15. listopadu v rozhovoru pro Aktuálně.cz bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý řekl, že není otázkou zda, ale kdy teroristé v Česku udeří. Jakkoli si svého bývalého nadřízeného vážím a prakticky se vším, co v rozhovoru řekl, se ztotožňuji, s uvedeným výrokem nesouhlasím.

Samozřejmě, že nám stále hrozí útoky masových vrahů, či těch, kteří se rozhodnou spáchat kolektivní sebevraždu, jako tomu bylo v Uherském Brodě. Tyto hrozby zde však byly vždy – vzpomeňme Olgu Hepnarovou a její čin z roku 1973. Předpokládám, v souvislosti s celým rozhovorem, že pan generál měl na mysli teroristický útok páchaný muslimy. U něj je, dle mého názoru, stále otázka spíše zda k němu dojde, než kdy. Jakkoli zní mé tvrzení laicky a naivně, snad v následujících řádcích ukáži, že v něm zas tak moc důvodů pro optimismus není.

Abych svůj názor mohl vysvětlit, je třeba se na chvíli zcela nepředpojatě vcítit do myslí teroristů. Tedy, terorismus má prakticky jediný cíl a tím je vyvolat ohromení, udělat dojem. Čím bombastičtější útok je, tím více rozpoutá skutečnou smršť emocí, v nichž dominantní roli hrají hrůza, bezmoc, ztráta bezpečí a zpochybnění základních jistot. V druhé vlně pak teroristé chtějí, abychom cítili nenávist, kterou nasměrujeme proti našim vůdcům. Jinými slovy, abychom prožívali ty emoce, které cítí oni sami. Právě proto jsou teroristické činy zpravidla svými strůjci zdůvodňovány jako odveta za něco. Konečným cílem toho všeho je chaos, jenž vlivem emocí zpravidla vzniká.

Pokud bychom si na chvíli představili sami sebe jako chladně uvažující muslimské stratégy, pak bychom logicky hledali takové místo k útoku, jež vyvolá na straně obyvatelstva co největší šok, případně ponížení. Proto Washington D. C. a Pentagon, New York a jedna z jeho dominant – Dvojčata – symbolicky i reálně spojující svět financí a americkou sílu. Proto Londýn či Paříž. Obě to jsou světoznámá města ztotožňovaná s evropskou kulturou a bohatstvím.

Strategickým umístěním cílů a jejich symbolickým významem však plánování nekončí. Má-li být útok úspěšný, je třeba mít logistickou a materiálně technickou podporu spojenou se zapojením dalších lidí, kteří se třeba útoků přímo nezúčastní, ale svou aktivní pomocí či přinejmenším pasivní nečinností pomohou útok zrealizovat. Právě proto bylo možné zaútočit v Madridu, neboť jakkoli Španělsko při vší úctě k této jihoevropské zemi nedosahuje svým symbolickým významem postavení Londýna či Paříže, strůjci se mohli opřít o zázemí v Maroku, které je od Španělských břehů co by kamenem dohodil a přítomnost Maročanů tedy nevzbudila v místních žádné podezření. V tomto bodě se plánování teroristického činu podobá diverzním operacím, jaké známe třeba i z našeho území během druhé světové války. Odstranění Heydricha by nebylo možné bez podpory místního obyvatelstva.

Nu a nyní se podívejme, jak si na tom stojíme my. Mezi mnoha Čechy stále přetrvává kombinace komplexu méněcennosti kompenzovaná o to zbytnělejším přeceňováním vlastní důležitosti. Kdokoli někdy vycestoval dál než do Chorvatska, však zjistil, že pohled světa na nás je o dost odlišnější od toho, co jsme si představovali z naší podřipské kotliny.

Nejde snad ani o to, že by lidé ve světě o nás nevěděli, jen jim nepřipadáme o nic důležitější a významnější než desítky podobných malých zemí, co jich na světě je. Stále máme sklon ujišťovat se, jak celý svět hledí v úžasu na Prahu a že jen ignorant netuší, jak stará je Karlova univerzita nebo Pražský hrad. Pravdou je, že to většina lidí na světě opravdu neví a co hůř, je jim to jedno. Pokud se například v Afghánistánu zmíníte, že jste Čech, místní vás mohou překvapit svou znalostí českých sportovců případně dnes již neexistujících národních podniků, které budovaly v Afghánistánu infrastrukturu v době sovětské okupace. Pro běžného Afghánce je Praha stejně zajímavá a povědomá asi jako pro nás Mukačevo. Tedy prakticky vůbec.

Pokud jde o logistické zázemí, jsme na tom z pohledu islámských teroristů ještě hůře. S ostražitostí nám vlastní hledíme na každého Itala v tramvaji s obavou, zda to není náhodou Rom, natožpak, pokud by to byl Arab. Představa, že by si v nějakém domě kupříkladu v Karlíně, nebo Humpolci blízkovýchodní muslimové vybudovali buňku, aniž by na sebe přivolali pozornost širokého dalekého okolí, je iluzorní.

Jak jsem již napsal, nemyslím si, že by nám v dohledné době hrozil útok muslimských teroristů a nyní to lze shrnout: Jako země a tedy možný cíl jsme pro útočníky málo významní a dále, nemáme tu pevně etablované muslimské komunity.

S přílivem migrantů do Evropy se však tato situace může změnit. Běženci k nám sice nechtějí, o to více však na nás tlačí právě země, které tam již tyto komunity mají, abychom se s nimi o tyto lidi podělili. Pařížské útoky včetně všech minulých teroristických činů na evropské půdě jsou mimo jiné důkazem naprostého selhání integračního procesu muslimů do naší společnosti. V Bruselu není na Vánoce městský ozdobený strom, aby se to náhodou nedotklo tamní islám vyznávající komunity. Ostatně té, která dala vzniknout hlavním strůjcům pátečních útoků, takže o stromeček se svíčkami patrně nejde.

Více než třetina dánských muslimů žádá zavedení některých forem práva šarija do tamní ústavy. O uznání tohoto muslimského zákoníku volají muslimové v některých londýnských čtvrtích a přimlouvá se za ně bůhvíproč anglikánská církev. Poněkud se zapomnělo na to, že atentátníci z 11. září měli svou základnu v Hamburku. V Itálii je na některých plážích problém koupat se v dvoudílných plavkách, neboť to uráží hosty z Východu. Nu a dokonce i v Čechách je zakázáno mít v jistých lázeňských hotelech s sebou třeba i slepeckého psa, neboť ten je pro tamní klientelu nečisté zvíře.

Islám je netolerantní náboženství stejně tak, jako bylo kdysi netolerantní křesťanství. Kdokoli navštívil některé ortodoxně muslimské země a octl se mimo turistické resorty, ví, že místní automaticky očekávají, že budeme dodržovat jejich zvyky. V Afghánistánu jsme zdravili zásadně Salam Alejkum, vojáci si nechávali narůst plnovous a nijak jsme neprotestovali, když do dívčí části školy byly při distribuci humanitární pomoci vpuštěny jen vojákyně. Totéž však muslimové očekávají či přímo požadují i v Evropě, která, byť to bylo nakonec z Lisabonské smlouvy vypuštěno, stojí na křesťanských základech.

Dokud islám neprojde zásadní a velmi bolestnou reformou tak jako již před staletími křesťanství, reformou, která z něj udělá náboženství respektující jakékoli jiné religiózní směry, dokud se muslimové nesekularizují, tedy neoddělí běžný společenský život od svého vyznání, není a nemělo by být pro islám v Evropě místo.

Naše významnost coby možného teroristického cíle se v dohledné době patrně nezvýší. Existence muslimských komunit je otázkou. To, že zatím nejsme prvořadým teroristickým cílem, by nás nemělo příliš uklidňovat. Nejsme tu jen my. Jsou tu i naše děti, které chtějí a budou chtít cestovat, studovat a poznávat svět. Navíc naše životní úroveň je závislá na stabilitě celé Evropy. V tomto smyslu je zpackaný integrační proces pro nás stejně nebezpečný jako pro Francouze, Němce či Brity. Selhání muslimské integrace bychom tedy měli západním politikům a představitelům EU stále, avšak kultivovaně a racionálně vysvětlovat a společně pracovat nejen na bezpečném Česku – to zatím, domnívám se, máme –, ale na celé Evropě, v níž jsme stále ještě doma.

Daniel Štrobl
Autor je psycholog, účastník několika armádních misí