Po Oldřichu Kužílkovi poslal svůj názor na zveřejňování mezd lidí placených státem, i předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda, který ve sněmovně často vyjadřuje k problematice zneužívání osobních dat.

Mé otázky, které jsem jim zaslal, měly posloužit především k rozpoutání debaty na dané téma. Původně jsem je chtěl jen zpracovat v krátkém článku, který by ji odstartoval, ale oba poslali delší texty, takže jsem se je nakonec rozhodl zveřejnit v celém rozsahu a každý zvlášť.

Oba ode mne dostali mail s tímto textem: Na výplatní listině státu je přes milión zaměstnanců (nejen orgány státní moci, úředníci, ale i lékaři, učitelé, hasiči, policisté, vojáci a další). Má veřejnost právo znát výši jejich platů a odměn? Všech, anebo jen některých? A kdo z nich má mít naopak právo, aby údaje o jeho příjmu byly proti zveřejnění chráněny?

A jen pro pořádek zopakuji: Diskusi na toto téma opět rozpoutalo rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, který zahájil správní řízení s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze poté, co jeho šéfka, Lenka Bradáčová zveřejnila plat svůj i svých podřízených. Nikdo z Úřadu na ochranu osobních údajů se k tomu nyní, dokud správní řízení neskončí, nechce vyjadřovat.

Libor Stejskal


Předpokládám, že společná diskuse o případném zveřejňování platů není ke stávajícímu platnému zákonodárství (tu nakonec musí rozhodnout jen příslušný soud), ale spíše k ideálu či principu tohoto zveřejňování.

Obecně si myslím, že plat je opravdu osobním údajem, kde záleží na zaměstnavateli, kolik je ochoten vyplácet a na zaměstnanci, za kolik je ochoten pracovat. A nikomu jinému do toho nic není. Vše nad to je jen malou českou hrou na závist. Navíc při rigiditě současných pracovních předpisů je plat a odměny jednou z mála možností, jak odlišit pracovité a pilné od těch, co se jen vezou.

Argumentaci, že každý veřejný zaměstnanec je placen „z peněz nás všech“ a že tedy my všichni jako jeho zaměstnavatelé máme vědět, kolik dostává, pokládám za neudržitelnou. Ve stejné logice by bylo správné zveřejňovat všechny vyplácené dávky jmenovitě (také placeny z peněz „nás všech“) a nakonec i všechna daňová přiznání, neboť ta zase určují příspěvek do „společné kasy“. A to jsme v jiném světě, než kde bych chtěl žít.

Mohou být průlomy do obecné zásady nezveřejňování, ale musí být vždy odůvodněny nějakým silným veřejným zájmem a ne pouze chutí šmírovat ostatní. Chápu ústavní činitele, volené představitele, ale proč by měl být přístup k individuálním platům učitelů a policistů či sekretářek (abych vzal alespoň nejčastější povolání. Co se týče platů státních zástupců, leží jejich případné zveřejnění někde na pomezí mezi oběma skupinami. Nemám žádný silný názor na tom, zda by zveřejněny být měly či nikoliv)? A tak by se na otázku mělo nahlížet, existuje důležitý důvod vědět, kolik kdo odsloužil přesčasů či jak si ho cení jeho šéf? Protože zásady odměňování jsou vždy stanoveny, takže přibližný plat si každý může odvodit. Nebo se jedná jen o snahu začít zvenčí řídit úřady a posuzovat, co si který zaměstnanec ještě zaslouží a co už ne?

Jen tehdy, kdy umím veřejný zájem obhájit, mohu požadovat prolomit zásadu nezveřejňování osobních údajů.

V Praze 22.2.2013

Marek Benda
Předseda poslaneckého klubu ODS