázka na nové „zelené“ technologie v dopravě a obnovitelné zdroje energie může Ameriku zbavit závislosti na radikálním islámu a vrátit ji ekonomickou konkurenceschopnost. To je ekonomický a geopolitický fakt bez ohledu na postoj ke globálnímu oteplování.

Spokojeně zelení
Podobně, byť méně dramaticky v Evropě: pro řadu evropských států včetně Česka je jedním z prvořadých témat energetická bezpečnost. Ty země jsou příliš závislé na dovozu ropy a plynu z Ruska, příliš snadno zranitelné a vydíratelné „otočením kohoutů“. Přemýšlejí o nákladné stavbě ropovodu a plynovodu odjinud, či návratu k jaderné energetice, nicméně jednodušší, levnější, bezpečnější a perspektivnější řešení vede přes moderní technologie a obnovitelné zdroje energie. Jistě – v rámci hysterie, kterou vyvolal špatně řízený boom fotovoltaických elektráren se u nás zdá být tohle téma tabu. Jenže hysterie dříve či později pomine…

Respektive, je to tak: není důvod si myslet, že lidé, a dokonce to platí i o politicích, jsou fatálně hloupí. Zelené technologie jsou dnes nejpravděpodobnějším perspektivním zdrojem ekonomické konkurenceschopnosti, prosperity, zaměstnanosti i bezpečnosti. To, že zároveň mohou vést ke snižování emisí skleníkových plynů a účinnému boji proti globálnímu oteplování je pro někoho bonus navíc, pro jiné nedůležitá informace a pro další jejich nejvýznamnější charakteristika.

Dohoda o snižování emisí může v tomto ohledu jedině pomoci, uškodit nikoli - vytvoří tlak na změny v ekonomice a zároveň nastartuje i finanční toky, které je budou podporovat. V tomto smyslu, je stále silnější hlas některých evropských zemí, aby Evropská unie přijala závazek snížit emise do roku 2020 nejméně o 30% velkou nadějí: právě Evropa, a my s ní, by se mohla stát lídrem na poli nových technologií. A získat zpět už dávno ztracenou pozici ekonomické velmoci.

Taková perspektiva může jen těžko někomu vadit. A jestli kromě toho globální oteplování opravdu významně ovlivňuje i člověk a tahle strategie může oteplování výrazně zvolnit, tak dvakrát „sláva“: můžeme být nejenom bohatí, ale taky suší. A spokojeně zelení.

Michal Komárek
Autor je programový ředitel Greenpeace ČR