Při sledování debat a komentářů reflektující teroristické útoky ve Francii si nebylo možné nevšimnout, že hlavní myšlenkové proudy se nesou ve dvou základních rovinách. Na straně jedné je to směr akcentující lidská práva. Takto myšlenkově ukotvení autoři se v souvislosti s pařížskými událostmi výhradně zaměřují na pozitivní aspekty muslimské víry, připomínají, že většina vyznavačů Koránu je mírumilovná, nebo, tak jako v Čechách, je jejich vztah k víře spíše vlažný. Zastánci tohoto směru tvrdí, že špatná pověst islámu je způsobena pouze Islámským státem, který ve své podstatě není muslimský. Argumentují tradicí a z ní vyplývající povinností euroamerické civilisace akceptovat jinakost a nedopustit diskriminaci v jakékoli podobě.

Na straně druhé zde máme ty, kteří dávají najevo obavy z islámu, připomínají minulé teroristické útoky, v nichž též vesměs figurovali muslimové a všímají si zejména slabé schopnosti západoevropských muslimů asimilovat se do většinové společnosti.

Když se tyto dvě názorové skupiny potkají, výsledkem je pouze oboustranné osočování. Ti první označí ty druhé za islamofoby zatímco ti druzí se na první skupinu dívají jako na partičku naivních troubů, nebo dokonce za islámem placené příslušníky páté kolony. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak hluboko jsme ukotveni v dialektickém pohledu na svět, zejména v podobě jakou načrtl Hegel a po něm Marx. Zde jde vždy o střet dvou protikladných tvrzení a jejich zápas o správnost – tu logickou, tu dějinnou. Základním problémem tohoto typu uvažování je představa, že společenské či lidské procesy lze vyjádřit absolutně. Pravda versus lež, zlo versus dobro apod. Tomuto stylu myšlení nahrává i současná doba IT technologií, kde se vše odehrává v binomické soustavě – jednička versus nula. Jakkoli toto uvažování platí v přírodních vědách, v humanitní oblasti zásadně selhává. Uveďme si příklad: V tradiční medicíně málokdy slyšíte, že máte něco „tak trochu“. Buď jste těhotné, nebo ne. Buď máte infarkt, nebo nikoli. Není možné být trochu těhotný, nebo mít trochu infarkt. Zde dialektické uvažování platí beze zbytku. Oproti tomu psychologie málokdy procuje s buď, anebo. Naopak většina jevů je „tak trochu“. Každý z nás je tak trochu neurotik, občas se chováme tak trochu obsedantně, řada z nás má tak trochu závislost na lecčems atd. Neexistuje žádná objektivně daná mez, kdy je něčeho příliš. Pokud se v tom máme vyznat, pak tyto meze stanovujeme na základě například statistických dat, či míry zátěže pro jedince, eventuálně společnost.

Nejinak je tomu v sociologii, politologii, pedagogice a dalších humanitních vědách. Právě proto je ono rozlišování na islamofily a islamofoby zásadně chybné. Ten, kdo tato označování užívá, tím dává najevo, že problému nerozumí a snaží se jej zamést pod koberec. Žádný islamofil ani islamofob totiž buď neexistuje, nebo je jedněch i druhých tolik, že nemá smysl se tím zabývat. Jaký je výčet chování, symptomů a znaků islamofila nebo islamofoba. Žádná taková definice neexistuje, snad jen vágní označení že islamofil má rád islám, zatímco islamofob se ho bojí. Pokud má někdo obavu z islámu, jistě k tomu má své důvody – emoční, racionální v každém případě opravdové a podepřené zkušeností. Třeba mylnou a zprostředkovanou médii, ale nikdo se neprobudí jednoho krásného dne s tím, že ode dneška bude islamofob. Podobně je třeba dívat se na ty, kteří věří v Korán. Problém je v tom, že dialektika sama vede k ideologizaci. Tedy k pocitu, že jen já sám mám právo na pravdu. Moderní dialektika formulovaná tzv. frankfurtskou školou pak jako pravdu považuje to, na čem se shodne většina. To je smělá myšlenka, avšak současná Evropa podléhá tomu, že prosazeny jsou často ty ideje, za které bojuje dobře organisovaná menšina. A náš strach z toho, že budeme označováni za diskriminující – „…foby“ všeho druhu nás vede k tomu, že těmto tlakům podléháme. Pak se děje to, že Angela Merkelová označuje za neonacisty, rasisty a islamofoby i příslušníky střední třídy, kteří pochodují německými městy, pravda mnohdy pod taktovkou neonacistů, avšak z pochopitelným motivem, kterým je frustrace z toho, jak německá vláda není schopna řešit a jasně se vymezit proti vymáhání islámského práva v Hamburku a jinde. Samozřejmě, že se Marine Le Penová těší ve Francii narůstající oblibě. Pokud narůstá počet nespokojených Francouzů a jedinou odpovědí vlády je buď mlčení, nebo označení nespokojenců za islamofoby, pak těmto lidem nezbývá, než volit tu, která jejich problémy nehází za hlavu. A takto bychom mohli pokračovat. Ono zaryté mlčení celé de-facto bruselské garnitury vede mnohé do náručí tzv. populistů, kteří prostě cítí, že tlak menšin na respektování všeho a všemi je nesplnitelný, multikulturalismus se ukázal jako chybný a je nutné prosazovat ty myšlenky, které jsou většinové a tradiční. A to i za cenu, že budeme k menšinám přistupovat více asertivně a vyvíjet soustavný tlak na to, aby tyto skupiny přijaly naše vzorce hodnot a chování.

V tom však může být zakopaný pes. V tuto chvíli se pravda nezdá, že by nějaký politik zavedl cenzuru na srandu páchanou na náboženských symbolech. To je v dané situaci nemyslitelné, avšak co bude za pár měsíců, až emoce odezní? Soužití naší židokřesťanské společnosti začíná a končí právě na každodenních maličkostech, které jsou pro nás zatím běžné, avšak multikulturalismus je zpochybňuje. Máme omezit chování psů a jejich cestování v hromadné dopravě, když tam může cestovat pravověrný muslim? A co odhalování na veřejných plážích, případně zahalování žen ve školách a na veřejnosti? Právě u těchto maličkostí je třeba být nesmírně obezřetný a velmi poctivě, s ohledem na zájmy většiny rozhodovat, co ano a co ne. Teroristu ani islamistu nepoznáte na pohled. Pokud jej někdy uvidíte, pak už bude nejspíše pozdě. K tomu aby se muslim stal islamistou, vede dlouhá cesta a kdykoli během ní je možné jej z ní stáhnout. Rozhodně však ne tím, že budeme islám buď nekriticky hájit a ustupovat všem požadavkům, nebo naopak ty, kteří se jej obávají a žádají přizpůsobení muslimů euroamerické kultuře, označovat za islamisty.

Pokud cítím pro Evropu nějaké nebezpečí, pak nikoli z islámu, ale z naší neschopnosti jasně formulovat právě to na čem se shodneme, na čem se shodli již naši dědové a jejich dědové a tyto ideje houževnatě bránit.

Daniel Štrobl
Autor je psycholog se zkušenostmi z riskantních zahraničních misí armády