PhDr. Marcel Chládek
Ministr školství České republiky 4. května 2014

Vážený pane ministře,

v tisku jsem se dočetl o vaší návštěvě ve výchovném ústavu Králíky, kam jste se dostavil, abyste se sám informoval na místě, jak je možné, že dva svěřenci tohoto ústavu surově napadli vychovatele. Nechtěl bych se vyjadřovat k tomuto případu, který neznám a informace mám pouze z tisku. Rád bych se s Vámi ale podělil o zkušenost, kterou mám s tímto ústavem.

V Dětském výchovném ústavu Králíky jsem pobýval v roce 1994, vydávaje se za studenta psychologie a budoucího vychovatele. Zážitky, které jsem tam nasbíral, sloužily k práci na scénáři filmu Marian. V tomto ústavu a s jeho svěřenci jsme také natáčeli stěžejní období Marianova dětství. Králíky byly historicky považovány za jedno z nejhorších zařízení v Československu a všichni chovanci dětských výchovných ústavů z něj měli strach. Oprávněně. Žili tady skuteční malí zločinci, psychiatricky nemocné děti, ale také úplně normální kluci, kteří prostě měli smůlu, že se narodili (z velké většiny) jako Romové a že byli odebráni své rodině. Takzvaná „ústavní péče“ měnila jejich životy v peklo, křivila jejich charaktery, důsledně je kriminalizovala a postupně zařazovala do dalších, stále horších zařízení vězeňského typu. Jednou z těchto dětských trestnic byly právě Králíky. Panovaly zde ty nejhorší zákony dvojité šikany: týrání a sexuální zneužívání, páchané mazáky. A zvůle a násilí, které praktikovala část vychovatelů. Samozřejmě, stejně tak jako byla mezi chovanci celá řada hodných kluků či naprosto neškodných chudáků, jimž byly programově ničeny už tak těžké životy, i mezi vychovateli se našli vedle tvrdých a chladných autorit, cyniků a vyhořelých zaměstnanců i vychovatelky a vychovatelé, kteří svou práci mysleli velmi dobře a snažili se ji dělat poctivě. Celkové nastavení instituce však vedlo k tomu, že v daném systému nemohl uspět nikdo. Vychovatelé tu byli od toho, aby pomocí síly a vojenského pořádku „drželi ty hovna pod pokličkou, aby nevytekla ven“, jak se tu s oblibou říkalo ve sborovně. Historie ústavu byla plná historek o násilí, napadení vychovatelů, pokusů o vraždy. Jeden takový pokus o zabití je jedním ze zásadních bodů osudu hrdiny filmu Marian. Film ukazuje, jak a proč k tomuto činu došlo, popisuje, kam až vede citová deprivace, kterou ústavy tohoto typu generují. Děj Mariana se sice odehrává v komunistické minulosti, nicméně si je třeba klást otázku, zdali je tato minulost zcela minulostí a zdali genius loci těchto institucí nepřetrvává i po tolika letech.

V době, kdy jsem poznal Králíky, post-­revoluční doba částečně rozvolnila svou represivní sílu, svěřenci dostali nové teplákové soupravy s nápisem Dreams, nemuseli již tak často a nesmyslně na rajóny, směli trávit volný čas na televizní místnosti. Vychovatelé mínili, že když jim „ten šašek Havel zakázal ty hajzly nechat makat a trestat, ať si hnijou na klubovně.“ Za kapesné si směli půjčovat pornografii na VHS. Na noc si kazety odnášeli někteří vychovatelé a vychovatelky, a mohli tak zadarmo objevovat výdobytky čerstvě nabyté svobody. Sociologický profil chovanců se měnil, bylo tu více bílých dětí z běžných rodin. Byl tu jeden mladý vrah, ne-li dva, byl tu ale i psychotik, který občas nerozlišoval mezi realitou a snem. Katolická církev se dostavila na pár odpolední a usoudila, že zde s ničím nepomůže, jelikož svěřenci jsou nenapravitelní. A tak v době, kdy jsem v Králíkách pobýval, se tam rozmáhal satanismus. Jeho vyznavači se tam prostě nějak dostali. Pro nudící se děti a adolescenty to byla jediná forma duchovna, které jim bylo nabízeno a které je tudíž mohlo vzrušit. Nebyl to výraz sklonu ke zlu. Nic jiného kromě nudy jim nabízeno nebylo. Jestliže byla doba rozvolněná, represivní prvky pokračovaly: samotky – která je vidět ve filmu Marian -­‐ se všichni obávali, sám jsem asistoval jedné velmi napínavé internaci na tuto kobku. Stříhání dohola sice již nebylo součástí trestu, ale těm, kteří si tradičně pořezali na izolaci předloktí, byla však i nadále sypána do ran sůl, aby si to příště rozmysleli. Podobná scéna figuruje v mém filmu, natočená zcela podle reality. Film je dostupný na Youtube, můžete se podívat na scény odehrávající se mezi 40 - 44 minutou filmu.

Tehdejší vedení Ústavu bylo ke mně velmi vstřícné. Stejně tak vychovatelé. Byli přátelští, ochotní, jak v době mých scénáristických příprav tak při natáčení. Dělili se se mnou o své zkušenosti a o své názory. Dozvěděl jsem se například, že „čím je to černější, tím to je blbější, tím to má větší péro a myslí to jen na šoustání, na rozmnožování a na znásilňování.“ A že svěřenci jsou natolik nenapravitelní, že by bylo nejlepší je používat jako „dárce“ orgánů na transplantace pro způsobilé a pracovité občany… Bylo to myšleno naprosto vážně, s upřímnou dávkou filantropie. Občas se pilo bílé víno z čajových hrnků, čas se neskutečně vlekl, kluci se nudili a nejčastější druh komunikace s nimi bylo řvaní. Do toho všudypřítomný pach špatně vyvětraného jídla, špatně mytých ústních dutin a velmi specifického erárního smradu, který se snad zažral až do morku zdí. Králíky, stejně tak jako mnoho dalších ústavů tohoto druhu, byly pouze přípravkou na kriminál. Nikdo už neuměl věřit něčemu jinému. Ani vychovatelé, kteří z toho důvodu nevychovávali, ani kluci, kterým bylo díky této temné jistotě, která je měla čekat, všechno úplně jedno.

Programové ničení životů ostatně začínalo již v diagnostických ústavech, kde mi v roce 1995 (tedy již ne v dobách hlubokého komunismu) řekla ředitelka o šestnáctiměsíčním Romovi, tančícím pod sprchou, že je to věčná škoda, že poroste pro šibenici.

Přestože jsem v Králíkách zažil mnoho deprimujících chvil, prožil jsem tam i mnoho silných a krásných zážitků. Pro mnohé kluky ve věku dvanácti až šestnácti let jsem byl vůbec první člověk, který je bral vážně, zajímal se o ně, poslouchal je. Letní noci jsme trávili na parapetech oken otevřených do noci. Mluvili jsme o snech, o duších, o kouzlech, o rodičích, o prarodičích na Slovensku, o tom jak probíhal život dětí z rozvrácených rodin. Z mnohých kluků šla touha po dobru. Touha po nekonfliktním životě. Prahli po tom, aby je někdo měl rád. Někteří z nich se stali herci v mém filmu. Filmování v Králíkách proběhlo v nejlepší srdečné atmosféře a v tichosti, nebyl sebemenší problém točit kontaktním zvukem, přestože v ústavu v té době žily celé desítky chovanců. Pouze poslední den kluci chytli poštolku a umlátili ji a postarali se o to, abychom se o tom všichni dozvěděli. Byl to jejich prostředek, jak nás znechutit a zrušit tím naši chuť se s nimi loučit. Deprivanti mají svůj styl, jak se vyhnout emoci a náhle ohrožujícím citům.

Dnes se dozvídám z Respektu o „Temném příběhu z pasťáku“. Nechci nikomu sahat do svědomí, jsem si vědom toho, že od mé zkušenosti z Králíků uplynulo devatenáct let a většina vychovatelů, které jsem poznal, je již v penzi. Na druhé straně ale víte stejně dobře jako já, že zakořeněné zvyky a metody mají tuhý kořínek. Co se vlastně změnilo či nezměnilo v dalších ústavech jako je Višňová, Nový Jičín, Načeradec, Kamenná Lhota atd., jejichž samotný název vyvolává mráz v zádech u těch, kteří se jen kdy dostali na pár hodin za jejich brány?

Po návštěvě ústavu v Králíkách říkáte, že „přílišné sblížení mezi chovanci a zaměstnanci atmosféře nepomůže“, že „chovanci nabudou dojmu, že si mohou vše dovolit“. Od vás, bývalého učitele a poté místopředsedy Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a lidská práva mne to velmi překvapuje. Jak si, prosím, představujete výchovu dítěte a pubescenta, který nemá mít bližší vztahy se svými vychovateli? Na čem jiném může být založena výchova než na přátelském a blízkém vztahu, který umožňuje mladšímu identifikovat se s dospělým? Jste si, coby odborník, jist, že další represivní opatření budou řešením? Ta přeci v těchto ústavech selhávají již více než padesát let. Vy sám nejlépe víte, že opravdu nebezpečných jedinců a zrůd se rodí na světě relativně málo. Ty ostatní si společnost vychovává sama.

28. května budu mít shodou okolnosti v Praze premiéru filmu Cesta ven. Srdečně Vás na toto promítání zvu. Přijdete-li, uvidíte příběh, který vypráví o situaci populace, jejíž osud je pro velkou většinu z nich přímo či nepřímo spojen s převýchovou v dětských kriminálech. Rád vás seznámím s herci filmu. Někteří z nich mají s „ústavní výchovou“ dlouholeté zkušenosti. Po projekci by Vám mohli vyprávět o tom, co byl, a asi bohužel možná ještě částečně je život ve výchovných ústavech. Lidí, kteří se zajímají o tyto otázky, tam ostatně bude více. Mohou Vám dodat fundované názory. Jsem si jist, že pro Vás tato tématika znamená důležitou výzvu a že ji i díky události v Králíkách sledujete s velkou vážností. Pokud by se Vám podařilo zahájit skutečnou reformu neštěstí, kterým jsou výchovné ústavy, a byl schopen dokončit definitivní odstranění zla, které v nich může panovat, jednalo by se o velmi důležitý a skvělý čin, za který byste na sebe mohl být po zásluze hrdý.

Tento dopis vám posílám otevřený, jelikož se domnívám, že jeho téma může zajímat širší veřejnost.

Se srdečnými pozdravy

Petr Václav