„Netoužím po tom, aby někdo žil podle mě, ale stejně tak ani náhodou nehodlám žít podle někoho jiného. Nebudu své názory měnit jenom proto, že si někdo myslí, že když se světem žene vítězná revoluce, která je mu názorově blízká, musí se všichni přizpůsobit,“ píše ve svém komentáři šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Text přinášíme se svolením autora v plném znění.


V souvislosti s americkými volbami se často opakují titulky: Skončil svět, který známe. Do mé pošty bezprostředně po ohlášení výsledků voleb přicházel jeden mail za druhým a oznamovaly mi, že tohle je konec mého světa. Až jsem měl dojem, že jsem kandidoval na post amerického prezidenta.

Ale samozřejmě rozumím onomu poselství, které se mi vášniví dopisovatelé snažili sdělit. Končí tedy můj svět a nastupuje nový, kde už pro mě nebude místo? A jaký je ten nový svět?

Čapkova slova

Mám rád knihu Josefa Čapka Psáno do mraků, která zachycuje poznámky tohoto významného výtvarníka z konce třicátých let. Je to temná kniha, protože Čapek skutečně sledoval konec svého světa a mimo jiné si tehdy poznamenal: „Z dopuštění dějin nastane u nás rozmach nacionalismu, vlastenectví, které bude mizernou imitací nacionalismu německého a italského, i španělského Francova. Budou se snažiti dát nám nejhroznější cizotu ve jménu češství a nebudou to cizinci, nýbrž právě ti nejryčnější vlastenci, kdo nám bude rváti jazyky z úst. Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!“

Průběh II. republiky (období mezi Mnichovem a příchodem nacistů) mu dal za pravdu. Čapek v té době napsal geniální větu, ve které vidím i sám sebe: „Nechci svět podle svého; ale rád bych svět, v němž by i pro mne bylo něco životní možnosti.“

Je to tak jednoduché přání, a přitom tak těžko naplnitelné. Vždycky se totiž najde dost lidí, kteří vám chtějí vzít váš hlas – Josefu Čapkovi dokonce vzali i život. A proto je třeba být citlivý ve chvílích, kdy zaznívají první pokusy o omezení naší svobody. Vždy je třeba mít dost představivosti, že ten nejhorší scénář, který nám vytane v mysli, se může stát.

Bohužel je při tom příliš snadné svést pozornost od skutečných rizik k těm zcela zástupným. Jeden příklad za všechny. Stále častěji slyšíme, že nás svírá a dusí politická korektnost. „Nesmíme mluvit! Chtějí nás umlčet! Zakazují říkat pravdu!“ Tyhle výkřiky zní dnes a denně. Dokonce v neděli mluvil v televizi o zhoubnosti politické korektnosti premiér Bohuslav Sobotka.

Co se ale v této zemi nesmí říkat? Soud nedávno rozhodl, že komunistka Marta Semelová může prohlásit, že Milada Horáková se před popravou přiznala ke svým činům dobrovolně. I když to není pravda. Soud nedávno rozhodl, že Miloš Zeman může říkat, že Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem. I když to nebyla pravda. Soudy správně konstatovaly, že každý má právo na interpretaci dějin a je na společnosti, aby dokázala pravdu obhájit. Stejně tak je to s dalšími tématy – uprchlíci, Evropská unie či Spojené státy… Cokoli vás napadne, vše je kritizováno bez jakýchkoli hranic.

Politická korektnost u nás zkrátka nevládne. Proč se tedy tvrdí opak? Protože to umožňuje vést svatou válku a „legalizuje“ to zastrašování lidí s opačným názorem. Když jsem ráno psal tyto řádky, ještě jsem neměl nejsilnější a nejčerstvější důkaz pro své tvrzení: jedni z největších kritiků politické korektnosti u nás (poslanci Jandák, Huml, Černoch, Foldyna) navrhují uzákonit, že za hanobení prezidenta půjde člověk na rok do vězení. Podle vyjádření předkladatelů vadí i příliš silná kritika. Takže ne, politická korektnost u nás nic nezakazuje, to její kritici přicházejí s cenzurou, která tu byla naposledy za komunismu.

Je to ukázkový příklad, jak se to dělá. Dlouho se připravuje půda, rozděluje se společnost, podsouvá se, že město stojí proti vesnici, že se intelektuálové povyšují nad lidi z fabrik, aby potom někdo udělal rychlý řez: zastavme ty povýšence a zalepme jim ústa. A hodně lidí tomu zatleská, protože se to týká těch druhých. Jenže historie ukazuje, že u jednoho zákazu to nekončí, následuje další zákaz a další a další, takže svobodný už není nikdo.

K čertu s tím

Takže ne, nechci svět podle svého, stejně jako ho nechtěl Josef Čapek, a to už proto, že bych se za chvíli nudil. Baví mě svět ve své nedokonalosti, mám raději křivé rohy starých domů než ostré hrany paneláků. Líbí se mi svět ve své pestrosti, kde vedle sebe chodí manažeři v oblecích a lidé převlečení za postavy z Pána prstenů. Jsem rád, že se můžu bavit u zápisků z cest Václava Klause, stejně jako se vzdělávat u knih dejme tomu Pavla Kosatíka. Chci svět, ve kterém sice ne vždy zvítězí pravda a spravedlnost nad lží a bezprávím, ale minimálně jde o souboj za rovných pravidel. Můj svět je světem, za který mohu cítit spoluzodpovědnost, protože mi nikdo nebere právo být aktivní.

Netoužím po tom, aby někdo žil podle mě, ale stejně tak ani náhodou nehodlám žít podle někoho jiného. Nebudu své názory měnit jenom proto, že si někdo myslí, že když se světem žene vítězná revoluce, která je mu názorově blízká, musí se všichni přizpůsobit.

Pomohl bych si na závěr jednou scénou z mého oblíbeného filmu Kdo seje vítr. Natočený byl v roce 1960 a je o jednom americkém městečku, kde zatknou učitele za to, že učí Darwinovu teorii (velmi film doporučuji, je mimořádně aktuální). V jednom soukromém rozhovoru žalobce říká advokátovi učitele, že musí chránit dogmatický výklad víry zakazující výuku evoluce, protože to je jediná naděje, kterou místní lidé mají. Advokát na to odpovídá: „Říkáte, že dáváte lidem naději. Podle mě jim ji ale kradete. Pokud je předpokladem toho zářivého ráje nevědomost, fanatismus a nenávist… Říkám: K čertu s tím!“

Erik Tabery

(Další zajímavé texty najdete ZDE)