Migranti ze Sýrie přicházejí do Evropy jako uprchlíci před občanskou válkou, která podle odhadů stála již více než 200 tisíc životů. Azylový systém v řadě zemí Evropy je přetížený v důsledku přílivu uprchlíků nejen ze Sýrie, ale i jiných válkami a chudobou postižených oblastí světa. Evropské instituce navrhují situaci řešit přerozdělováním migrantů mezi jednotlivými zeměmi na základě proporcionálně stanovených kvót, které budou reflektovat např. počet obyvatel země i její ekonomický výkon.

Řešení uprchlické krize s využitím kvót na první pohled vypadá velmi logicky i spravedlivě a mohlo by tedy technicky vzato v současné krizi pomoci. Pojďme se ovšem podívat, zda by také bylo v souladu s reálně probíhajícími procesy migrace.

Uprchlíci ze Sýrie primárně do evropských zemí přicházejí z politických důvodů, ale při výběru cílové země významně zvažují také ekonomická, sociální a další kriteria, např. existující vazby s dalšími uprchlíky, institucemi či s krajany již integrovanými v různých evropských zemích.

Kromě bezpečí uprchlíci zcela přirozeně hledají co nejlepší podmínky pro svůj život, co se týče svého budoucího finančního zabezpečení, výše mezd, sociálních podmínek, ale zároveň pro ně mohou být důležité i další sociální či kulturní faktory, jako např. existence komunity z jejich země původu, díky jejímž vazbám se mohou v zemi lépe zorientovat a zapojit se do života ve společnosti.

Je dokonce možné, že předchozí vazby s místní komunitou v cílové zemi nové migranty přímo do daného konkrétního místa přímo přivedly. V tomto ohledu je tedy otázkou, zda je účelné a vhodné migranty přesouvat prostřednictvím kvót do jiné země, kde pro ně tyto vhodné podmínky nejsou.

S tím souvisí například i otázka jazykového vybavení migrantů, která také může výběr země zásadním způsobem ovlivnit. Obecně např. migranti z oblastí bývalých francouzských kolonií mají tendenci směřovat do Francie, migranti hovořící anglicky mohou preferovat Británii či Irsko, ale také řadu západoevropských a severských zemí.

Na některých místech je v některých profesích možné si v pracovním životě vystačit pouze s angličtinou, i když zpravidla nikoli trvale. Nelze tedy rozhodně předpokládat, že by u žadatelů o azyl byla přirozená snaha dostat se do prostředí, ve kterém již funguje jejich komunita nebo do země, kde mají větší šanci se snadněji dorozumět a najít si práci, zcela potlačena tím, že primárně přece prchají ze svých zemí před bezprávím, pronásledováním či válkou.

Poté, co uprchlíci vydali spoustu peněz a úsilí, aby absolvovali stovky či tisíce kilometrů mnohdy velmi nebezpečné cesty, byli vydáni napospas převaděčským skupinám apod., není pravděpodobné, že by se po dosažení relativně bezpečné Evropy všeobecně spokojili s kterýmkoli bezpečným místem v Evropě a nepokračovali dále do své předem vytyčené cílové země.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že ekonomická, sociální, ale i kulturní a jazyková hlediska hrají velmi významnou roli nejen pro migranty obecně, ale i v případě žadatelů o azyl. Bylo by velmi naivní a nebezpečné domnívat se, že systém přerozdělování uprchlíků prostřednictvím kvót může tuto krizi efektivně a hlavě trvale vyřešit.

Ačkoli se někteří domácí a evropští politici staví proti kvótám, příčiny jejich postojů se zdají být poněkud odlišné. Jsou zde spíše cítit obavy ze ztráty sympatií veřejnosti, kdy se během současné humanitární krize veřejné mínění postupně stává stále radikálnějším v postojích k migraci obecně, a tím spíše k žadatelům o azyl.

Řada politických stran se postupně staví k imigraci stále odmítavěji i proto, aby vzala vítr z plachet rostoucí oblibě populistických stran, které zejména od nástupu ekonomické krize a výrazného nárůstu nezaměstnanosti zaznamenávají mnohem větší volební zisky napříč Evropou.

Nedávným příkladem toho je staronový britský premiér David Cameron, kterému se v letošních národních volbách podařilo tvrdě porazit i populistickou stranu UKIP. Ta v minulosti slavila překvapivý úspěch v evropských volbách, ale letos nakonec se svojí anti-imigrační politikou na domácí půdě přes velká očekávání neuspěla. A dost možná i proto, že podobnou politiku v umírněnější podobě prezentovala i vítězná vládní strana.

Kvóty představují zbrklý a nepromyšlený pokus rychle se zbavit problému, případně přesunout odpovědnost na někoho jiného namísto snahy o dlouhodobě fungující systémové řešení.

Argumenty pro odmítnutí systému kvót pro přerozdělování uprchlíků napříč zeměmi Evropské unie vycházejí z pochopení samotné podstaty procesů migrace, kdy migranti nepředstavují jen figurky na šachovnici, kterými politici mohou libovolně posouvat s vědomím, že zůstanou na místě, než je někdo opět přesune jinam.

Stejně jako ostatní migranti, jsou i uprchlíci aktivní lidé, kteří hledají lepší životní podmínky, zvažují různá pro a proti a využívají všech možných příležitostí, které se jim otevírají. Je tedy značně nepravděpodobné, že by se lidé usilující o azyl v Německu či Francii spokojili s nuceným přesunem např. do České republiky či Rumunska. Řešení jejich situace by se tím pouze odložilo a vyvstaly další s tím související problémy.

Navrhovaný systém kvót pro redistribuci uprchlíků mezi jednotlivé členské země EU tak představuje jen naprosto zoufalou a naivní snahu o řešení akutní humanitární krize vycházející z naprostého nepochopení základních charakteristik procesů migrace. Vzhledem ke stupni evropské integrace a např. také tomu, že existuje volný pohyb osob v rámci tzv. Schengenského prostoru, je třeba řešení hledat na nadnárodní úrovni. Jinak by mimo jiné mnoha zemím nezbývalo, než se opět vrátit k hraničním kontrolám mezi jednotlivými členskými zeměmi, což by byl nepochybně krok zpět.

Při hledání dlouhodobého řešení v oblasti imigrace je nutné si uvědomit, že migrační toky tu vždy byly, nastávají i nyní a jsou do značné míry nezvratitelné. Rozhodneme-li se např. omezit legální imigraci, hrozí nárůst migrace ilegální, protože počet potenciálních zájemců o vstup do země se tím nezmění a tito budou hledat jiné cesty, jak se do země dostat.

V takovém případě je pak nezbytné se více zaměřit na potírání rostoucích nelegálních toků migrace. Ovšem ani takové řešení neřeší samotnou podstatu věci. Migraci (vč. uprchlíků) tedy není možné „zastavit“, „odstranit“ nebo „přesměrovat“, jak je slyšet často z úst politiků, ale migraci je třeba účinně řídit. Akutně je třeba tvrdě zasáhnout proti převaděčům a pašerákům lidí ve Středomoří, ale klíčovým krokem pro účinné řízení imigračních toků v prostoru stále více integrované Evropy je pouze jednotná evropská imigrační a azylová politika. Pokud se tak nestane, situace se dlouhodobě nevyřeší a Evropa při další humanitární krizi bude opět v obdobně nezáviděníhodné situaci jako nyní.

Milan Palát

(Doc. Ing. Milan Palát, Ph.D. je vysokoškolským pedagogem a výzkumným pracovníkem v oblasti mezinárodní migrace. Působil jako Visiting Scholar na Georgetown university ve Washingtonu D. C. na Institutu pro výzkum mezinárodním migrace, kde úspěšně obhájil vlastní výzkumný projekt. Zúčastnil se stáží v Institutu mezinárodní migrace na University of Oxford a v centru Interdisciplinární výzkumné skupiny pro imigraci na Universitat Pompeu Fabra v Barceloně. Přednášel na dalších univerzitách v Itálii, Norsku, Španělsku, Estonsku, na Kypru, Maltě, Islandu a v Jihoafrické republice.)