Ta dvojka je tam proto, že podobný blog jsem napsal již před lety. /Poznámka pro bystrou BIS: s tou bombou to bylo a je míněno pouze metaforicky./ Tehdy to v ČT vypadalo jinak, než například na NOVĚ, jež byla v rukou kvalifikovaných rumunských odborníků, kdysi pasoucích na úbočích Karpat kozy. Ten hlavní z nich je už ale doma, prý ve vazbě, a správně by měl zase pást kozy - s pozlacenými rohy ovšem.

Do ČT jen fyzicky proniknout byl kdysi pro tvůrce-externistu problém ne nepodobný kafkovskému hrdinovi, toužícímu se dostat na Zámek. Tedy pokud by se neodvážil ve vrátnici nenápadně podlézat závory. Dramaturgové tam museli používat píchačky jak v ČKD, jen v pátek měli povolený domácí tvůrčí, tzv. „čtecí“ /evokuje to „připouštěcí“/ den. A tvorba? Ocituji sám sebe: Nebohý režisér, pokud se vůbec dostane k práci /“zelí je málo a slimáků moc“/ a nepatří do rodiny slimáků vyvolených, aby mohl nabídnutý scénář, většinou jakýsi nedomrlý Večerníček pro dospělé, vůbec se ctí natočit, za pochodu tento přepisuje, pochopitelně zdarma.

Občan, který plní koncesionářskou povinnost, by se mohl domnívat, že po následných výměnách managementu a čistkách odshora dolů půjde v ČT vše k lepšímu. Vskutku. Píchačky zrušeny, personál ve vrátnici dostal nové, slušivé obleky, ostraha žluťoučké kravaty. Ale zanechme prkotin - co tvorba? ČT je obří fabrika, jež musí zaplnit hafo vysílacího času, a tudíž je bohužel třeba angažovat tvůrce, než tyto perspektivně /speciální oddělení vývoje už na tom pracuje/, nahradí tvůrci počítačoví. Poslušní, patřičně sterilní, naprogramovaní v souladu s údajným vkusem slabomyslnějších diváků, protože zejména ti mladí houfně odvracejí zraky od byť sebeplazmovějších obrazovek s pořady naší veřejnoprávní.

Jak vlastně probíhá geneze takového televizního pořadu? Tvůrce, podobný tomu z Čapkových „Jak se co dělá“, skromně zašle do ČT svůj projekt, který je tam zaregistrován – jen začátečník se však může domnívat, že bude mít vyhráno. Nastane dlouhodobý proces, kdy dílo je nabízeno jednotlivým producentům TPS nebo manažerům vývoje, kteří je většinou zdvořile písemně odmítnou /na to je mustr/, pokud autoři nepatří do zavedené slimáččí rodiny. Někdy doslova rodinné. Tak z hromady zelí ukrajuje šťavnatá /seriálová, pokud možno/ sousta například tvůrčí producentka se svým synem, životním partnerem a možná i vnouček se už chystá na tvorbu Večerníčku.

Ani uznávanému tvůrci, s řadou ocenění z televizních festivalů z posledních let v kredenci, nepokvete v tývý pšenička, pokud nepatří do party slimáků /rod plžů nahých šedých/. Po návštěvě u dvou hlavních ředitelů, kdy jsem s poukazem na cenami zaplněnou kredenc žádal o práci, pomohla mi až prosba, že bych, vzhledem ke svému postupujícímu věku /dosud však v kondici/, rád ještě něco natočil, než se vzdálím do věčných lovišť. „Ty jsi je citově vydíral,“ smál se můj přítel Pepík Klíma, „já todle zase praktikuju se svejma infarktama!“ Slavný starý režisér Krejčík honil televizní magnáty po televizi s holí, až mu nakonec film přidělili. Je tudíž třeba ještě víc zestárnout, eventuelně si opatřit hůl. Věřím tomu, co se píše, že ke kruté atmosféře Kavek přispívá i to, že tu kdysi bývalo městské popraviště…

Moc ředitelů je neomezená, nikoli Programová rada, ale oni jak římští diktátoři otáčením palce rozhodují o tom, kdo bude pracovat ve „veřejnobezprávní“, a kdo ne. Samo slyšení na Radě, které trvá cca deset minut/!/, je jen formalita, taková hříčka kočky s myší. Podaří-li se vám nakonec v tom běhu přes překážky projekt realizovat, nemáte nadále vyhráno. Ani kdyby byl úspěšný. Naopak. V tom okamžiku totiž vyvolení slimáci z rodu plžů nahých šedivých začnou vysunovat nůsky: kdo nám to tady leze do zelí? My slimáci, co spolu chodíme, ho musíme zastavit.

To se teď dělá tak, že vedení z důvodů, že zelí už je rozebráno, vám přislíbí další práci třeba až na rok 2018, přičemž vaší povinností je proto udržet se čiperným nejmíň do sta let jako třeba nebožtík prof. Otakar Vávra. Jejich dalším oblíbeným argumentem je, cituji z dopisu mně, že „ČT by ráda vyráběla více nových pořadů /ono jich snad není dost?/, ale naše rozpočtová situace, která je v současné době politiky de facto ignorována, nám žádný další rozvoj neumožňuje.“ Aha. Ale jak si o našich politicích nemyslím nic dobrého, řekl bych, že tentokrát jsou v tomhle kydání hnoje v České televizi nevinně.

Závěrem bych proto chtěl vyzvat podobně neprávem diskriminované kolegy filmaře a televizní tvůrce napříč generacemi, aby se chopili iniciativy a společně jsme se postavili proti praktikám autoritářství, klientelismu a zvůle, jež panují v České televizi. A to pokud možno co nejdříve, než nám zase, podobně jako za minulého vedení, protečou mezi prsty nevratně ztracené roky tvůrčího života.

Vít Olmer
Autor je režisér, scenárista a herec