Dá se zastavit „rozvrat Západu“ pomocí tvrdě naordinovaného egoismu? ptá se na webu týdeníku Respekt Marek Švehla v podtitulu svého komentáře k článku Petra Robejška Pátá kolona hledačů štěstí (ten vyšel v nejnovějším Reflexu, upravenou verzi najdete ZDE). Text přinášíme se svolením autora v plném znění.

Když Petr Robejšek odešel ve svých sedmadvaceti z Československa na Západ, zřejmě byl sám takovým hledačem štěstí. A vyšlo to. V Německu měli pro jeho hledání pochopení, nechali ho usadit, vystudovat, vědecky pracovat, a později dokonce řídit výzkumnou instituci. Dnes ovšem Petr Robejšek pro jiné „hledače štěstí“ pochopení nemá. Aspoň podle článku publikovaného v nejnovějším Reflexu. Vidí v nich zásadní nebezpečí, dokonce „pátou kolonu“, jež skrytě pracuje proti státu, který ji hostí. Řeč je samozřejmě o uprchlících. Proč o tom mluvíme? Robejškův článek Pátá kolona hledačů štěstí je totiž v mnoha rysech modelovým činidlem, které dnes strach a xenofobii vůči uprchlíkům když rovnou nevytváří, pak dobře přiživuje.

Teze v jeho textu nejsou komplikované. Robejšek například míní, že Západ nemůže za bídu a utrpení ve světě. „Fakt, že elity některých zemí nepečují o blaho svých občanů, neznamená, že důsledky mají nést jiné státy,“ stojí v textu. A o kus dál: „Princip historické viny Západu je nepřijatelný, jinak bychom museli vymáhat odškodnění na Mongolech nebo Turcích.“

„Západ nemůže být příležitostná pohotovostní stanice pro případ, že zase jeden krutovládce padne a druhý ho vystřídá,“ píše rovněž. A nebo: „Je pravda, že migranti jsou nezřídka v těžké situaci. Ale jisté je také to, že si ve své zemi nedokázali udělat nebo udržet pořádek.“ Proto je podle Robejška třeba důkladně zvažovat, jestli jsou schopni zapojit se do společenského pořádku v Evropě - nebo „zde mohou být zdrojem podobného nepořádku, jaký je u nich doma“.

Jednotlivé argumenty znějí zasvěceně, dokonce trochu odborně. Ale jen trochu, aby nekazily jednoduchý, a přitom razantní závěr, k němuž autor dochází: pokud uprchlíky včas nezastavíme, rozvrátí náš demokratický svobodný Západ. Nechme teď stranou jednotlivá tvrzení i otázku, proč si vlastně Robejšek před čtyřiceti lety „nedokázal udělat pořádek“ ve svém Československu, ale rozhodl se hledat štěstí jinde. Důležitější jsou teď jiné věci. Především - text se tváří, že nabízí řešení, ale nic takového se ani náznakem neděje. A možná se o to ani autor nesnaží.

Tohle podezření vzbuzuje už volba jazyka. Pokud by Robejšek směřoval postřehy k německému publiku ve své nynější domovině, staly by se užitečnou součástí vážné debaty uvnitř společnosti, která poměrně usilovně hledá míru, jak pomoci běžencům v nouzi. Mnoho Němců uprchlíkům upřímně chce pomáhat. Není ovšem zcela jasné, jakou roli v tom hraje jejich pocit historické viny a názor na Čingischána, jak Robejšek naznačuje. Možná chtějí spíš pomáhat proto, že jsou tak vychováni.

Robejšek ovšem píše své názory pro čtenáře v zemi, která se už teď uprchlíkům zuby nehty brání; téměř výraznější pomoc jim neposkytuje, ani se tu o její potřebě téměř nedebatuje. Robejšek tak nemá své české publikum před čím chránit, pouze ho utvrzuje v názoru, že nepomáhat je správné.

Právě v téhle tezi tkví hlavní úskalí cesty, kterou razí. Síla Západu nespočívá pouze ve svobodě vyjadřování, v možnosti volit a rozhodovat o svých daních. Západ je nedílně spojený s altruismem všeho druhu. Altruismus přináší do života aktivitu, činorodost, potěšení - a třeba i cosi jako ono odčinění chyb minulosti, které někomu vadí.

Evropa totiž není šampiónem, který by měl ve všech směrech zbytek světa školit. Vzešel z ní nacismus a komunismus. I Evropa měla své momenty, kdy - řečeno s Robejškem - „jeden krutovládce střídal druhého“. Kdy si její obyvatelé „neuměli udělat doma pořádek“. A co víc: měla momenty, kdy dosazovala nebo aspoň podporovala ony krutovládce v zemích, kde se teď podle Robejška nedostává dostatečně kvalitních elit. Proč asi? To vše se nedá na povel smazat ironickým poukazem na Čingischána.

Petr Robejšek se zkrátka kruciálně mýlí, když požaduje, aby Západ chránil svobodu a liberální demokracii pomocí neústupného egoismu. Je to jako chtít vychovat tolerantní dítě a každý večer ho preventivně seřezat. I proto se Evropa - pomineme-li technické těžkosti; postavte plot kolem řeckých ostrovů - nedá zavřít, opevnit a nikoho do ní nepustit.

Uprchlíci tvoří pestrou směs lidí od Zemanových „mladíků s mobily“, kteří si chtějí vydělat, po středostavovské syrské nebo irácké rodiny s dětmi, které utíkají před válkou. Pomoc takovým lidem je rovněž výrazem úspěchu a přitažlivosti, které dnes Západ má. Ostatně nikde - a už vůbec ne v genech těchto lidí - není psáno, že nemohou vyniknout stejně, jako se to povedlo Robejškovi.

Jakkoliv se to Petru Robejškovi do jeho jednoduchých tezí nehodí, Evropa bude muset umět mezi běženci rozlišovat a hledat komplikovaná řešení - od pomoci a náročných programů integrace až po posílání ekonomických běženců zpět domů. Pokud by tohle Západ nesvedl a nasazoval Robejškem ordinovaný egoismus, nemá nárok na dlouhodobé přežití v podobě, v jaké jej nyní má rád i Petr Robejšek.

Marek Švehla
Autor je zástupcem šéfredaktora týdeníku Respekt