Jsou čtyři hodiny ráno, právě jsem přijel do Rivne a sedím na autobusovém nádraží. Na lavičce za mnou leží bezdomovci, okolo nohou mi běhají potulní psi a já se snažím neusnout, protože mám ve svém baťohu poměrně velkou finanční hotovost.

Konečně přijíždí maršrutka, která pojede na Luck. Cena 40 hřiven za cestu mě trochu zaskočila – před rokem stála cesta polovinu. Dávám řidiči 40 hřiven, usedám do maršrutky a v hlavě si přepočítávám, zda mi budou stačit peníze.

Podobné situace jsem však mohl očekávat. Již půl roku mi ukrajinští kamarádi neustále píší či volají, že se na Ukrajině snižují platy a zvyšují se ceny jídla, spotřebního zboží, dopravy i „komunálu“ (plynu, vody a elektřiny). Po příjezdu do Lucku mě napadne srovnat ceny jídla před rokem a nyní, v květnu 2015. Městská doprava stála v roce 2014 1,5 hřivny, nyní 3 hřivny, chleba 4 hřivny, nyní 7,5 hřivny, sýr 7-8 hřiven, nyní 15 hřiven, pomazánka 4 hřivny, nyní 7 hřiven, balená pitná voda 5 hřiven, nyní 8 hřiven.

Inflace se však netýká pouze jídla, také pohonné hmoty zdražily a snížil se i kurs ukrajinské hřivny vůči americkému dolaru i vůči euru (před rokem stálo euro 17 hřiven, nyní 25 hřiven). Kurz vůči dolaru a euru je však velice nestabilní a mění se každým dnem. Cena za jednu noc ve vysokoškolských kolejích však stoupla nepatrně (z 35 hřiven na 39 hřiven). Nejčastější plat je ovšem 2000 hřiven. Z toho se státu odvádí patnáctiprocentní daň a 500 hřiven je jedním z nejnižších poplatků za „komunál“. Lidem tak zůstane přibližně 40 hřiven na jeden den. Právem si tak stěžují, že jim peníze stačí sotva na jídlo. Třicetiletá Anna však ironicky říká, že jednou za rok je možné koupit si boty. Se smutným výrazem ovšem dodává, že si v takové situaci nemůže dovolit mít dceru nebo syna.

Ve městě Luck se „tzv. ukrajinská krize“ neprojevuje pouze inflací, ale také poměrně značným přílivem uprchlíků z Doněcké a z Luhanské oblasti. Ve vysokoškolských kolejích bydlí celé rodiny s dětmi z těchto oblastí.

Jedna z uprchlic, Ira z Doněcka, sice získala v Lucku samostatný byt, ale problematické je nájemné ve výši 3000 hřiven. Ira vypráví, že vlastnila byt v Doněcku, když najednou přišlo dělostřelecké ostřelování, vysypaly se okenní tabulky a následně se jí celý dům zhroutil před očima. Nemůže říct, zda dům zlikvidovali ukrajinští vojáci nebo proruští separatisté, vše bylo příliš náhlé a ve vojenských manévrech se nevyzná. Do Doněcka se již nechce vrátit, rodina je pryč a sama se vlastně ani nemá kam vrátit. V současnosti je zapsaná v českém krajanském spolku Sdružení Čechů Matice volyňská a doufá, že jí česká vláda díky jejímu českému původu pomůže.

I v samotném českém spolku došlo po roce ke změnám. Objevuje se čím dál více krajanů, kteří chtějí odjet z Ukrajiny do České republiky. Patřičné dokumenty si již shání i ti krajané, kteří před rokem přestěhování odmítali. Jeden z nich dodává, že se už prostě odmítá radovat z každé revoluce, která se na Ukrajině odehraje. Nebude skákat radostí a doufat, že se něco změní. Chce odjet do České republiky a zakoupit si malou chatu s tekoucí vodou. Chce žít ve stabilní zemi a nemít strach, že ztratí všechny peníze nebo že ho zavřou do vězení.

Ještě před rokem místní lidé doufali v lepší život. Vůči ukrajinské vládě byli skeptičtí, ale prezident Porošenko byl alespoň částečným symbolem naděje. Nyní se však veřejné mínění zcela obrátilo a zhoršující se životní situace zařadila „novou“ tvář ukrajinské politiky mezi ostatní nenáviděné samozvané vládce Ukrajiny. Mnozí dokonce odmítají poslouchat televizní zpravodajství. Všechno je prý jen ruská, evropská či ukrajinská propaganda a drtivá většina lidí uvažuje o odchodu do zahraničí. Někteří by chtěli v západní či ve střední Evropě pracovat, aby si vydělali peníze, a někteří chtějí z Ukrajiny odjet natrvalo.

Největší překážkou však zůstávají všudypřítomné úplatky - pokud člověk něco vyžaduje, vždy se uvažuje o úplatku. Počátkem května přijíždí do Lucka Valerie Fülleová z českého Generálního konzulátu ve Lvově. Ihned na ni směřuji dotaz ohledně víz pro mé kamarády, kteří nejsou z řad krajanů (pro krajany je vízová procedura snazší). Největším problémem je samozřejmě registrace přes systém Visapoint, kde se prakticky není možné zaregistrovat ani na dlouhodobé (pracovní či studijní) vízum a dokonce ani na krátkodobé schengenské (v podstatě turistické) vízum kvůli velkému počtu žadatelů.

Paní Fülleová doplňuje, že pokud by se člověk pokoušel zaregistrovat do systému Visapoint třeba 850krát denně, tak ho systém nepustí, protože se žadatelé pokoušejí zaregistrovat téměř každou sekundu. Častým problémem a zároveň podmínkou pro udělení víza je navíc pozvání (osoba z České republiky se zaručí, že poskytne žadateli ubytování a stravu; případně si může žadatel obstarat výdaje na ubytování a na stravu sám) či pracovní povolení (české firmy vypíšou pracovní povolení pro zaměstnance z Ukrajiny).

Skrze ukrajinské prostředníky je možné si tyto dokumenty obstarat. Jeden z mých kamarádů chce získat dlouhodobé vízum do České republiky a za tímto účelem poskytl prostředníkovi v březnu tohoto roku zálohu 200 dolarů. Nyní je však květen a stále se nic neděje. Trochu lituje a uvažuje, že mohl dát 600 dolarů, aby se procedura urychlila. Je ironií, že tito prostředníci mají kancelář hned naproti českému Generálnímu konzulátu ve Lvově. Mají však prý i podplacenou policii, která si tak ničeho nevšímá.

Dimitrij z městečka Dubno zase vypráví o neúspěšném pokusu o překročení hranic. Jednoduše odjel na polsko-ukrajinské hranice, ale pohraniční stráž ho nevpustila a poslala ho zpět na Ukrajinu.

Ve svém rodném městě nemohl najít vhodnou práci. Jakmile přišla válka a vláda slíbila vojákům peníze, přihlásil se do Antiteroristické operace (ATO). Rodičům nic neřekl, sbalil se a odjel na východní Ukrajinu. Třikrát se prý ocitl ve velice nebezpečné situaci a z Debalceve byl odvolán jen několik dnů před mohutným útokem proruských separatistů.

Podobně jako Ira z Doněcka, tak i Dimitrij odmítá tvrzení, že by lidé na východní Ukrajině podporovali separatisty. Většina prý utekla do Ruska nebo do střední či do západní Ukrajiny a v oblastech ohrožovaných boji zůstali jen lidé bez prostředků, narkomani či alkoholici, ale také rodiny s dětmi, které se rozhodly zůstat.

Ovšem z jakého důvodu nepodporují tamější lidé proruské separatisty? Na východní Ukrajině je prý jiná mentalita. Většina přivykla jednoduchému životnímu schématu: pracovat, sto gramů vodky, jít spát a nestarat se o politiku. Na mou otázku, zda v řadách separatistů působí ruští vojáci, odpovídá Dimitrij souhlasně. Nejčastěji prý slouží jako důstojníci, organizují výcvik nebo pracují v odvodních komisích.

Dimitrij si však finančně příliš nepolepšil. Základní plat vojáka tvořilo 1000 hřiven, ale s prémiemi měl prý přes 3000 hřiven. I nadále je však přesvědčen, že by lepší výdělek nesehnal, a tak uvažuje o návratu na východní Ukrajinu. Další voják z Antiteroristické operace však zmiňuje, že dostával jen základní plat 1000 hřiven a až v poslední době získal slibnější odměnu. Oba dva vojáci však shodně tvrdí, že skrze Antiteroristickou operaci směřují peníze do kapes oligarchům a ve své kritice postupují i dále, když se rozhořčují nad tím, proč se ukrajinská vláda nestará o uprchlíky či o raněné ukrajinské vojáky.

Vojákům v lepším případě chybí palce nebo uši, v horším případě postrádají nohy či ruce. Horší je však psychický stav těchto bývalých – teoreticky již zasloužilých - příslušníků Antiteroristické operace. Svitlana z Lucka hovoří o svém známém, který byl coby voják Antiteroristické operace zajat separatisty a musel vykopávat zákopy nebo sbírat do kýble pozůstatky lidských těl. Dostával prý jen půl krajíce chleba denně. Když byl propuštěn a vrátil se do Lucku, tak se pořádně najedl a strávil několik týdnů v nemocnici se žaludečními potížemi.

Největším problémem tohoto vojáka však nejsou zdravotní potíže, ale narušená psychika. Bývalí vojáci mají veliký problém s návratem do normálního života a do společnosti nejsou prakticky zařaditelní. Také zaměstnavatelé odmítají poskytnout zaměstnání bývalým příslušníkům Antiteroristické operace kvůli narušené psychice. Ukrajinský stát selhává, neboť se nedokáže postarat o své lidi. Podle Ukrajinců však ve skutečnosti ukrajinskému státu na člověku nezáleží. Podle nich zde totiž přetrvává představa, že občané mají sloužit státu a nikoliv, že by stát měl sloužit občanům.

Luděk Jirka
Autor je antropolog