V polovině listopadu představila Evropská komise návrh směrnice o „zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách“.

Dosavadní domácí diskuse ale odráží konkrétní obsah návrhu jen v malé míře. Zrcadlí se v ní spíše tradiční stereotypy o uplatnění žen na trhu práce, nebo nedůvěra vůči EU jako takové. Projděme si nyní nejčastější námitky, které dosud zazněly a srovnejme je s obsahem návrhu.

Ženy nemají pro výkon určitého povolání předpoklady.

Podle některých kritiků se prostě ženy pro výkon některých povolání nehodí a snaha prosadit jejich rovnější zastoupení bude narážet na specifika některých odvětví. To je jistě případná námitka, leč nikoli k obsahu směrnice. Návrh se netýká povolání pro něž je třeba nějaké specifické vybavení vlastní pouze mužům. Týká se míst v dozorčích radách, navíc pouze míst tzv. nevýkonných členů , kteří mají provádět dozor, nikoli podnik přímo řídit. Tedy o povolání u něhož nezáleží na fyzických předpokladech ani specifických dovednostech, nýbrž na intelektuální výbavě, inteligenci a vzdělání. Tvrdit, že ona místa v dozorčí radě může dobře vykonávat jen muž znamená tvrdit, že ženy jsou z principu intelektuálně a profesně méněcenné. Statistiky o vzdělání žen však ukazují pravý opak - mezi osobami absolvujícími vysoké školy je v EU nadproporční podíl žen a to i v oborech, které se přímo týkají dané oblasti (v ekonomických oborech 66 % absolventek vysokých škol).

Směrnice navíc nežádá, aby se pravidlo uplatňovalo v oborech, kde pro to nejsou strukturální podmínky. Odvětvím v nichž podreprezentované pohlaví představuje méně než 10 % zaměstnaných (jako je např. těžký průmysl či doprava) mohou členské státy udělit z plnění cíle směrnice výjimku.

Pohlaví se prosazuje na úkor schopností.

„Má být důležité co máš v hlavě, ne co máš mezi nohama“. To je jeden z nejčastějších argumentů, který se objevuje téměř ve všech debatách o rovném zastoupení pohlaví. Prim hraje také v debatě o dané směrnici. Paradoxní je, že přesně v téhle linii směrnice postupuje. Vychází ovšem z toho, že v praxi věci fungují právě opačně, tedy že pohlaví je faktorem, který kvalifikaci osob ucházejících se o práci zastiňuje, zpravidla v neprospěch žen, jakkoli ne výhradně. Směrnice proto stanoví naplnění formálních kvalifikačních kritérií („co máš v hlavě“) jako základní podmínku. Na zkoumání, zda je některé pohlaví podreprezentované dojde pouze tehdy, kdy všichni kandidáti a kandidátky splnili formální podmínky, tedy mají zcela shodnou kvalifikaci a rozhoduje se mezi dvěma stejně vzdělanými či schopnými kandidáty či kandidátkami.

Představit si to můžeme na příkladu výběrového řízení, jehož jedinou podmínkou je výsledek znalostního testu. Uchazečka dostane 9 bodů a uchazeč 10 bodů. V tom případě je vítězem řízení muž bez ohledu na složení dozorčí rady. Pouze pokud oba dosáhnou 10 bodů, je nutné přihlédnout ke složení dozorčí rady a dát přednost tomu uchazeči či uchazečce, který/á bude odpovídat požadavku vyrovnaného zastoupení a to do výše 40 % jednoho, nebo druhého pohlaví. Ani toto pravidlo však podle směrnice nemusí být uplatňováno bezvýhradně. Je možné zohlednit zvláštní situaci, kdy kritéria výběru nelze kvantifikovat a určitá souhra faktorů bude svědčit pro zástupce pohlaví, které je nadreprezentováno (např. oba kandidáti budou mít 10 let praxe v oboru, ale jeden/jedna z nich bude mít tuto praxi ve firmě, která je v oboru prestižnější). Tehdy může podnik zvolit i kandidáta či kandidátku, jehož pohlaví je nadreprezentováno.

Vedlejším produktem směrnice je pak povinnost velkých podniků stanovit pro uchazeče a uchazečky o místa v dozorčích radách „předem daná, neutrální a jasná kritéria výběru“. Neúspěšní kandidáti a kandidátky mají mít podle návrhu směrnice právo získat informace o těchto kritériích a případně se také obrátit na soud. To je věc, která vzhledem k domácí tradici rozdělování míst v dozorčích radách státních a polostátních podniků jistě také stojí za pozornost. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že může mít nepřímý vliv na množství žen v zákonodárných sborech.

Potřeba evolučního vývoje.

Zejména mezi manažerkami domácích podniků se objevil argument, že rovné zastoupení je žádoucí, ale mělo by být výsledkem postupné změny myšlení a dobrovolnosti, nikoli kvót. Nechme stranou, jestli se jakoukoli strukturální změnu někdy podařilo prosadit opravdu evolučně (např. volební právo pro ženy) a zaměřme se na praktickou stránku této konkrétní směrnice. Právě přístup založený na úplné dobrovolnosti byl v této věci první volbou Evropské komise. Výsledek ovšem nebyl valný. Nárůst zastoupení žen v daném typu funkcí byl za poslední desetiletí průměrně o 0,6 % za rok. Tímto tempem by dosažení třeba oněch uvažovaných 40 % trvalo zhruba půl století a to pouze za předpokladu, že tempo bude alespoň stejné, jako dosud. Což je předpoklad, mírně řečeno, dosti odvážný (např. počet žen předsedajících řídícím orgánům velkých podniků se za poslední 2 roky dokonce snížil). Právě proto Evropská komise podle vlastních slov zvolila cestu směrnice, tedy právně závazného legislativního aktu.

Navíc je otázkou – nejen politickou, ale také odbornou – od jakého okamžiku lze vůbec očekávat strukturální změnu. Jinak řečeno, kdy bude dosaženo oné „změny myšlení“, jež umožní změnu přístupu. Ačkoli debata na toto téma pokračuje, široce sdíleným odborným konsensem je, že existuje určitá kritická mez. Jsou-li lidé určitého názoru zastoupeni v určitých pozicích méně, než je ona mez, celkový ráz fungování dané oblasti (např. firmy nebo vládní instituce) se patrně nezmění. A naopak. Obvykle se za onu kritickou mez pokládá 30 % zastoupení. Přestože směrnice pracuje se 40 %, jejím skutečným cílem je především překonat kritickou mez. Evropská komise podle našeho názoru ani nepředpokládá, že by se ve vymezeném čase podařilo 40 % dosáhnout.

Konečně, připomeňme, že směrnice nechává cestu k dosažení cíle zcela na vůli členských států. Bude tedy na politické elitě ČR zda zvolí cestu tzv. měkkých opatření (např. rozvinutí systému péče o děti, usnadnění návratu žen do zaměstnání apod.) či tzv. tvrdých opatření (např. kvóty). V kompetenci členských států jsou i případné sankce. Závazný je pouze cíl a termín pro jeho dosažení.

Zásah do svobody soukromého podnikání.

Návrh nepochybně představuje zásah do soukromého podnikání. Každá regulace představuje takový zásah. Aniž bychom zde hlouběji rozvíjeli myšlenku, je-li soukromé podnikání bez regulace vůbec možné, věnujme pozornost existujícímu stavu v oblasti, na něž se směrnice vztahuje. Členství v dozorčích i správních radách již nyní podléhá regulaci, v prvé řadě ze strany samotných států a nikdo se nad ní nepozastavuje (např. zapovězení různých druhů jednání, která spadají pod trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku).

Současně jsou zde regulace, které ČR přijala jako člen EU. Ať již regulace obecného rázu (souhlas se zakládacími smlouvami a cíli EU), nebo rázu konkrétního (souhlas s jednotlivými legislativními akty při hlasování v Radě EU). Evropská komise – jejíž tradiční cesta vede přes princip legality, souladu nového návrhu s návrhy již dříve schválenými – poukazuje v obhajobě svého návrhu právě na obecný cíl naplňování „čtyř svobod EU“, na precedenty existujících směrnic (např. princip rovných příležitostí a rovného zacházení na pracovním trhu) i precedenční rozhodnutí Evropského soudního dvora (např. možnost tzv. pozitivní akce).

Typický levicový návrh.

U návrhů, které připravuje Evropská komise je velmi obtížné určit jejich ideologický profil. Nebývá totiž jednoznačný. Jediné, co můžeme o pravolevém dělení v případě tohoto návrhu říci s jistotou, je stranická příslušnost překladatelky, komisařky Viviane Reding. Je členkou a před nástupem do Evropské komise byla také místopředsedkyní lucemburské Chrëstlech-Sozial Vollekspartei, dlouhodobě nejsilnější pravicové strany v Lucembursku a zároveň nejsilnější lucemburské strany vůbec. Svým profilem se CSV podoba nejspíše německé CDU/CSU a v domácím prostředí by stála někde v trojúhelníku mezi ODS, TOP 09 a KDU-ČSL.

Diskriminace mužů.

Podstatou diskriminace by v tomto případě bylo, pokud by osou rozlišení mezi uchazeči a uchazečkami o práci bylo pohlaví a ne jejich kvalifikace. Přesně to ale návrh ošetřuje a za primární kritérium výběru prosazuje kvalifikaci. Návrh navíc nehovoří o ženách, nýbrž o podreprezentovaném pohlaví obecně. Pravda, v dnešní situaci jsou v dané oblasti (dozorčí a správní rady) výrazně podreprezentovaným pohlavím ženy, takže bezprostředně by to mělo pomoci jim. Pokud by se ale situace zrcadlově obrátila a pokud by v daném typu míst bylo více než 60 % žen, bude směrnice pro změnu oporou mužům. Evropská komise s tím patrně v praxi ani nepočítá a odpůrci směrnice na to vůbec nepomysleli, ale do budoucnosti je to myšlenka nesporně zajímavá.

Administrativní břemeno.

Obava, že v důsledku přijetí směrnice budou všechny firmy zavaleny nezvladatelnou lavinou formulářů a výkazů se pravidelně objevuje v souvislosti s každým evropským legislativním aktem. Koho se ale směrnice ve skutečnosti týká? Jsou to velké podniky kótované na burze. Velkými podniky se rozumí takové, které mají 250 a více zaměstnanců a současně dosahují 50 a více miliónů euro ročního obratu (tj. zhruba 1,25 a více miliard Kč). V ČR se do tohoto vymezení vejdou necelé dvě desítky firem. Směrnice se netýká malých a středních firem typu „Formánek – instalatérství“, ale pouze gigantů jako je ČEZ nebo Škoda Auto. A vzhledem k jejich administrativní kapacitě můžeme jen těžko mluvit o „břemenu“ či „zahlcení“. Tím spíše, že jediná administrativní povinnost, kterou směrnice velkým podnikům ukládá – každoroční zpráva o výsledcích a opatřeních na podporu vyrovnaného zastoupení obou pohlaví – není co do rozsahu nijak specifikována. Některé z těchto velkých podniků navíc již takovou zprávu připravují pro své „mateřské“ společnosti v zahraničí.

O čem vypovídá dosavadní česká debata?

Návrh směrnice je jistě možno legitimně kritizovat. Pro jeho normativní východiska, pro efektivitu navrhovaných opatření, pro způsob jakým Evropská komise problém zarámovala a pro mnoho dalších věcí. Dosavadní česká debata se však s konkrétním obsahem návrhu z velké části míjí. Důvod je patrně zcela banální – prakticky nikdo si dosud text směrnice nepřečetl. Návrh směrnice tak bohužel hraje jen roli „narážky“ v divadelním kusu. Když „herci a herečky“ naší veřejné scény – a těmi nejsou zdaleka jen politici a političky – uslyší slovo „kvóty“, přehrají svou naučenou roli. Stejný scénář reakce na „narážku“ přitom odehrávají jak příznivci, tak odpůrci návrhu. Jen těch odpůrců je víc. Jako politology nás tato skutečnost nepřekvapuje, dobře totiž potvrzuje některé teorie s nimiž pracujeme. Jako občanům se zájmem o kvalitní veřejnou diskusi je nám to však přece jen trochu líto.

Martin Polášek, Ústav politologie FF UK,
Anna Kárníková, vědecká pracovnice zastoupení nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR