Poslední měsíce mě ujišťují v názoru, že naše společnost je nemocná. Trpí strachem veřejně odmítnout násilí těch, kteří dennodenně svým sokům vyhrožují smrtí. Dostáváme se tak do paradoxu. Češi, kterým se hnusí násilí islámských teroristů, a kteří veřejně v ulicích demonstrují proti údajně zločinné ideologii islámu, nakonec veřejně přiznávají, že jim násilí, zastrašování a terorismus není vůbec cizí. Násilí je totiž jediný argument, kterému rozumí.

Společnosti, která nenajde sílu toto chování odmítnout, která jen slepě přihlíží a mlčí, hrozí, že toto chování legitimizuje. Mílovými kroky se tak přiblížíme prostředí, ve kterých žili lidé ve fašistické Itálii a v nacistickém Německu. Prostředí strachu, kde každý, kdo nesouhlasil s většinou, byl násilnou cestou umlčen či donucen k odchodu.

Sartre to pojmenoval výstižně, když řekl: „Peklo jsou ti druzí. Ale tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“ Já k tomu dodávám, že postupně v sobě necháváme probudit bestii, mýtickou příšeru Leviatana, která se jednoho dne zhmotní proti nám. Peklem pro nás budou ti, kterým nechceme rozumět. Z nedorozumění je pak jen krůček ke konfliktu a ke krveprolití. Bylo by iluzorní myslet si, že se nás to netýká, že se nám to už znovu stát nemůže. Před sto lety nejmodernější a nejvyspělejší společnost ovládlo násilí, jež skončilo až v roce 1945. Příšera ukrytá hluboko v nás se probudila a zanechala po sobě Evropu v troskách a desítky milionů mrtvých. Nejmodernější a nejpokrokovější civilizace, nad kterou slunce nezapadlo, málem zničila člověka samého. Chtít ničit a bourat tak není předurčeno národností, náboženstvím nebo vírou. Je to výsledek boje, který uvnitř svádí každý člověk, boj mezi peklem a rájem, boj se společností ve společnosti. A je to nekonečný, osamělý boj.

Je jedno, jestli jsem muslim, křesťan, hinduista nebo ateista. Násilí máme zakódováno hluboko v sobě. Nemysleme si proto, že jsme svou podstatou lepší, než ti, kteří vedli útoky v Madridu, Londýně, Paříži a Bruselu. Nejsme. Jsme stejní. A dokazujeme to každým dnem na sociálních sítích, když akceptujeme chování, které je za hranou zákona. Zaštitujeme se přitom nárokem na svobodu projevu. Mám totiž právo si psát, co chci.

Žádné takové právo však neexistuje ani existovat nemůže. Nikdo si nemůže říkat naprosto cokoli, co se mu zlíbí. A už vůbec ne vyhrožovat jiným. Demokracie a svoboda je odpovědnost. Odpovědnosti za to, co dělám, ale i co říkám. Od slov je totiž jen krůček k činům. Nemůžu proto vyhrožovat smrtí člověku, se kterým nesouhlasím. Mám samozřejmě právo nesouhlasit, mám právo diskutovat, nemám ale právo zastrašovat.

A to platí o to víc, když své jednání zaštítím bojem za evropské hodnoty a kulturu. Tohle není boj za kulturu, to je prachsprostý barbarismus. Nejnižší forma lidství, kdy člověk klesne na úroveň zvířete. Příšery, která chce zabíjet. A je smutné, když se nemoc slušnosti a tolerance promění v nemoc celé společnosti. To je pak jen krůček k opakování historie, o které jsme si mysleli, že navždy zůstane minulostí.

David Kohout,
student Masarykovy univerzity