Stručné dějiny uprchlictví od konce druhé světové války

17. 08. 2016 | 13:42
Přečteno 2006 krát
Holocaust byl jedním z nejvýraznějších symptomů německého integrálního nacionalismu, který legitimizoval diskriminaci osob na základě „rasy“ – jakkoliv se nám dnes tento termín může jevit těžkopádně - a mnozí židé si samozřejmě uvědomovali nebezpečí. Dnes jsou mediálně známí židovští uprchlíci coby tzv. Wintonovy děti a méně známý je pak odjezd členů školy Aliyah do Dánska. V českém kontextu je jistě málo známý i případ lodi St. Louis. Loď plná židovských uprchlíků se v roce 1939 vypravila z Hamburku na předem domluvenou utečeneckou cestu do kubánské Havany. Kuba ovšem přijala pouhých 29 jedinců z celkového počtu 937 uprchlíků a „zbytek“ směřoval do Spojených států. Ty je však odmítly, podobně se k nim postavila i Kanada a uprchlíci tak obrátili kurz do belgických Antverp. Mnoho z nich pak zřejmě zahynulo v koncentračních táborech.

Aby se předešlo podobným situacím, byla v návaznosti na události druhé světové války schválena nejen Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, která stanovovala, že všichni lidé mají užívat stejných základních práv a svobod bez jakéhokoliv projevu diskriminace, ale především byla dne 28. července 1951 na Valném shromáždění Organizace spojených národů v Ženevě podepsána úmluva o právním postavení uprchlíků. Tento dokument měl jasně stanovenou humánní povahu. Uprchlíkem je osoba, která se: „nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“

Tato definice uprchlíka je pro Organizaci spojených národů a zejména pro Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů zásadní. Je zde jasně uveden humánní vztah OSN k uprchlíkům, kterým tak mělo být zajištěno zázemí v případě osobního ohrožení. Dokument z roku 1951 dosud podepsalo 145 států světa včetně České republiky dne 11. května 1993. Úmluva z roku 1951 však jako uprchlíky označuje pouze osoby nacházející se mimo vlast následkem událostí, které se udály před 1. lednem 1951. Jsou tím myšleny válečné události, které byly primárním důvodem pro sepsání úmluvy. Tato úmluva byla rozšířena protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967, která byla podepsaná v New Yorku a kterou podepsaly i Spojené státy americké (nikdy nepodepsaly úmluvu z roku 1951). Tento protokol rušil předchozí působnost, tedy „následkem událostí před 1. lednem 1951“, a díky protokolu již neměla úmluva časové omezení. Česká republika podepsala protokol dne 11. května 1993.

Jasně definované označení uprchlíka založené na principu humanity (bez rozlišení na základě rasy, náboženství nebo země původu) se však prakticky od podepsání úmluvy v Ženevě dostávalo do zajetí ideologií. Zatímco od konce druhé světové války rostl zájem evropských států o pracovní imigraci, která pokračovala až do ropné krize v do 70. let 20. století, zároveň docházelo vlivem vnitropolitických a válečných konfliktů i vlivem ekonomických krizí k destabilizaci režimů v Africe a v Jižní Americe. Postupem času se začaly šířit migrační toky z jižní na severní polokouli, nebo jak se dnes uvádí, z chudého jihu na bohatý sever, a tradiční migrační toky mezi státy jižní polokoule začaly vysychat. Migranti tak čím dál jasněji viděli bohaté státy severu jako země imigrační. Stejně tak na ně nahlíželi i uprchlíci. Jeden příklad za všechny: z dřívějších imigračních zemí jako je Argentina a Brazílie se po ekonomických potížích začaly stávat země emigrační a obyvatelé se začali orientovat na Severní Ameriku a na Evropu. S podobnými migračními proudy ovšem úmluva a protokol o uprchlících prakticky nepočítaly, protože se zaměřovaly především na události v Evropě. Převládajícím nexem uprchlictví byla hlavně studená válka a pro uprchlíky ze Sovětského svazu a jeho „satelitů“ nebylo problematické dosáhnout na status uprchlíka. Opravdu jim hrozila perzekuce kvůli „zastávání politických názorů“ nebo „příslušnosti ke společenským vrstvám,“ ale zároveň byli v polarizovaném světě studené války tolerováni, protože se často jednalo o podporovatele demokracie a západních států a také byli důkazem, že není možné v Sovětském svazu a jeho satelitech uspokojivě žít.

I díky těmto uprchlíkům mohl Ronald Reagan, prezident USA, vystoupit dne 12. června 1987 u Berlínské zdi a vyslovit přání, aby byla zeď stržena, protože komunistický režim nemůže zadržovat své obyvatele proti jejich vůli. Geopolitická situovanost uprchlíků měla také za následek, že vietnamští uprchlíci byli v USA akceptováni, ovšem v roce 1995 byly uprchlické tábory uzavřené, protože „stav nouze byl považován za ukončený.“ Svou loajalitu vůči západu pak často „komunističtí“ uprchlíci demonstrovali soustavnou činností proti komunistickému bloku a např. někteří uprchlíci z Československa pracovali ve Svobodné Evropě nebo v samizdatu. Uprchlíci se tak pro západní státy stávali objekty pro dehonestaci politiky Sovětského svazu. Stávali se symbolikou, pomocí které demonstrovaly svou morální převahu a ideu „lepšího“ politického zřízení. Proto se i uprchlíkům ze sovětského bloku až do roku 1989, ale i relativně nemalým uprchlickým vlnám z Maďarska v roce 1956 nebo z Československa po roce 1968, dostávalo v západních zemích přijetí a podpory.

Také pro uprchlíky z komunistického Vietnamu nebo z Indočíny nebylo problematické získat status uprchlíka, zatímco pro uprchlíky z jiných zemí již bylo těžké získat v západních zemích azyl. Také kubánští emigranti získávali relativně snadno status uprchlíka, protože se velmi hodili do narativu studené války a kubánští disidenti sídlící na jihu Floridy byli značně podporováni Spojenými státy ve své snaze o změnu kubánského politického režimu. Uzavřené hranice s východním blokem zároveň zaručovaly, že přicházely relativně malá kvanta uprchlíků a západní státy měly mít kapacity zabezpečit jedince, kterým se útěk skutečně podařil.

Odlišná byla situace uprchlíků na jižní polokouli, kde rovněž docházelo k útěkům kvůli následkům studené války. Sovětský svaz se snažil utvářet revoluční hnutí v jednotlivých zemích a využívat své satelitní spojence (např. Angola a další africké státy) a Spojené státy americké se zase snažily vytvářet sobě loajální politické elity v jednotlivých státech (např. pomocí tzv. contras v Nikaragujské revoluci). I zde tak docházelo k uprchlictví kvůli vlivům obou velmocí, ovšem státy severní polokoule reagovaly na uprchlíky ze zemí z jižní polokoule značně zdrženlivě – uprchlictví způsobené občanskou válkou nebo válkou mezi dvěma státy totiž nebylo hodnoceno jako adekvátní pro získání azylu. Je to dobře patrné i na tom, že západní státy často vynaložily veliké finanční prostředky na vedení války (např. v Afghánistánu v 80. letech 20. století), ovšem uprchlíky již odmítaly přijmout kvůli údajnému nedostatku peněz na poskytnutí azylu většímu počtu prchajících. V roce 1963 tak byla v etiopské Addis Abebě představena Organizace Africké jednoty, která rozšířila definici uprchlictví o jedince utíkající před válkou a před porušováním lidských práv. Jedná se však o výhradně africký pakt se zaměřením na africký kontinent. Válečný konflikt mě velkou roli, neboť organizace měla za úkol zajišťovat i zprostředkování míru a arbitráže, vytvářet podmínky pro prevenci konfliktu a starat se o mír na africkém kontinentu. Podobnou definici pak měla i Kartaginská deklarace z roku 1984. Africké státy tak zareagovaly na takový typ uprchlictví, na který západní státy nereagovaly.

Postupem času však rostl počet uprchlíků kvůli přibývajícím konfliktům a nestabilním režimům, a pokud bylo v roce 1979 přibližně 5 milionů uprchlíků, v roce 1985 to již 10 milionů a v roce 1993 přibližně 18 miliónů. Co se týče evropských zemí, pak v roce 1965 bylo v Rakousku 25 000 uprchlíků, v Německu 180 000, ve Francii 177 665 a v USA 510 000, v roce 1985 se již jednalo o 40 534 uprchlíků v Rakousku, 475 000 uprchlíků v Německu, 174 123 ve Francii a 492 806 v USA (https://data.unhcr.org/dataviz/). Velký vliv na rostoucí čísla uprchlíků v Evropě měl také rozpad Sovětského svazu a válka v Jugoslávii a v roce 2010 se již jednalo o 68 725 uprchlíků v Rakousku, 670 638 v Německu, 250 434 ve Francii a „jen“ 270 943 v USA.

Původní humánní záměr pro přijetí uprchlíků se ovšem začínal obracet a trvalé udělení azylu začalo být vnímáno jako nevhodné. Státy tak začaly uprchlíky vracet, v roce 1985 se vrátilo nebo bylo vráceno 705 00 uprchlíků, v roce 1995 již 1 052 000 a v roce 2010 přibližně 3 100 000. Je však nutné doplnit, že se uprchlíci vraceli do nestabilních, slabých a despotických států původu. V souvislosti s rostoucím počtem uprchlíků v zemích Evropy se objevila i nová funkce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který se nyní staral o dodání jídla a základních lidských potřeb už v destinacích původu uprchlíků. Tento bod programu se stal postupně jedním ze základních kamenů Úřadu. Vzhledem k rostoucímu počtu uprchlíků a dalších migrantů v zemích západní Evropy došlo zároveň k prohlášení zemí střední Evropy jako „bezpečných“, přestalo se na ně pohlížet jako na „třetí země“ a díky Dublinské dohodě mohou západní státy vracet uprchlíky zpět do hraničních států Evropské unie. Dublinská dohoda totiž v praxi znamená, že pokud uprchlík vkročí do jakékoliv země Evropské unie, je tato země nucena s ním zahájit azylové řízení i v případě, pokud jedinec hodlá migrovat do jiné země Evropské unie. Jelikož se země střední a jižní Evropy nachází na periferii, jsou touto dohodou „ochráněny“ západní státy.

Zároveň se od 90. let začala chápat ochrana uprchlíků jako dočasná – např. Austrálie začala udělovat tříleté Temporary Protection Visa a zamezila tak trvalému usazení uprchlíka. Změnila se i interpretace úmluvy z roku 1951, vyloučila se perzekuce nestátních organizací jako důvod pro udělení azylu, a také se posílila národní legislativa k omezení přístupu ke statusu uprchlíka. Zároveň se vyloučením nestátních organizací snížil počet uprchlíků, protože jako nestátní organizace se nemůžou počítat teroristické buňky, ale jedině státní aparát. Celkově se nová azylová politika dotýkala zásadního bodu - pokud v původní zemi uprchlíka přestanou existovat okolnosti, kvůli kterým byl uznán uprchlíkem (tj. státní represe), je jeho návrat žádoucí. Vyspělé státy Evropy a „západního světa“ také představily dlouhodobé přesídlovací programy za spolupráce s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, kdy si vybírají uprchlíky přímo z uprchlických táborů. Dochází tak k selektivnímu výběru na základě kvalifikace nebo jiných osobnostních kvalit. Mezi prvních deset signatářů programu patřila Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Holandsko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko a Spojené státy americké a v roce 2007 se k těmto státům připojila kromě dalších zemí i Česká republika.

Původní humánní záměr úmluvy z roku 1951, kterou podepsala většina států Evropy a která jasně stanovovala zákaz diskriminace vůči uprchlíkům (bez rozlišování rasy, náboženství nebo země původu) vzal velice rychle za své kvůli narůstající neochotě přijímat uprchlíky. Důležité je slovo humánní. Zde je nutno dodat, že to byla právě Angela Merkelová, která v souladu s principem humanity prohlásila v srpnu 2015 netoleranci k lidem, kteří zpochybňují důstojnost jiných lidí a nejsou ochotni postarat se o ty, u kterých je to z humanitárních důvodů přinejmenším vhodné. V Evropě však byla téměř osamocená.

Nicméně, téma uprchlictví získává v současnosti i další rozměr. Téměř všechny přijímající státy se zaměřují na ekonomické využití uprchlíků, čímž opět vyplouvá na povrch dehumanizace uprchlictví a snaha získat především vysokoškolsky vzdělané jedince, kteří mohou být státu prospěšní. Právě takto vzdělané jedince si státy vybírají díky přesidlovacímu programu a vřelé přijetí vysokoškolsky vzdělaných uprchlíků je patrné i na skutečnosti, že po dohodě s Tureckem hodlal turecký prezident Recep Erdogan „uvolnit“ do Evropské unie málo kvalifikované uprchlíky a ponechat ve své zemi vysoce kvalifikované, proti čemuž se Evropská unie ohradila. Také český politik Pavel Bělobrádek se velmi rychle ujal možnosti poskytnout pracovní pozice tureckým vysokoškolským učitelům, na které jejich prezident uplatňuje represivní opatření. I taková jednání jsou v rozporu s úmluvou z roku 1951. Perzekuce v domovské zemi z „rasových, náboženských, národnostních, politických, třídních“ neznamená automatické získání statusu uprchlíka, alespoň nikoliv do té chvíle, dokud některé mocenské subjekty nemají pocit, že mohou mít z uprchlíků prospěch.

Luděk Jirka

Autor je antropolog

(Článek byl publikován v Deníku referendum)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy