Miliardy korun. Symbol korupce a propletení politiky s byznysem. Tak bývá charakterizován asi nejznámější IT projekt v Česku, pražská Opencard. Jedná se skutečně o promyšlený korupční tunel, nebo je to jen ukázka neschopnosti veřejné správy? Jedno přitom nevylučuje druhé.

Jestli skutečně na počátku projektu došlo k porušení zákona nebo nikoliv, musí posoudit policie a soudy. Uživatele Opencard, mezi které se sám řadím, však zajímají jiné problémy. Bude Opencard fungovat? Do kdy mi bude platit karta? Jak to bude s elektronickým kuponem? Odpovědi asi nezná ani Praha.

Zaklínání Opencard

Proč se ale historicky všichni pražští politici zaklínají tím, že s Opencard nemohou nic udělat a že problém jen zdědili? Samozřejmě ti novější u zrodu projektu nebyli. Na druhou stranu zhruba sedm let je dlouhá doba na to, aby se vyřešilo leccos, pokud je zájem to řešit.

„Nemůžeme nic dělat, nevlastníme systém, nemáme k němu zdrojové kódy…“ zaznívá často z úst současného vedení města. Copak ale Praha vlastní zdrojové kódy k Windows, produktům Oracle, systémům Proxio, Ginis a dalším softwarům, které využívá? Nikoliv. Je zcela běžnou praxí v zahraničí, že o podobné projekty se stará (a rozvíjí je) hlavní partner či dodavatel. Politická podpora je však u takovýchto projektů zcela klíčová. Díky tomu je úspěšná třeba Plzeňská karta, přestože její technické řešení je zastaralé.

Strategický dodavatel či partner pak nese celkovou zodpovědnost za úspěšné fungování a ekonomickou rentabilitu takovýchto systémů. Smluvní podmínky s ním bývají nastaveny zhruba na pět a více let, aby byla zajištěna dlouhodobá stabilita. Víceletý tendr přitom není vnímán jako něco nekalého, ale naopak prospěšného. Je tomu tak v Londýně, Holandsku, Kodani a ostatně i v Budapešti. Maďarská metropole začíná budovat „elektronickou tramvajenku“, přičemž hodnota kontraktu je 2,6 miliard korun.

Předražená Opencard

Zde se dostáváme k druhému mediálně vděčnému tématu – předražená Opencard. Celkové náklady na technické řešení dosáhly 400 milionů korun. O ostatních finančních prostředcích lze tedy úspěšně pochybovat. Kolem Opencard od počátku kroužily desítky a desítky firem z nejrůznějších oblastí, takže rozpustit další stamiliony nebyl problém. I dnes město utrácí nemalé sumy za právníky, kteří by nebyli potřeba, kdyby se problémy řešily zodpovědně a včas. Praha tedy nepotřebuje zdrojové kódy, ale profesionální management.

Kde je tedy pověstné Goethovo jádro pudla? Zhruba po roce fungování Opencard se jakoby mávnutím kouzelného proutku stal z elektronického nástroje pro občany nástroj politického boje - a politické strašidlo. Není se čemu divit, když se do věci vložila policie, začala padat první obvinění a později dokonce rozsudky soudů.

A co dál?

Rozplést tak mimořádně komplikovaný příběh nebude jednoduché. Bez ohledu na korupční kontext či politické půtky je však zásadní rozhodnout, co se současným stavem. Není možné neustále se vymlouvat, že za všechno může zlý dodavatel.

Opencard dnes používá zhruba 11% všech občanů Česka a v systému „běhají“ 2 miliardy korun. Vedle elektronické tramvajenky tedy jde - zjednodušeně řečeno - i o malý bankovní systém Prahy. Nedokážu si představit žádnou finanční instituci, která by nechala takovéto prostředky bez zajištění a jasného rozhodnutí o budoucnosti. Hlavní město ovšem ano. Bohužel zodpovědnost komerční sféry a státní či veřejné správy se diametrálně liší.

Tak to zrušíme?

Co tedy vlastně chce Praha s Opencard dělat? Za zhruba posledních pět let se tu a tam objevily náznaky toho, že se zruší, nahradí „něčím“ jiným apod. Nestalo se ale vůbec nic. Uběhlo dalších pár let a rétorika je stále stejná.

Proč tedy chce Praha pohřbít něco, o co projevuje komerční sektor zájem? Skutečně chce společnost O2 (a další) případně investovat prostředky do něčeho, co nemá smysl? Asi ne. Jde tedy v případě Opencard jen o strach něco politicky rozhodnout? Nemohou se představitelé města shodnout, kdo bude na Opencard dále vydělávat? Hledá se prostor pro firmy spřízněné s městem nebo Operátorem? Každopádně se městu na tyto a další otázky nechce odpovídat. A tak se vytvořil strašák jménem eMoneyServices (EMS). Ze standardního dodavatele se udělal veřejný nepřítel, který údajně Prahu vydírá, aby si zajistil další kšefty. Vzhledem k tomu, že tuto společnost zastupuji, mohu veřejně prohlásit, že s Opencard už nechceme mít nic společného a o smlouvy s Prahou nemáme zájem. Hlavní město se totiž na jedné straně tváří, že o Opencard nestojí, na straně druhé po EMS požaduje neustále služby, za které neplatí, rozhoduje o prodlužování platnosti karet, odvolává se na předběžné opatření a snaží se udržet systém v chodu. Mimo to platí 5 milionů korun měsíčně za Operátora, který s Opencard operuje jen mediálně. To vše Praha vysvětluje překlenovacím obdobím, dokud nebude „jiné“ řešení.

Opencard II.

V čem ono jiné řešení spočívá? Je to takové čekání na Godota. Mluví se o něm prakticky už pět let a nikdy nikdo ještě nic konkrétního neviděl. Opencard je zastaralá, je potřeba zapojit nová média jako např. mobily apod. Kritici Opencard mají nápadů spoustu. Pokud se nový systém skutečně vybuduje, město pouze vynaloží prostředky na to, aby získalo to, co už má a co funguje. Opencard již dnes umí technicky pracovat s mobily, platebními kartami apod. Město však historicky nikdy nerozhodlo o vypsání veřejné soutěže na nový systém, nerozhodlo ani o tom, že Opencard ukončí, když je tak špatná a nevýhodná. Je to nerozhodnost ze strachu před politickou či trestně právní odpovědností? Jsou ve hře firmy, které jsou ochotny se o nové zisky z Opencard či nového systému dělit a představitelé města neví, kterou zvolit nebo jak to udělat?

Technika versus politika

Pokud tedy Opencard opravdu má nějaké problémy, pak nejsou technického rázu, ale povahy politické. Rozvoj, stabilizace ani budoucnost Opencard nejsou závislé na EMS, ani žádném jiném dodavateli, závisí jen a pouze na odpovědných politických rozhodnutích. Ty však dlouhodobě chybí. Praha má plné právo se rozhodnout, jak s Opencard naloží. Využije její potenciál a začne s ní vydělávat, jako je tomu v jiných metropolích? Zakonzervuje ji jako tramvajenku a rozvoj pohřbí? Pochová rovnou celou Opencard i s dosavadními náklady? Ať už se rozhodne jakkoliv, Praha rozhodnout musí; musí zároveň za tato rozhodnutí nést následky. Přenášet odpovědnost na soukromou firmu není možné.

Dlouhodobá nerozhodnost a přešlapování na místě pouze zvyšují celkové náklady, prohlubují tristní situaci a decimují systém i jeho možnosti. Lidé nevědí, jak to s jízdným v Praze bude, roste zmatek i nespokojenost. Viníkem je však pouze neschopnost politické reprezentace Prahy. Situaci se její zástupci snaží uklidňovat odkazem na papírové kupony. Po více než sedmi letech fungování Opencard je to výborná vizitka správy města. Pokud se ale opravdu vedení Prahy domnívá, že je to správné řešení, proč tedy nepřevede milion cestujících na tolik vychvalované papírové „lítačky“? Všem by se asi ulevilo. Vedle papíru přitom zmiňuje jakýsi e-shop Prahy, tedy PragueMarket nebo spíše jeho jakousi mlhavou vizi. Každý e-shop však potřebuje kromě webu i zúčtovací centrum a to Praha už má – je součástí Opencard.

Z uvedených důvodů je tedy jasné, že Praha své kroky rozhodně promýšlí, postupuje koncepčně, zodpovědně a hospodárně. Proč využívat stávající možnosti, které navíc mohou generovat zisky, když je možné investovat do budování věcí nových, které ovšem nenabídnou nic víc, než umí ty stávající, že?

Situace se těžko změní, pokud se nenajde někdo, kdo se nebude politického strašáka Opencard bát a pochopí, že jeho „kouzlo“ není v tom, škodit jednomu primátorovi (či primátorce) za druhým, ale nabídnout lidem možnosti, které už dávno fungují jinde.

Martin Opatrný
(Autor se dlouhodobě věnuje komunikaci Opencard)