Když za významného podílu bývalého ředitele Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka podivně ukončily služební kariéru armádní špičky, tři generálové Jiří Halaška, Josef Sedlák a Josef Prokš, shodou okolností všichni tři potenciální kandidáti na pozici náčelníka generálního štábu, nikdo z politické reprezentace České republiky nenašel důvod pro hlubší zkoumání důvodů. Bylo veřejným tajemstvím, že by se nemuselo jednat jen o řešení tzv. bezpečnostního rizika. Nikdo nevyrukoval s názorem, že by se hrdinové z války na Balkáně – nejméně Sedlák s Prokšem - neměli kvůli ruskému agentu Robertu Rachardžovi, jenž se spřátelil s šéfkou sekretariátu obou generálů, skandalizovat. A to i proto, že přivedli ve svých pozicích armádu k plnému členství v NATO. Armádu, kterou se ti samí politici pyšnili, když nás naši spojenci plácali po ramenou, jak jsme tuto část transformace společnosti zvládli. Osud tří generálů a jejich vyhazov z armády se jednoduše politiků přímo netýkal. Naopak, „razantní řešení“ bylo ukazováno jako správné a příkladné. Případy jsou již zapomenuty a není cesty zpět, nicméně pachuť pochybností a nespravedlnosti zůstává. Ale už tehdy to byl silný signál, že ve vojenském zpravodajství není vše v pořádku, tím spíš, že tato kauza nemá žádný rozumně vysvětlitelný konec a pohádkám, že si generálové zavdali s ruským špiónem, nevěřím.

Ani dnes politická reprezentace ODS nerozumí Vojenskému zpravodajství a nechápe dopady závažnosti okamžiku zneužití vojenského zpravodajství. Bylo to zřejmé z toho, jak předseda vlády Petr Nečas, stejně jako předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová a předseda klubu poslanců ODS Marek Benda, vyrukovali s názorem, že by se hrdinové z Afghánistánu, generálové Páleník a Kovanda, neměli skandalizovat a jejich pochybení by nemělo být veřejně projednáváno. Vlastně ale chtěli po sdělovacích prostředcích, aby byly shovívavé k nim - tedy k vedení ODS.

Pád vlády Petra Nečase pravděpodobně překryje kauzu zneužití Vojenského zpravodajství k osobnímu prospěchu, stejně jako potrestání generálů Páleníka, Kovandy a plukovníka Pohůnka... a možná ještě někoho dalšího. Tím to pro ministerstvo obrany asi skončí. To by ale bylo to, co by se nemělo stát. To, že dva ředitelé vojenského zpravodajství proti všem zásadám vydali pokyn ke sledování premiérovy manželky a dalších osob, není jen jejich selhání. Problém totiž už dlouhodobě spočívá v tom, že není respektována zásada postupného budování kariéry a to, že krok „do vyššího patra“ musí být podložen úspěšným splněním všech povinností na předchozí funkci. Tato zásada je reprezentována dokumentem, který je nazýván kariérním řádem. Také je nutné uvést, že se to netýká jen rezortu ministerstva obrany, ale celé státní správy. Teprve nedávno byl zákon o státní službě přijat a doufejme, že se stane realitou. V armádě není platný do současné doby, mimo vnitřního dokumentu náčelníka generálního štábu, který má ovšem omezenou platnost jen na Armádu České republiky. Využívání kamarádů, klientelismus v personální práci, je zničující pro každou organizaci.

Vstup Ondreje Páleníka do vysoké pozice ředitele vojenského zpravodajství byl pravděpodobně podpořen osobními vztahy. Ostatně to potvrdil i poslanec Vidím a stejně výmluvné jsou záběry kamer z různých veřejných akcí. Z velitele 601. skupiny speciálních sil, který velel počtu vojáků v rozsahu malé brigády a jehož úkolem nebylo nic jiného, než řídit výcvik a při nasazení bojové aktivity několika desítek vojáků, se stal vysoce postavený funkcionář s téměř neomezenou mocí. Jeho funkční období bylo poznamenáno nadstandardními vztahy k vedení rezortu i politické reprezentaci. Což samo o sobě nemusí být problém. Problém vznikl v okamžiku, kdy Ondrej Páleník nezvládl svoji pozici jako nezávislý funkcionář a podléhal osobním přáním svých nadřízených. To by neudělal člověk osobnostně silný, který by si vážil vybudované pozice po mnoha letech správně řízené kariéry. Velmi pravděpodobně by byl i věkem mnohem starší. Držet v rukou úžasnou moc, kterou mu dává zmíněná pozice, to musí být garantováno skutečně osobností se silným charakterem. I druhý aktér, generál Milan Kovanda, je věrným otiskem popsaného systému. Jenomže mezi oběma řediteli vojenského zpravodajství je určitý rozdíl. Zatímco při začátku této kauzy Ondrej Páleník byl na konci své kariéry a v možném rozsahu i zkušeným profesionálem, generál Kovanda byl nováčkem.

Generál Milan Kovanda - věřím, že pro svoji nezkušenost - uvěřil, že je možné obejít požadavky zákona a přání jedné paní může být podkladem pro jeho rozhodnutí. Což nemůže znamenat úplný pardon, i přes ohled na argument nezkušenosti. Požadavek, aby pokračovalo sledování manželky předsedy vlády, který navíc protizákonně vznese šéfka sekretariátu premiéra - to přece musí být velmi silný signál, že ve vojenském zpravodajství není něco v pořádku. Bohužel právě zkušenosti, které by získal při průběhu správně řízené kariéry, mu chyběly a „červené světlo“ se nerozsvítilo. V jeho případě byla v důsledku poškozena pověst vojenského zpravodajství, ale bohužel i armády a v zahraničí i České republiky. V neposlední řadě je zmařena slibně se vyvíjející kariéra vojáka a pravděpodobně vojenská kariéra jako taková.

Zneužití vojenského zpravodajství není jen tak nějaký trestný čin. I přes to, že bude učiněn závěr po ukončení vyšetřování a viníci budou potrestáni, bude ve zpravodajské komunitě spojenců po dlouhá léta existovat pochybnost o spolehlivosti české zpravodajské služby. Bude znít otázka, do jaké míry jsou představitelé naší zpravodajské služby ovlivnitelní. Platí to v obou směrech – naše předávané poznatky budou podrobovány zkoumáním správnosti obsahu zprávy a přijímány s určitou dávkou nedůvěry. A ve směru k nám zazní otázky, zda bude informace držena v tajnosti, či bude platit určitá úroveň pravděpodobnosti o jejím „posunutí“ na nežádoucí adresu. Bude trvat poměrně dlouho, než se stav změní. Ospravedlněním není ani to, že k selhání a úniku informací dochází ve zpravodajských službách i jinde. V zahraničí nejsou terčem kritiky nejvyšší představitelé služby. I pro výjimečnost případu je dnes na prvních stránkách jmenována Česká republika s peprným popisem toho, co se stalo a možná ještě stane.

Při hledání viníka je nutné nezůstat u několika trestně stíhaných. Na vině je systém, který byl postupně vybudován a je spojen s klientelismem a v případě armády i s nezájmem politické reprezentace o to, co se v rezortu Ministerstva obrany skutečně děje. Zpravidla je zájem jen o velké zakázky, privatizace majetku, případně zájem prezentovat se s vojáky doma i v zahraničí jako podporu pro politické body. V posledně jmenovaném případě svědčí přeceňování bojových schopností 601. skupiny speciálních sil a zaměňování této armádní kapacity za vojenské zpravodajství o diletantismu politických špiček. Jenomže rezort ministerstva obrany je hodně složitý mechanismus. Bohužel se téměř s úpornou pravidelností do pozic ministra obrany ustanovovali kandidáti, kteří neměli žádné, nebo jen omezené zkušenosti z oblasti strategického řízení bezpečnosti státu. V poslední době výjimku tvořil můj jmenovec Jiří Šedivý nebo Alexandr Vondra. Protipólem byl pokus paní Parkanové. Pak může dojít k tomu, čeho jsme svědky dnes, nebo opakující se pochybnosti o správnosti řízení velkých zakázek pro rezort MO.

Dnešní debaty o změně mechanismů kontroly Vojenského zpravodajství jsou nadbytečné. Zásadní je zajistit spolehlivost a odbornost lidí postavených do nejvyšších pozic, a to jak ve Vojenském zpravodajství, tak v Parlamentu ČR. A to, aby svému „řemeslu“ rozuměli. Ani ten nejlepší zákon nezajistí, aby se něco podobného neopakovalo po čase někde jinde, pokud nebudou stát v čele morálně a odborně zdatní lidé.

Jiří Šedivý
Armádní generál, od roku 2003 v záloze, bývalý náčelník Generálního štábu. Založil konzultační společnost Generals, později působil jako konzultant ve firmě Euroenergy.