Něco na úvod:

Začalo se o tom mluvit před lety, prošlo to náročným vývojem a prozatím to skončilo předložením věcného záměru zákona o vysokých školách k projednání Vládě České republiky. Co je to? No přece to, čemu se vznešeně říká „reforma vysokého školství“ nebo „reforma vysokých škol“ (upozorňuji, že oba termíny nemají zcela totožný obsah). Od počátečních (a věřím, že poctivě míněných) záměrů se obsah oněch pojmů vyprázdnil. To sice není dobře, ale lze to napravit. Horší je, že se tyto vyprázdněné pojmy staly prostředkem pro často neoprávněnou kritiku hraničící s pomluvou, někdy rovnou nástrojem buzerace (prosím, promiňte mně to slovo, ale přiléhavější mě nenapadá) vysokých škol. Tedy podle hesla, kdo chce vysoké školy bít, prostředky si vždycky najde.

Netvrdím, že by ke změnám ve vysokém školství nemělo dojít. V současné době platný zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, byl ve své době hodnocen jako moderní. Čas ale ukázal, že ne vše je nastaveno dobře, nehledě na vývoj samotného vysokého školství. Klíčovým přínosem uvedeného zákona podle mě bylo umožnění vzniku veřejné (toto slovo zdůrazňuji) vysoké školy řízené samosprávnými orgány a převedení státního majetku na tento subjekt. Zákonem upravená státní regulace je zejména založena na řízeném financování vysokých škol, ve vzdělávací oblasti pak na systému hodnocení a akreditace studijních programů a oborů. Podle mě je to tak dostatečné a nevidím žádné důvody pro nějaké utahování šroubů ze strany státu.

A co měla přinést reforma? Na to podle mě panují mezi politickou reprezentací a reprezentací vysokých škol rozdílné názory. Potřebu nejen vládnout, ale i ovládat mají asi politici v genech. No dobře. Zásadně větším problémem je, že někteří z nich kromě toho sledují i zájmy své nebo zájmy spřízněných komunit. Ti si možná od reformy slibují personální, finanční a majetkové ovládnutí vysokých škol. To už je špatně, či rovnou nebezpečně špatně. A nejen pro vysoké školy. Naopak očekávání vysokých škol se primárně odvíjela od požadavku stability systému financování a objemu poskytovaných finančních prostředků, ty lepší navíc chtěly a chtějí diverzifikaci vysokých škol založenou na kvalitě (i když ne zrovna jasně definované).

Volání po reformách, ať už jakkoliv motivované, vyústilo v návrh legislativní změny, v současné době ve formě věcného záměru zákona o vysokých školách. Je třeba upozornit, že věcný záměr není souhrn nějakých obecných představ o tom, co by mělo být zákonem upraveno, ale závazný legislativní rámec pro následné paragrafované znění. Nenechme se proto uchlácholit tvrzením, že rozporované teze a formulace ve věcném záměru budou v paragrafovaném znění už přijatelné. Nebudou, bude to ještě horší.

Předložený věcný záměr zákona o vysokých školách je výslednicí působení a zásahů (některých ku prospěchu, některých naopak) tolika ideových vytyčovatelů, sepisovatelů, legislativců, připomínkovatelů, lobistů a jiných hybatelů, že s ním už souhlasí málokdo, včetně uvedených. Mám pocit, že nám něco upadlo do kanálu.

A teď moje stanovisko k věcnému záměru zákona o vysokých školách:

Co hodnotím jako změnu k lepšímu

Systém hodnocení vysokých škol a akreditací jejich studijních programů. Zřízení Národní akreditační agentury jako samostatného správního úřadu s celostátní působností, nepodřízenému jinému orgánu, s vrcholným kolegiálním orgánem (Akreditační komise). Tento systém by měl zamezit případům, kdy odborný orgán (současná Akreditační komise) vydá stanovisko s návrhem opatření, následně však úředník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nevydá (o své či něčí vůli) právoplatné rozhodnutí. A je hotovo, žádná opatření se nekonají. Problémy, ať již veřejných (např. Právnická fakulta Západočeské univerzity), či soukromých (např. Bankovní institut VŠ, Univerzita Jana Ámose Komenského) vysokých škol, se neřeší, pokud se řeší, tak se táhnou, pokud se řešení najde, není objektivně vždy optimální.

Diverzifikace vysokých škol. Podle mě má smysl, pokud bude dobře nastavena a jediným kritériem pro zařazení vysoké školy do systému bude kritérium založené na hodnocení kvality vzdělávání a výsledků vědecké, výzkumné, umělecké a další tvůrčí činnosti.

Co hodnotím jako přijatelné

Působnost nově navržené Rady veřejné vysoké školy v majetkových záležitostech, při formulování dlouhodobého záměru vysoké školy a v dalších záležitostech koncepčního charakteru.

Co hodnotím jako nepřijatelné

Působnost nově navržené Rady veřejné vysoké školy v personálních záležitostech (volba a odměňování rektora, za minulého režimu o rektorovi rozhodovaly orgány KSČ, nyní tedy trochu pokrok), právo posledního rozhodnutí při schvalování rozpočtu vysoké školy (akademický senát jen projednává), vnitřní legislativy (statut) a další závažné kompetence, jako je např. předchozí souhlas jako podmínka platnosti právních úkonů veřejné vysoké školy. Rozsáhlé kompetence, žádná zodpovědnost, a to ani morální, ani právní. Neúměrně rozsáhlými kompetencemi Rady vysoké školy se současně neúměrně zvyšuje možnost nepřímého řízení veřejných vysokých škol externími subjekty.

Omezení pravomocí samosprávných orgánů vysoké školy, zejména akademických senátů. K tomuto snad netřeba komentář.

Vztah veřejné vysoké školy se státem. Cituji z věcného záměru: “Vysoké školy budou i nadále podléhat při výkonu své působnosti státnímu dozoru, který bude vykonávat ministerstvo …“. Mám tomu rozumět tak že stát nasadí do vysokých škol dozorce? Nebo pověří nějakou agenturu? Jen tak na okraj – o jedné (a moc dobré) bych věděl. Protože jsem svobodným občanem akademické obce vysoké školy a cítím se tak, odmítám podléhat státnímu dozoru. Pokud tím ale měl předkladatel na mysli jen kontrolu dodržování právních norem České republiky a případná opatření ze strany státu při jejich porušování, nemusí to snad být v zákoně.

Pracovní funkce akademického pracovníka a její obsazování. Něco podobného, co se ve věcném záměru nazývá pracovní funkce, je součástí vnitřních mzdových předpisů mnohých vysokých škol. Tamtéž jsou definovány i kvalifikační požadavky na zařazení, např. na místo docenta je možné přijmout jenom habilitovaného docenta a na místo profesora jenom jmenovaného profesora. To, co se lze dočíst ve věcném záměru, ale bere dech. Cituji „Obecnou podmínkou ustanovení do pracovní funkce docenta nebo profesora bude předchozí habilitace …“. No dobře, řeknete si. Pak hledáte a hledáte. Najdete cosi podivného o habilitaci za srovnatelných podmínek v cizím státě. To už jsem zbystřil, pověstné jsou totiž habilitace na Slovensku. Dychtivě hledáte dál a najdete větu „Další možností získání habilitace bude úspěch ve výběrovém řízení, které bylo vyhlášeno a provedeno způsobem, který byl předem schválen orgánem rozhodujícím o habilitaci, a který procesně a materiálně odpovídá nárokům na habilitaci. Výjimečně bude možno k habilitaci připustit osobu, která není absolventem doktorského studijního programu, avšak výsledky své tvůrčí činnosti prokázala srovnatelné předpoklady.“. Naprosto nesrozumitelné. Co je z toho srozumitelné, to je nepřijatelné. Nic dalšího o způsobu získání habilitace už nenajdete. Pro neznalé uvádím, že takto byli rozhodnutím státostrany s názvem Komunistická strana Československa jmenováni profesoři a docenti. Podotýkám rovněž, že pedagogické a odborné předpoklady často nehrály roli. Nechci, aby se to vrátilo. Na tomto místě apeluji především na studenty – braňte se! Jestli dělá něco vysokou školu kvalitní vysokou školou, pak to jsou kvalitní akademičtí pracovníci.

Školné. K němu již bylo napsáno a řečeno mnoho, takže stručně. Všichni asi známe pohádku O Smolíčkovi. Tam také jezinky říkají „jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme“. Pokračování asi také všichni známe a se školným by to mohlo dopadnout podobně. Rovněž je nutné odmítnout tezi, že státní příspěvek na vysokoškolské studenty je osobní dar každému z nich (financovaný prodavačkou z Kauflandu). Není. Pokud zůstaneme pouze u ekonomické bilance (omlouvám se za tak drastické zjednodušení), pak investice státu do vysokoškolského vzdělání je investice s rychlou návratností (za minulého režimu byl odhad asi 3-4 roky, u středoškoláka asi 7-8 let, u člověka s pouze základním vzděláním až 20 let). Vzdělaní lidé dělají kvalifikovanější práci (vyšší DPH), více vydělávají a utrácejí (vyšší odvod přímých i nepřímých daní), nezatěžují sociální systém. Pro státní pokladnu poklad. Lžou nám politici (zvláště ti, kteří se prohlašují za ekonomy) záměrně nebo z hlouposti? Třetím negativem, které vnímám, je administrativní zátěž a finanční režie výběru školného. Vysoké školy již mají zkušenost s výběrem poplatků za překročení standardní doby studia a tato zkušenost je neradostná. Systém odloženého školného by problémy jen prohloubil (samozřejmě nemluvím o bankovním sektoru).

Co mně v návrhu chybí

Spolupráce s Akademií věd České republiky a dalšími subjekty zabývajícími se výzkumem a vývojem. V současné době je tato spolupráce, např. ze strany Akademie věd především participace na doktorských studijních programech, řešena na bilaterární smluvní bázi. Vhodná legislativní úprava by mohla situaci zjednodušit s prospěchem pro všechny zainteresované.

O čem mám pochyby

Na rozdíl od platné legislativy posiluje věcný záměr zákona význam statutu vysoké školy jako „základního vnitřního předpisu…, který vymezí vnitřní strukturu a organizační vztahy uvnitř vysoké školy“. Uvědomíme-li si, kdo statut vytváří, schvaluje a registruje, může být tento vnitřní předpis pro vysokou školu legislativním trojským koněm.

Diverzifikace vysokých škol bude složitý proces a není záruka, že proběhne objektivně, bez masivní mediální manipulace a politického vměšování (už se děje). V souvislosti s tím se neustále hovoří o integračních procesech ve vysokoškolském systému, které zákon podpoří „tím, že upraví možnosti organizačních změn vysokých škol také s využitím institutu veřejnoprávní smlouvy.“ Přiznám se, že této snaze vůbec, ale vůbec, nerozumím.

Co mně vadí v diskusích o vysokých školách

Výroky neobeznámených, nekompetentních (a někdy mám pocit, že i negramotných) lidí. Doposud jsem si myslel, že jediným českým géniem je Jára Cimrman. Teď vidím, že se v Česku urodilo. Mohl bych jmenovat, ale neudělám to (viz dialog Voskovce s Werichem na toto téma). A další klasik, Jan Neruda, napsal „Kdo nic neví, musí všemu věřiti“. Já dodávám „ale pak by neměl do ničeho kecat“.

prof. Ing. Oldřich Pytela, DrSc., Univerzita Pardubice