Na výplatní listině státu je přes milión zaměstnanců (nejen orgány státní moci, úředníci, ale i lékaři, učitelé, hasiči, policisté, vojáci a další). Má veřejnost právo znát výši jejich platů a odměn? Všech, anebo jen některých? A kdo z nich má mít naopak právo, aby údaje o jeho příjmu byly proti zveřejnění chráněny?

Debatu na toto téma opět rozpoutalo rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, který zahájil správní řízení s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze poté, co jeho šéfka, Lenka Bradáčová zveřejnila plat svůj i svých podřízených.

Nikdo z Úřadu na ochranu osobních údajů se k tomu nyní, dokud správní řízení neskončí, nechce vyjadřovat. O názor jsem proto požádal předsedu poslaneckého klubu ODS Marka Bendu, který k problematice zneužívání osobních dat ve sněmovně často vystupuje. A Oldřicha Kužílka, jenž se dlouhodobě zasazuje o co největší otevřenost státní správy. Pan poslanec zatím svůj příspěvek neposlal, vyjádření pana Kužílka uveřejňuji v plném rozsahu.

Libor Stejskal


Veřejnost má samozřejmě právo znát výši platu a odměn velké části veřejných zaměstnanců. Zcela jednoznačně to plyne jak z českých zákonů, tak z celé řady rozsudků správních soudů, a také z rozsudku Evropského soudního dvora. Je to také běžnou praxí v mnoha evropských zemích, například si na internetu můžete najít každého vyššího britského úředníka včetně postavení ve struktuře, obsahu práce, úvazku a samozřejmě i platu.

Hranici, pod kterou naopak právo veřejnosti na tyto informace mizí, lze popsat tak, že pod ní, tedy „utajené“, zůstanou jen ty příjmy z veřejných peněz, které vzhledem ke své povaze již nejsou podstatné pro veřejnou kontrolu vynakládání veřejných prostředků. To se řídí souhrou různých aspektů, například že jejich součet nepředstavuje zásadní objem prostředků, systém jejich rozdělování je jednotný a předvídatelný anebo postavení příjemců není tak významné, aby ospravedlňovalo zásah do jejich soukromí.

Konkrétně to například znamená, že pokud jde o pravidelný plat, podle rozsudků českých soudů nelze již poskytnout ani jednotlivému žadateli ani zveřejněním údaje o tzv. „řadových zaměstnancích“. Naopak je možné je poskytnout o všech výše postavených. Přesná hranice, kdo je ještě řadový, a kdo již výše postavený, zatím není stanovena, posuzuje se v jednotlivých případech podle konkrétních okolností. Jak ale sleduji spory o informace, lidé se prakticky vždy táží jen na osoby, které jsou jednoznačně výše postavené a nejsou řadovými zaměstnanci. To se například jasně týká státních zástupců Vrchního státního zastupitelství. U nich navíc hraje roli jejich exponovaná funkce, takže převaha veřejného zájmu je zřetelná. Podobné to bylo v případě platů nejvyšších úředníků kanceláře presidenta, vrcholných manažerů České televize nebo tajemnice a vedoucích odborů městského úřadu Benešov. V těchto případech soud přikázal informace poskytnout, což se také stalo.

Ovšem pokud jde o mimořádné odměny, je situace jiná. Podle rozsudku Krajského soudu Praha v jejich případě totiž neexistuje žádná dolní hranice a veřejnost má právo dozvědět se je vždy, třeba i u onoho řadového zaměstnance. Soud rozhodl, aby se poskytly informace o mimořádných odměnách ve výši několika tisícovek, vyplacených učitelkám mateřské školky za stěhování.

Tato hranice, nad kterou musejí příjemci veřejných prostředků (plat, odměna, dotace, grant apod.) strpět určitý omezený zásah do svého soukromí, přesně odpovídá také rozsudku Evropského soudního dvora. Když rozhodoval o možnosti zveřejnit na internetu jmenovité údaje o dotacích farmářům z evropských fondů, stanovil, že je nutno najít hranici a oddělit malou skupinu nejmenších a nejméně pravidelných příjemců, jejichž součet již není významný pro veřejnou kontrolu hlavního objemu a tím celého systému dotací. Ti ostatní, větší a pravidelní příjemci musejí být na internetu jmenovitě zveřejněni. Samozřejmě, že zveřejnění na internetu, což je hlubší zásah než jen poskytnutí jednotlivému žadateli, musí být odůvodněno vyšším veřejným zájmem. To je v případě státních zástupců také zřetelně dáno.

Ve světle těchto významných soudních závěrů nechápu, co si český Úřad pro ochranu osobních údajů slibuje od řízení proti Vrchnímu státnímu zastupitelství. Jednak si myslím, vzhledem k jednoznačné judikatuře a jasným zákonům, že by náklady na toto zbytečné řízení měl osobně zaplatit ten, kdo je zahájil, a ne všichni daňoví poplatníci. A také je nutno připomenout, že ideologizovaný, špatně pochopený pojem ochrany soukromí, účelově prosazovaný tímto zpolitizovaným úřadem, bohužel v poslední době představuje ochranu neprůhledného odměňování a tím i korupce. Uvědomme si, že celé vedení úřadu se skládá z nominantů politických stran, kteří se před jmenováním této oblasti nevěnovali.

Oldřich Kužílek
poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí
Otevřená společnost o.p.s. Praha