Nehodlám komentovat jednotlivé reemigrační kroky krajanské enklávy, ale chci upozornit na důvody repatriačních snah. V rámci své dizertační práce jsem strávil u krajanských spolků ve městech Luck, Rivne a Dubno za poslední dva roky přibližně půl roku, a tak přináším i svůj pohled na danou situaci spojený s případnými repatrianty ze západní Ukrajiny. Hned na začátku je potřeba dementovat prohlášení, že krajané chtějí odejít do České republiky za účelem zlepšení svého sociálního a ekonomického postavení. Představa o zlepšení postavení je příliš jednostranná, primárním odlišujícím principem mezi životem na Ukrajině a v České republice má být pouze ekonomický rozdíl obou států. Ten přístup například znamená, že by krajané upřednostňovali vyspělé zdravotní pojištění či větší mzdu před ztrátou své pozice vybudované na Ukrajině. Předpokládá se tak zařazení krajanů do vyspělého ekonomického a sociálního programu českého státu a de facto rovnoprávnost s dalšími obyvateli České republiky.

Krajané, se kterými jsem mluvil, jsou podnikatelé, zdravotníci, právníci či učitelé a v České republice by chtěli vykonávat obdobné kvalifikované pozice (z právního pohledu si mohou požádat o nostrifikaci vysokoškolského diplomu). Znamená však zajištění práce či zdravotního pojištění uspokojivé společenské postavení? Zlepšení postavení předpokládá utopickou představu o společnosti, která krajanům nabídne veškeré možnosti, prosta bez předsudků, stereotypů či diskriminace. Krajané však zmiňují mimo jiné i skutečnost, že kvůli ukrajinskému přízvuku je Češi zaměňují za Ukrajince, na které se v Čechách nedívají „příliš dobře“ a někteří kvůli tomu volí určité strategie, na příklad jedna z rodin se chce přestěhovat do Prahy, která je v jejich představě více multikulturní a shovívavá vůči cizincům než jiná česká města. Pro některé krajany je pak i škatulkování do negativně vnímané ukrajinské migrace jedním z důvodů, proč chtějí zůstat na Ukrajině a nezúčastnit se repatriace. Jedna z krajanek potvrdila, že raději bude působit jako učitelka v Lucku, kde se na ni budou lidé dívat lépe, zatímco v Čechách by se na ni dívali jako na „nižší ve společnosti“. Řada z nich totiž zná české prostředí díky častým návštěvám či pobytům v České republice. U většiny krajanů však není škatulkování až tak zásadní překážkou pro repatriaci.

Mnoho čtenářů si jistě vzpomene na události z posledního roku, na Euromajdan a válku na východní Ukrajině a na otázku jejich dopadu na tamní život. V momentě zabrání Krymu i v období války na východní Ukrajině byli obyvatelé v západní části státu přesvědčeni, že Rusko bylo hlavním agresorem a strach z příchodu ruských vojsk na západní Ukrajinu se stal v myslích mnohých lidí skutečně reálným. Tyto obavy silně podporovaly ukrajinské sdělovací prostředky, které živily negativní, až provokativní představy o totalitním Rusku. Situace byla odlišná od liberálního českého prostředí, které bylo v mnoha ohledech vůči jednání Ruska mnohem shovívavější (ačkoliv ho také hodnotilo velice negativně). Ukrajinská společnost i sdělovací prostředky však vystupovaly vůči Rusku mnohem radikálněji a tato nenávist dopadala i na smyšlení krajanů. Někteří krajané věřili, že Rusko chce obnovit Sovětský svaz a obsadit i Českou republiku a obávali se i vypuknutí třetí světové války. Uvozovali to skutečností, že ze sovětských dob znají ruské praktiky a strategie. Některá slova krajanů vůči Rusku se pak zdály z pohledu středoevropana značně přehnané. Nutno také dodat, že v momentě války na východní Ukrajině došlo i ke zvyšování cen potravin a jízdného, zvyšovaly se daně, muži se báli mobilizace a ukrajinská měna razantně spadla vůči americkému dolaru či vůči euru. Všechny tyto vlivy měly svůj dopad na přání repatriovat.

Z města Dubno chtělo údajně repatriovat přibližně dvacet rodin a z Lucku přibližně pět rodin. Krajané požadovali především zaopatření důchodu, jelikož při přepočítání svého důchodu na český by se neuživili, a dále požadovali pomoc při shánění bytu a práce. Jedna z krajanek však zmiňovala, že ve skutečnosti by reemigrovalo přibližně 6 rodin, jelikož ostatní mají své blízké příbuzné na Ukrajině a zůstali by s nimi i přes různé potíže. Při bližším pohledu na jména případných repatriantů se často jedná o rodiny, které již dlouhodobě usilují o repatriaci a jejichž blízcí příbuzní, převážně synové či dcery, již v České republice žijí. Tyto rodiny nejsou nuceny repatriovat z existencionálních důvodů, ale neustálé zhoršování situace na Ukrajině je směřuje k tomu, aby vyvíjeli tlak na českou vládu a prosili o repatriaci za svými příbuznými. Je však nutné uvést repatriační snahy do ukrajinského kontextu a připomenout, že rodina a příbuzenské vztahy jsou na Ukrajině velice důležité i vzhledem k nemožnosti realizovat se v korupčním a apolitickém prostředí jinak než rodinným životem.

Je nutné ještě zmínit, co pojem krajan znamená. Mnoho Čechů si pak pod termínem krajan představí nositele české kultury, českého jazyka a také jedince sdílejícího „pocit sounáležitosti“ s českým národem. Současné postavení krajana je však z právního hlediska rasovo-etnické. K obdržení potvrzení o příslušnosti ke krajanské komunitě je podstatné mít českého předka a vlastnit dokumenty prokazující český původ. Nezáleží však na tom, zda se bude jednat o oba české rodiče nebo o jednu českou prababičku. Další podmínkou je projevovaný zájem o český jazyk či kulturu.

Ukrajinský fašismus a politika

Není samozřejmě pravda, že by na západní Ukrajině vzkvétala fašistická ideologie (samotný termín fašismus se navíc ve vztahu k „banderovcům“ používá zcela nesmyslně), ale pravdou zůstává, že porevoluční západní Ukrajina se změnila. Na jedné straně se objevují nedemokratická jednání ze strany vládnoucího režimu, kdy masivní podpora prozápadního kurzu nedovoluje podporovat provýchodní kurz a na druhé straně se objevují nacionalistická hesla Slava Ukrajině či černo-červená vlajka, která byla převzata od uskupení Stepana Bandery. Byl tak nastolen pouze jediný možný prozápadní směr vývoje, který se spojil s nacionalismem. Tyto prvky byly v dubnu a v létě 2014 patrné, zatímco v létě 2013 prakticky neexistovaly. Jedná se však o prvky kvůli Euromajdanu a proruské intervenci, jak je také tamější lidé chápou, a není třeba je spojovat s fašistickou (či nacistickou) ideologií v tom smyslu, který by předznamenával xenofobii či násilné jednání vůči minoritám či jiným národům včetně Rusů. Tato myšlenka je u prostých lidí zcela nepatřičná a nesmyslná. Ukrajinci tuto skutečnost často uvozují slovy, že Ukrajinci a Rusové spolu mohou vycházet, Rusové jsou považováni za obyčejné lidi, ale nenávist vůči ruskému státnímu útvaru je značná.

Svou vinu za situaci na Ukrajině však nenese pouze Euromajdan a současné prozápadní směřování vlády, ale především dlouhodobá koncepce ukrajinské vlády, obzvláště politická a ekonomická izolace způsobená ruským vlivem, ze kterého se Ukrajina jen těžko vzpamatovává. Vyzdvihovat pouze Euromajdan znamená dávat důraz pouze na současnost a zapomínat na dlouhodobé strukturální problémy Ukrajiny.

Luděk Jirka,
Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy