Akademický senát Jihočeské univerzity v pondělí 8. února 2016 již potřetí nezvolil nového rektora. Podle vyjádření předsedy senátu není v dalších kolech voleb nijak omezen, a tak patová situace může pokračovat i nadále.

Volba rektora je jedním z pilířů akademických svobod, které provázejí univerzity od jejich vzniku. Dosažení demokratického konsensu však často nebývá snadné. Proto se dnes ukazuje nutným vytvořit určité pojistky, které by volební proces omezily v čase.

Již ve 12. století zjistila katolická církev, že je třeba ctihodné kardinály zamknout a nepropustit, dokud nezvolí nového papeže, jinak se nástupce svatého Petra nedočká. A to je církev ctihodná instituce, kde panuje úcta k nadřízeným a čas plyne pomalu... Rovněž věřící jsou trpěliví, i když ani jejich trpělivost netrvá věčně. Čekali dlouhé tři roky, než v roce 1271 rozebrali ve Viterbu střechu konkláve, aby přinutili kardinály zvolit konečně papeže.

Poslance moderních parlamentů zamykat nelze z praktických důvodů - zasedají příliš často. Proto ústavy většiny států dovolují rozpustit parlament, pokud například opakovaně není schopen sestavit vládu. Bylo by dobré najít vhodnou časovou pojistku také pro případ rozhádanosti či nerozhodnosti akademických senátů.

Jak nesnadné je zodpovědně volit, se čas od času může přesvědčit každý občan. Volební kampaně provázejí stížnosti, že vlastně není koho volit, stávajícím stranám nelze věřit, lépe zůstat doma, nebo nakonec volit „menší zlo“. Nedostatek dobrých kandidátů však není problémem Jihočeské univerzity. Profesor Libor Grubhoffer je vynikající vědec s velkou manažerskou zkušeností. Navíc, a to je podstatná věc, nebojí se vyjádřit otevřeně svůj občanský postoj stejně jako kdysi rektor Karlova učení Jan Jesenius. Ten spolu s dalšími českými pány zaplatil životem za odboj proti císaři. Dnes však již naštěstí nežijeme v době pobělohorského temna.

Neschopnost shodnout se na novém rektorovi na Jihočeské univerzitě pramení spíše ze složitého přediva protichůdných skupinových zájmů. Ty jsou bohužel posíleny dlouhodobou nemocí českého akademického prostředí - uzavřeností, mentálním inbreedingem (příbuzenské křížení). Na katedrách i v pracovních týmech naprosto běžně zůstávají místní absolventi, skutečně otevřených konkurzů je pramálo. Nepřekvapuje potom, že mezilidské vazby a příslušnost k zájmovým skupinám jsou velmi silné a mohou někdy vítězit nad zodpovědností.

Zajisté je výsostným právem akademického senátu zvolit si rektora a nikdo zvenku do toho nemá co mluvit. Na druhou stranu je veřejná univerzita také cenným národním statkem a nemá být oslabena nerozhodností senátu.

RNDr. Helena Štorchová, Ph.D.
Autorka se zabývá molekulární biologií rostlin v Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Externě přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a také na UAF ve Fairbanks.