Na jaře roku 1941 se čeští i slovenští studenti, kterým se podařilo odejít ilegálně do Anglie, rozhodli, že musí do celého světa sdělit pravdu o tom, co se stalo na území Protektorátu Čechy a Morava v listopadu 1939. S velkým nasazením vypracovali malou brožůrku pod názvem The Story November 1939. Bylo to 38 na stroji napsaných stran, které byly na britském ministerstvu informací přeloženy do 20 jazyků a rozeslány na všechny diplomatické mise britských zastupitelských úřadů. Odtud byly doručeny na světové univerzity.

Studenti snad na všech vysokých školách světa se tehdy dozvěděli, co se událo v malé okupované zemi, kde se Německo, které ji vzalo pod ochranu, rozhodlo zcela bez uzardění realizovat plán na likvidaci její inteligence, na likvidaci její budoucnosti. A přišel 16. listopad 1941. V londýnské Caxton Halle se konalo manifestační zasedání pod záštitou prezidenta Beneše a čs. exilové vlády. Svá poselství na setkání studentů, kteří sem přiletěli z celého světa, poslali mimo jiné i Roosevelt, Churchill, de Gaulle nebo Čankajšek. Na velkém shromáždění světové mladé inteligence zazněla slova úcty k devíti československým studentům (byl mezi nimi i jeden Slovák), kteří byli zastřeleni v Praze Ruzyni a k 1200 vězněným v koncentračním táboře Sachsenhausen. Hovořilo se zde o tom, že to byli čeští studenti, kteří jako první v Evropě dali 17. listopadu 1939 podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům. Hovořilo se o smrtelně zraněném mediku Janu Opletalovi stejně jako o uzavření českých vysokých škol. Všichni přítomní se dozvěděli, že čeští studenti se stali oběťmi kulturního útlaku, jaký nemá v dějinách lidstva obdoby a kterým nacisti postupně podlomili kulturní život ve všech porobených zemích v Evropě. Mládež mnoha světových univerzit zde dala celému světu najevo, že se nesmíří s nesvobodou a násilím, a zároveň složila slib, že 17. listopad bude pro studenty celého světa navždy dnem, kdy si na školách nejenom uctí památku popravených českých kolegů, ale zároveň i dnem, kdy se budou připomínat ideály, za které tito hrdinové padli. Studenti celého světa odhlasovali 17. listopad za Mezinárodní den studentstva.

Mladá generace dala slib, že se nesmíří s nesvobodou. V listopadu 1989 uplynulo 50 let od tragických událostí roku 1939. Studenti opět vyšli do ulic. Vyšli proto, aby uctili památku zastřelených a do koncentračního tábora odvezených studentů. Šli s holýma rukama stejně jako jejich kolegové na podzim 1939, když si 28. října připomínali vznik Československé republiky. Opět došlo ke zlomu ve vývoji v dějinách české země. Na počátku událostí, které měly své pokračování, stáli opět studenti.

Za nedlouho se bude psát 17. listopad 2014. Státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. Ale něco chybí. V roce 1990 byl schválen Den boje studentů za svobodu a demokracii, o devět let později studenti z názvu zmizeli úplně. Jak smutně krátká je paměť české historie. Jak smutné je zapomínání, vymazávání z paměti, byť neúmyslné, ale přece jenom...

Své si v listopadu 2014 napsali i moji studenti 2. ročníku uherskohradišťského gymnázia. Joška: „Sedmnáctý listopad pro mě znamená, že se studenti postavili proti totalitě, útlaku a nesvobodě slova a názorů. Také to pro mě znamená, že lidé začali chtít něco víc, než měli do té doby, začali chtít něco, co přesahuje jisté sociální zázemí… Znamená pro mě také velkou euforii a očekávání nových, lepších zítřků.“ Šestnáctiletý Jan Jindřich se ve svém hodnocení dotkl mimo jiné i vzdělání: „Obě události pro náš národ mají velký význam. Obě události v listopadu 1939 i 1989 v sobě nesou kus lidství a odvahy. Odvahy vzepřít se něčemu, o čem si myslím, že je špatné a nesouhlasím s tím. A jak k takovému názoru přijít? Skrze vzdělání. …Je důležité se v historii poučit z toho špatného a inspirovat tím dobrým. A v tom si myslím, že jdou obě události ruku v ruce.“ „Už 11 let chodím do školy a teprve dnes jsem se dozvěděla, že my máme nějaký Mezinárodní den studentstva. Mám husí kůži z toho, co studentům v roce 1939 udělali. Jsem hrdá na to, že jsem Češka a že právě Češi stáli u zrodu otevřeného odporu proti nacismu. Na druhou stranu se stydím, že jsem Češka, protože je fakt, že se v českých školách o tom téměř vůbec nemluví,“ napsala Janova spolužačka Anička a její myšlenku ještě podtrhla stejně stará Vendula: „Neznalost našich národních dějin mě mrzí a zároveň trochu děsí. Vždyť z naší historie bychom se měli poučit, abychom neučinili stejné chyby jako naši předkové. Měli bychom se stávat lepšími občany a neustále bojovat za svoji vlast. O co však chceme usilovat, když neznáme takřka nedávné události, díky kterým se u nás změnil chod dějin. Bohužel zkreslené a mnohdy neprofesionální informace v médiích nám nepomáhají k posílení národní hrdosti. Většina populace netuší nic o událostech v roce1939 a bylo to přece tak nedávno.“ Osmnáctiletý maturant k tomu připsal: „Před 75 lety trpěli nevinní studenti od nacistů a o 50 let později se postavili za návrat demokracie. Nezapomeňme nikdy uctít památku těchto statečných z roku 1939, bez kterých by nebyl 17. listopad.“

Ptám se za své studenty a za sebe, zda se vzpomínky na studenty z listopadu 1939 skutečně stanou minulostí, která zůstane zachycena jenom v mrtvých textech uložených v archivech. Ráda bych odpověděla, že události 17. listopadu 1939 budou vždy s úctou připomínány.

PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D.

Autorka textu, nar. 1955, působí jako pedagog české literatury a historie na Gymnáziu Uherské Hradiště, několik let vyučovala současně na UKF v Nitře a nyní přednáší dějiny kultury na Panevropské vysoké škole v Bratislavě.