Kupole jménem Evropa

Je neděle, 15. 9. 2015. Tři hodiny ráno. Chladno, že zuby klepou jako o závod. Autobusy s uprchlíky odjíždí ze samého jihu Maďarska směrem do Budapešti. Dálniční přivaděč v polích opouštějí i policisté ve svých dodávkách. Na krajnici, opřený o svodidlo, zůstávám úplně sám. Husseinův útěk do tmy a okamžik, kdy se za ním zavřela opona kukuřičného pole, je posledním obrazem balkánské uprchlické trasy, který mi zůstane v paměti. Obrazem nejisté budoucnosti uprchlíků i Evropy jako takové.

Poslední okamžiky deníku z balkánské migrační trasy, stejně jako obrazy samotných událostí, mne doprovází během celého následujícího roku. V podobě palčivých otázek, jaký je osud těch, kteří se do Evropy vydali. Jak vypadaly jejich první integrační kroky v novém prostředí? S jakými problémy se setkávají běženci a jak se s těmito „novými sousedy“ vyrovnává místní obyvatelstvo? Jaká je v jednotlivých zemích nálada a jakým výzvám nyní dohromady čelíme? Na tyto otázky se pokusíme přinést odpověď prostřednictvím reportáží, osobních medailonků a videoreportáží, které jsme vytvořili spolu s online deníkem Aktuálně.cz.

Migrace nekončí, migrace trvá.

Minulý rok jsem v reportážním deníku podával zprávy o dění na tzv. balkánské migrační trase, která po uzavření řecko-makedonských hranic společně s turecko-evropskou dohodou pomalu přestala hrát roli nejvýznamnější migrační trasy do Evropy. Migrační proud ovšem nevyschl úplně - prostřednictvím pašeráckých sítí Balkánem do Evropy stále ilegálně prochází desítky osob denně. Stále urgentní je navíc potřeba nalézt řešení alarmující situace uprchlíků v Řecku, kde se v táborech tísní přes 60 000 lidí, tisícovky jich zůstávají na srbsko-maďarských hranicích a dalších několik stovek lidí na útěku je už několik měsíců uzavřeno v pohraničních táborech v Makedonii , aniž by tušili, co s nimi bude dál. Nemluvě o tom, že turecko-evropská dohoda stojí na vratkých základech a její trvání je nejisté, jak ostatně tvrdí i jeden z jejich hlavních architektů, Gerald Knaus, ředitel think thanku European Stability Initiative.
Člověk přitom při sledování a pročítání zpráv získává pocit, jako by snad uzavřením této migrační cesty Evropa našla řešení „migrační krize“. Obrovský nárůst lidí na útěku, kteří využívají předchozí hlavní migrační tepnu do Evropy přes Středomoří, ale jasně vypovídá o opaku. Migrace nekončí, migrace trvá.

Strach z Pokémonů

Termín „uprchlická krize“bude - navzdory kontinuitě migrace - v historických análech zřejmě navždy spojen zejména s rokem 2015. Můžeme jen provokovat naši imaginaci a představovat si, jakým přízviskem ji jednou budeme označovat (velká, nebo první z velkých?). O tom, jak se o těchto událostech, které se podílejí na proměně tváře Evropy, bude jednou referovat, rozhodne nejbližší budoucnost.

Svět nikdy nebyl, bez ohledu na tuto velkou migraci do Evropy, tolik v pohybu jako dnes. V daleko větší míře a snadněji než kdykoli předtím geografické vzdálenosti překonávají věci, kapitál, ideje a v neposledně řadě samozřejmě také lidé, i když pro ně ono „snadněji“ ne vždy platí. Síla našich pasů, identit vytetovaných do našich těl, totiž není stejná . V hledáčku veřejnosti a médií jsou to přitom – kvůli našemu strachu a obavám ze změn panujícího řádu - právě lidé na útěku.

Ač jsou tyto reakce zejména v České republice objektivně přehnané, protože potkat u nás běžence je daleko těžší než nalézt toho nejskrytějšího Pokémona (stěží si můžeme stěžovat, že nás v houfech předbíhají ve frontách při nákupech, obrací na svou víru, zabírají nám místo v MHD a našich oblíbených restauracích), strach z možnosti podívat se do očí „cizímu“ je ve společnosti reálně přítomný. Místo jeho apriorního odmítání se musíme ptát na to, proč tomu tak je, pokoušet se nabízet možné odpovědi a formulovat nové otázky. To je úloha novinářů, vědců, expertů na danou problematiku - obecně kritické veřejnosti.

Nehrát hru se skleněnými perlami, nereprodukovat kulturu pohoršení

To vše by se však mělo odehrávat směrem k širší veřejnosti sdílející často protichůdné názory, ne v intelektuální bublině lidí podobných názorů – říkejme jim třeba souvěrci,- kteří pak hrají oblíbenou „hru se skleněnými perlami“.

Německo-švýcarský prozaik Hermann Hesse takto ve svém vrcholném románu Glasperlenspiel nazval hru, v níž hráči ukazují jen vlastní virtuozitu ducha a dovednosti, což pak vede k tomu, že účastníci zapomenou na skutečný svět „tam venku“. Dnes tuto hru se skleněnými perlami hrajeme všichni na zdánlivě otevřených internetových platformách, o bublinách sociálních sítí – kanálech reprodukujících kulturu pohoršení - ani nemluvě.

Sundat brýle kulturnímu fetišismu

Jsem přesvědčený o tom, že největším problémem dneška ve vztahu ke společenským otázkám, jimž čelíme, je to, co můžeme chápat jako ideologii kulturalizace, kulturní fetišismus nebo kulturní fundamentalismus. Jde o takové naše vidění světa, kdy vše redukujeme do bipolární kategorie kulturně stejný vs. jiný. Když mluvíme o jiných, vždy mluvíme o kulturně odlišných.

Tyhle kulturalizující brýle nám svět prezentují ve stereotypní (a tudíž přehledné) topografii barevných ostrůvků, kde každý je obydlen jinou kulturní skupinou (či dokonce civilizací ), která je vůči druhým v konfliktu. Z kultury se stalo klíčové slovo post-politické a post-faktuální doby, identitární diktát, kdy se každý z nás div ne musí hlásit k nějaké kulturní skupině.

Dnes se obecně strach z druhých vysvětluje strachem z neznámého, protože lidé, kteří klepou na dveře Evropy, jsou kulturně odlišní. Primát našich snah vysvětlit situaci je tak založen na kulturalizující optice vidění světa, reprezentující odpověď na zažívanou permanentní nejistotu dneška, kterou se takto snažíme obejít a vytěsnit. Jako bychom se chtěli vrátit do daleko jasnějších kontur světa v době studené války před rokem 1989, kdy byl svět přehledně rozdělen na říše dobra a zla. Tehdy každý věděl, kdo je s námi a kdo proti nám, kdo je přítel a nepřítel.

Ač je tato snaha o černo-bílé vidění světa vlastně pochopitelná, prvním krokem, který je třeba učinit, je odmítnout tuto kulturní mřížku hodnocení druhých. Dění kolem nás nesmíme redukovat do jakéhosi střetu civilizací, kdy jedna je lepší a druhá horší, přičemž není těžké dopředu odhadnout, jaké atributy si zaslouží ta „naše“ a kdo hraje roli nepřítele. Teprve když tyto brýle odložíme, můžeme v lidech, kteří zamířili do Evropy, spatřit jedince s vlastní biografickou (sociální a profesní) trajektorií.

Kupole jménem Evropa

V ten moment teprve můžeme zakoušet možnost similarity (stejnosti). Právě toto poselství nám je nyní připomínáno skrze jejich přítomnost uvnitř naší kupole jménem Evropa, když nám připomíná: jsme stejní jako vy, ale zároveň jsme se narodili mimo vaši kupoli. A my vám přinášíme svědectví o „světě tam venku“, o tom, jaké je to žít v každodenním ohrožení života, které nyní někteří z vás pociťují také, když zde zaútočí pomýlení fanatici.

Těchto zpráv o stavu okolního světa se bojíme, protože nám obnažují dění za naší kupolí. Proto ostatně odmítáme jejich nárok na stejnost, když zde šíří svědectví o tom, že utíkají před formami násilí, které rovněž odsuzujeme.

Falešné gesto bouchání do stolu ve jménu politické korektnosti

Projevy nenávisti nelze odsuzovat z nějaké nadřazené morální pozice hájící abstraktní humanistické ideje, protože jazyku obou názorově protichůdných táborů, do nichž se česká společnost v průběhu více než roku sešikovala, rozumí vždy jen skupina, která se s proslovenými názory ztotožňuje. Názorová zákopová válka přináší vždy jen destrukci v podobě rozdělené společnosti. Nechceme poznávat, poslouchat, kriticky přehodnocovat, konfrontovat se, ale chceme slyšet potvrzení našich pravd, plnících podobnou funkci, jakou hrají majáky pro lodě. Chceme se ve složitém světě orientovat pomocí jednoduchých návodů, jako když skládáme IKEA poličku, a zároveň nám poptávka po strachu nahrazuje absentující pozitivní vědomí společného „my“.

Kratochvíle hledání viníků odpovědných za nejistou orientaci v turbulentní současnosti je jednou z možných strategií vyrovnávání se s nastalou situací. Jednou je odpovědná Angela Merkel za politiku otevřených dveří, jednou „byrokratistán“ jménem EU a politická reprezentace, která jejich voliče v jejich očích přestala zastupovat, tak jako by v zastupitelské demokracii očekávali a jistě mají na toto rozhořčení právo.

Hledání viníků nastalé situace pak jde ruku v ruce s mantrou boje proti politické korektnosti, kdy se jednotlivé národní populistické proudy spojí v hlas, který se nebojí „pojmenovávat věci pravými jmény“, doprovázeným gestem vzdoru, že jej nikdo neposlouchá – příslovečným bouchnutím do stolu. Tomu naneštěstí nepodléhají pouze populisti typu Donalda Trumpa v USA či zástupy českých politiků, kteří se snaží využít protiuprchlických nálad ve společnosti, ale rovněž jedinci, kteří svoji autoritu opírají o vědeckou auru . Na nebezpečí plynoucí ze zneužívání argumentace politickou korektností přitom velmi dobře poukázal v DVTV politolog Ondřej Sláčálek zde.

Jako jízda na kolotoči…

Ve velké míře k tomu přispívá skutečnost, že představu o imigrantech (narušitelích evropských pořádků) u nás nelze získat díky vlastní zkušenosti, kdy bychom tyto „nové sousedy“ mohli běžně potkávat a mluvit s nimi tváří v tvář.

Točíme se tak neustále v kruhu. Bojíme se, protože neznáme, neznáme, protože se bojíme a takto dál ad infitum. Kolotoč obžaloby se roztáčí, ale už se nám až příliš točí hlava na to, abychom z něj slezli. A tak je pro nás jedinou realitou, které se můžeme držet jako jediného pevného bodu, realita zprostředkovaná - mediální, která tudíž předbíhá naši reálnou zkušenost. To na nás pak ovšem klade mnohdy přezírané břímě kritického čtení či sledování zpráv.

Za nositeli špatných zpráv

Přítomnost vedle lidí na útěku ovšem tento poměr často obrací. Proto bych chtěl v jednotlivých reportážích přiblížit současnou realitu uprchlíků v západní Evropě, se kterou jsem se setkával během návštěvy Rakouska, Německa, Belgie, Nizozemska a Švédska. Zde totiž nově příchozí nalézají dočasné, či jednou možná trvalé domovy.

Během této doby jsem s nimi prostřednictvím sociálních sítí a skypu udržoval kontakt, aby tak jejich životní osudy bylo možné sledovat dále v Evropě. Věřím, že to může napomoci porozumění toho, co se teď v Evropě v souvislosti s otázkami „uprchlické krize“ odehrává. Právě podoba integračních procesů a jejich případný úspěch či neúspěch totiž o budoucnosti soužití „starousedlíků“ a „nových sousedů“, resp. Evropy jako takové, řekne nejvíce.

Nůžky mezi bohatým Severem a stále chudším globálním Jihem se rozevírají a světem (v našem případě Evropou) obchází strašidlo neustále přítomné nejistoty a morální paniky, mohli bychom parafrázovat slavného sociologa polského původu Zygmunda Baumana. Ten nám nabízí rovněž odpověď na otázku, proč Evropa na lidi na útěku většinově reaguje identitární panikou. Podle jeho slov v nás vyvolávají kolaps dosud fungujícího řádu. Vzhledem k tomu, že nám odhalují a připomínají nejistoty dnešního světa, je lze daleko snáze démonizovat a legitimizovat jejich zastavení vně námi opevněných hranic kupole Evropy. Následně jsou aktéři těchto forem utrpení brechtovsky pokládáni za nositele špatných zpráv, kteří jsou za jejich poselství obviňováni a trestáni.

Obnažování figury jménem uprchlík

Hannah Arendt v jedné z nejdůležitějších knih 20. století, Původ totalitarismu, používala výraz worldlessness, aby jím definovala takové podmínky, kdy člověk nepatří do světa, ve kterém by vystupoval jako lidská individualita. Sama se totiž v této pozici jako Židovka ocitla.

Tuto paralelu lze užít i pro současný „příliv“ uprchlíků a migrantů, kteří díky dehumanizaci ztratili tvář a zůstali ve sféře, kdy nepatří do (našeho) světa. Bauman k tomu dodává: Uprchlíci jsou worldless ve světě, který je rozdělen do suverénních teritoriálních států a tudíž spojují nárok na dodržování lidských práv se státním občanstvím. V takovém světě pak lidé, kteří jsou nuceni uprchnout ze svých domovů, nejsou považováni za nositele práv. Jsou z donucení závislí na těch, na jejichž dveře musí zaklepat, čímž se ocitají mimo sféru humanity.

Tento multimediální projekt realizovaný v součinnosti se serverem Aktuálně.cz chápu jako pootevření dveří směrem k porozumění současné situace těchto „nositelů špatných zpráv“ v Evropě. Jde totiž o jeden z možných způsobů, jak figuru strašáku jménem uprchlík více obnažit; svléknout ji ze šatu, do něhož jsme ji sami v našich představách oblékli, abychom nemuseli vidět její tvář.

Michal Pavlásek

Etnolog Michal Pavlásek, Ph.D. působí na Etnologickém ústavu AV ČR, v.v.i. Je externím učitelem na FF MU v Brně, spoluzakladatelem výzkumného studia Anthropictures z.s., nezávislým dokumentaristou a novinářem. Ve svém výzkumu se zaměřuje na problematiku migrace, menšin, nacionalismu a multikulturalismu. Články autora najdete zde: https://cas-cz.academia.edu/MichalPavlasek