K působení ruských tajných služeb v České republice



V předvečer svátku práce roku 2016 udělil Vladimir Putin titul Hrdina práce Ruské federace Josifu Kobzonovi, někdejšímu populárnímu zpěvákovi vlasteneckých písní a nyní poslanci Státní dumy. A také zřejmě dlouholetému spolupracovníkovi tamních tajných služeb, miliardáři a zakladateli Společnosti 21. století, kterou FBI pokládala v minulých dvou desetiletích za jedno z nejvlivnějších zločineckých uskupení v Rusku. Dlouhá léta Kobzon pravidelně navštěvoval Karlovy Vary. Podle všeho tam nejezdil jen odpočívat.

Počínání pana Kobzona představuje typickou ukázku aktivit ruských tajných služeb v České republice po roce 1989. Jejich agenti u nás vytvořili prostředí, v němž se jen těžko určuje, kudy vede hranice mezi vyzvědačstvím, organizovaným zločinem, byznysem a politikou. Ani česká Bezpečnostní informační služba (BIS) a specializované policejní útvary, které v posledním čtvrtstoletí monitorují ambasádu Ruské federace a sledují podezřelé aktivity ruských zločinců a obchodníků, k nimž Kobzon patřil, nedovedou často rozlišit, kdo je špion a kdo „civil“.

Trochu jiní investoři
Sovětské – a poté ruské – tajné služby se v podstatě od chvíle rozpadu sovětského impéria snaží o destabilizaci střední Evropy. Vývoz organizovaného zločinu a průnik ruských obchodníků na český trh se staly vítaným prostředkem. Ruští podnikatelé sice nezískali největší firmy, o něž měli třeba v druhé půli devadesátých let zájem (jako Unipetrol nebo Transgas), avšak založili v Česku mnoho společností, které investují do nemovitostí, dopravy, pozemků, infrastruktury nebo energetiky. Patří k nim například firma Vemex s majetkovou účastí Gazpromu, jež se na přelomu tisíciletí stala druhým největším dovozcem plynu do České republiky. Dostupné archivy a osobní svědectví ukazují, že klíčové ruské firmy jako Gazprom jsou nejen pod dohledem, nýbrž že se tajné služby přímo podílejí na jejich řízení.

V Česku dnes fungují tisíce obchodních společností s ruskými majiteli, počty nelze z řady důvodů určit přesně, podle analýz týdeníku Respekt je jich kolem dvaceti tisíc. Tedy dvakrát víc než společností s německými majiteli – a přibližně desetkrát víc než s majiteli z USA. Ani BIS a další české speciální útvary dnes nemohou s jistotou říct, jak velká část ruského kapitálu, který těmito společnostmi protéká, je usměrňována zájmy Kremlu.

Podle výročních zpráv BIS, ale třeba i podle vyjádření americké CIA, Rusové dodnes považují Českou republiku za prostor, na který mají z historického i politického hlediska právo. Tak jako tomu bylo před pádem vlády KSČ. V létě 1990 odjelo ze země posledních šest ruských špionů, kteří za komunismu v roli údajných poradců vykonávali dohled nad tuzemskými bezpečnostními složkami. Od té doby jsme se pro Rusko stali „normální“ zemí špionážního zájmu. Nenormální je však velký počet agentů Moskvy u nás. Ruská ambasáda v Praze má skoro dvě stovky zaměstnanců, tedy třikrát víc než například v mnohem větším Polsku. Odhaduje se, že na našem území operuje na šedesát „oficiálních“ ruských špionů (tj. pracovníků rozvědky), část z nich jsou právě zaměstnanci ambasády. Plus několik desítek dalších kremelských agentů, kteří byli vysláni do ČR jako obchodníci nebo jako spojky ruských mafií. BIS má podezření, že jako informátoři tajných služeb pracují také stovky ruských občanů, kteří tu žijí a podnikají.

U Lužkova ve Varech
Vraťme se teď k Josifu Kobzonovi. Roku 2004 přijel do Karlových Varů a dva měsíce se zdržel v domě, který patřil moskevskému starostovi Juriji Lužkovovi. Podle informací ze zdrojů BIS i policie se sledovaný Kobzon během té doby sešel s Rusy podezřelými v Česku z praní špinavých peněz, se čtyřmi českými podnikateli a také s několika zaměstnanci ambasády, z nichž dva byli považováni za představitele tajných služeb. Podle neoficiálního názoru českých úřadů Kobzon tehdy vyjednával nákup nemovitostí v ČR (především v Praze a okolí) a také jednal o možném vstupu ruského kapitálu do Českých drah, přesněji řečeno o privatizaci jejich části.

Každý rok ve své výroční zprávě opakuje BIS totéž: Rusko usiluje o získávání vlivu v tuzemské energetice a infrastruktuře, zajímá se zejména o železniční přepravu, telekomunikace nebo o informační technologie. Před osmi lety, kdy se v Česku znovu rozběhla debata o dostavbě Temelína, skoupily podle tajných služeb ruské firmy pozemky, po nichž dle předpokladů měly vést nové dráty transportující elektřinu.

Je také zřejmé (ačkoli o tom nemáme žádný přímý důkaz jako například odposlech), že se ruské tajné služby snaží získat vliv nad tuzemskými politiky. Poslední dva čeští prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman jdou ve svých vyjádřeních „na ruku“ Moskvě, v jejímž zájmu je například destabilizace Evropské unie. Nutně to samozřejmě neznamená, že jsou agenti Kremlu, nicméně ovlivňují je lidé, u nichž je důvod k obavám, že by mohli být na ruskou špionáž napojeni. Třeba britské a americké tajné služby považují za současné největší riziko na území ČR tajemnou roli Martina Nejedlého – muže, který má za sebou desetiletý a ne zcela zmapovaný pobyt v Rusku, disponuje kontakty na řadu vlivných ruských politiků a dnes je hlavním poradcem Miloše Zemana.

V Čechách to jde nejsnáz
Rusové jsou podle informací od zpravodajců NATO přesvědčeni, že čeští občané, kteří v podstatě bez odporu strpěli v sedmdesátých a osmdesátých letech sovětskou vojenskou okupaci, jsou k Moskvě daleko vstřícnější než Poláci nebo Maďaři. Soudí tedy, že mají velkou šanci Českou republiku ovládnout, a proto sem soustředí hlavní středoevropskou špionážní pozornost. Podle BIS je to jeden z důvodů, proč k nám míří řada ruských investic, v podstatě řízených ruskými tajnými službami, proč je tu podstatně víc ruských pravoslavných duchovních než v okolních zemích, proč je tu víc proruských propagandistických webů než ve všech okolních zemích dohromady.

Moskva dnes proti České republice používá metody tzv. hybridní války, v níž nejsou nejdůležitější klasické zbraně a armády. Území je v ní dobýváno jinými prostředky: ekonomickým tlakem a destabilizací, propagandou zpochybňující tradiční hodnoty a orientaci společnosti a také masivní korupcí, která často nemá podobu přímého finančního úplatku, ale spíš příslibu větší a větší moci – zhruba takové, jakou měli před rokem 1989 tuzemští komunističtí pohlaváři. Málokdo tu v tomto směru odvedl větší práci než Putinem čerstvě vyznamenaný Josif Kobzon.

Jaroslav Spurný
Autor je redaktorem týdeníku Respekt

Text vznikl v rámci kampaně Proti ztrátě paměti, kterou již pošesté pořádá společnost Člověk v tísni. Letošní ročník připomíná 25. výročí odchodu posledního sovětského okupačního vojáka z našeho území a zároveň upozorňuje na nové podoby ruské intervence.