Aktuálně.cz publikovalo na blozích text Karla Hvížďaly, který vyšel v příloze Orientace Lidových novin ve vydání z 21. ledna pod názvem Když se Češi inspirují u Němců. Autor v něm komentuje návrh novely zákonů o Českém rozhlasu a České televizi. „Vzhledem k závažnosti tématu i způsobu Hvížďalovy argumentace si text zasluhuje důkladnější reakci,“ píše předseda Syndikátu novinářů ČR Adam Černý. Zde je jeho polemická odpověď:

Téma lze rozdělit do několika okruhů: popisu stávající situace, potřebnosti její nápravy a debaty o jednotlivých bodech navrhované novely. Dva z těchto bodů analýza Karla Hvížďaly opomíjí. Neřeší, zda je změna potřebná, ani zda jsou v parlamentu politické síly, které si takovou změnu daly do svých programů a měly by ji proto prosazovat.

Změnu politici slibují už dlouho. Ve svém vládním programu ji měla pravostředová koalice premiéra Petra Nečase. Do programového dokumentu si ji dala i současná koalice v čele s Bohuslavem Sobotkou. K prosazení větší účasti občanské veřejnosti v radách médií se vyslovily politické strany a hnutí pohodlně přesahující ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. Platforma Svobodu médiím nečiní nic jiného, než že podporuje návrh, jehož substance, včetně zásadní změny způsobu výběru členů mediálních rad, byla formulována na ministerstvu kultury, do jehož gesce legislativa médií veřejné služby spadá, a který v podobě novely předložila skupina poslanců (platformu vytvořilo několik organizací, mimo jiné i Syndikát novinářů).

Ani stínu si nevšimla
Již v roce 2011 (!) si Ministerstvo kultury nechalo Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy zpracovat podrobnou studii „Skladba a úloha rady zastupující veřejnost u média veřejné služby a aplikace německého modelu v České republice“. Studie uvádí, že v Radách ČT a ČRo sice mají být zastoupeny organizace a sdružení představující nejrůznější názorové a zájmové proudy, ale že pro politické strany není problém opatřit si jimi preferované kandidáty prostřednictvím nominací různých organizací a tyto kandidáty si schválit. Vzhledem k výši odměn za výkon funkce může být členství v radě předmětem různých politických obchodů při jmenování „zasloužilých“ politiků, bývalých mluvčích politických stran či dokonce rodinných příslušníků.

Často je dnes slyšet, že současné složení mediálních rad a jejich fungování nevzbuzuje přílišné znepokojení. Jistě, dnes se nestává, aby se polovina jedné z rad uprostřed zasedání zvedla s tím, že už mají domluvenou schůzku s místopředsedou občanských demokratů. V nynějším volebním období jsou indicie co do formy měkčí, ale v podstatě totožné. Před rokem rezignoval předseda Rady Českého rozhlasu poté, co se na veřejnosti objevily doklady o jeho úzké elektronické korespondenci s předsedou politické strany, který stojí v čele vlády. Předseda z předsednické funkce sice rezignoval, v radě však zůstal. Jak po této rezignaci může nynější předsedkyně Rady Českého rozhlasu, která vystřídala svého předchůdce, tvrdit, že za dobu své funkce nepostřehla ani stín politického ovlivňování?

Memento polské a maďarské
Důvodem ke změně způsobu výběru členů mediálních rad je tedy nejen předvolební slib politických stran a hnutí, ale i jejich současné fungování. I poslanci vládních stran ve veřejných debatách potvrzují, že radní jsou voleni podle politického klíče a nikoli s cílem, aby v radách v souladu se zákonem byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Rady, jejichž složení fakticky odráží složení Poslanecké sněmovny, totiž nereprezentují veřejnost v co možná největší šíři, nýbrž výhradně politické strany – a mezi nimi pak především tu, která vyhrála volby.

O vztahu mezi médii a politikou proběhla nedávno vzrušená debata při projednávání zákona o střetu zájmů. Například sociálnědemokratický ministr Jan Chvojka vysvětloval, proč vládní politik nemá vlastnit média. Pokud však nemá vládní politik vlastnit, a tedy ovlivňovat soukromá média, nelze hájit stav, kdy vládní politici mohou ovlivňovat výběrem členů rad média veřejné služby. Naléhavým varováním je situace v zemích střední Evropy. V Polsku a Maďarsku si vyhraněná vládní sestava média veřejné služby obratem podřídila.

Všechny tyto argumenty – předvolební sliby politických stran a hnutí, odborné analýzy, indicie o propojení rad s vládními politiky a varování ze sousedství – dokládají potřebu většího zapojení veřejnosti do kontroly médií veřejné služby.

Dvaadvacítka
Místo analýzy výchozí situace se Karel Hvížďala rovnou pouští – a to pouze v menší části textu – do rozboru navrhované novely v porovnání s jeho německou, přesněji bavorskou inspirací. Sám přitom zdůrazňuje, že „veřejnost je nejen příjemcem vysílání veřejné služby a jeho plátcem, ale také kontrolorem“. Dodává, že v Evropě existují dva modely. Podle prvního jsou „konkrétní instituce a skupiny občanské společnosti zmocněny delegovat podle vlastního uvážení do rady své zástupce na pevně stanovené období. Za takové instituce lze považovat církve, univerzity, divadla, spisovatele, novináře, hudebníky, zemědělce, ženy, mladé lidi, sportovní svazy, ekology, zaměstnavatele, odbory atd. Podle druhého modelu je stanovený počet členů a členek jmenován parlamentem nebo několika ústavními institucemi“, přičemž – píše Hvížďala s odkazem na Evropskou vysílací unii (EBU) – „je třeba věnovat velké úsilí tomu, aby ve skutečnosti nereprezentovali politické perspektivy a zájmy těch, kdo je jmenovali“.

Ve výsledku Hvížďala soudí, že v praxi u nás existuje model třetí, kdy o jmenování rad rozhodují výhradně poslanci. Cituje usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2008, podle něhož musejí být veřejnoprávní vysílatelé před politickým vměšováním chráněni.

Bohužel následně ne zcela korektně Karel Hvížďala porovnává bavorský model s návrhem předloženým skupinou tuzemských poslanců. Například tvrdí, že novela zákona na rozdíl od Bavorska „vůbec nehovoří“ o počtu členů Rady ČT ani ČRo. Novela přitom výslovně uvádí 22 zástupců organizací a po jednom zástupci každé strany zvolené do sněmovny.

Autor dále tvrdí, že organizace s právem jmenovat své zástupce byly vybrány bez zřetelného klíče, takže nemohou zastupovat nejrůznější sociální skupiny obyvatel. Sám uvádí, že dle bavorského modelu mají být zastoupeny církve, odbory, průmyslové a obchodní komory, města a obce, mládež, sportovní svazy, organizace spisovatelů, hudebních skladatelů a hudebníků, divadla, svaz žurnalistů, vysoké školy, svaz ochrany přírody a podobně. Kdyby poctivě pročetl přílohu české novely, musel by přiznat, že organizace, které by měly přímo delegovat své zástupce do mediálních rad, jsou vypočteny právě podle bavorského vzoru.

Další námitku Karla Hvížďaly představuje tvrzení, že hned 12 z 22 organizací je ve střetu zájmů, protože mají smluvní vztahy s Českou televizí. Bohužel už nedodává, že řada těchto smluv jsou pouze obecné deklarace a že jím kritizovaná novela zapovídá, aby se člen rady podílel na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků a aby měl od média veřejné služby příjmy. Stejně tak se podle znění novely člen rady nesmí dopustit jednání, které by mohlo ohrozit důvěryhodnost v jeho rozhodování v radě. Jak potom může pan Hvížďala tvrdit, že by se zasedání Rady ČT mohlo proměnit v boj o prosazování skupinových profesních zájmů? Paradoxně si přitom nevšímá, že ani v současnosti nic nebrání nyní uváděným organizacím členy rad navrhovat.

Podstatný rozdíl, který novela přináší, tkví v tom, že selekci v návrzích do rad by do budoucna neprováděla neprůhledně v tajném hlasování Poslanecká sněmovna. Seznam organizací je dle novely transparentně uveden v příloze zákona, přičemž a jedině Poslanecká sněmovna a Senát veřejně rozhodnou, které organizace do seznamu zařadí. Navrhovaný systém tedy znemožňuje zákulisní politické obchody.

Jak se volí správní rada
Za problematický považuje Karel Hvížďala i způsob volby správní rady. Až na dílčí výjimku je však podle návrhu novely konstituována shodně jako v jím vzývaném Bavorsku: volí si ji Rada ČT i ČRo. Česká verze jen vylučuje, aby se členem správní rady stal například předseda Nejvyššího správního soudu nebo předseda Senátu, protože tomu brání ústavně zakotvená dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní.

V rozporu s obsahem novely autor dále tvrdí, že se liší od německého modelu, který zdůrazňuje vysokou erudici a kvalifikaci členů správní rady. Jím kritizovaný návrh (v § 8a odstavec 3 písm. c) však uvádí, že člen správní rady musí splňovat odborné předpoklady pro výkon funkce (vzdělání a praxi). V rozporu se zněním návrhu také Karel Hvížďala píše, že za rozhodnutí správní rady by nesl hmotnou odpovědnost výhradně generální ředitel. Novela však na rozdíl od dosavadního stavu zakotvuje hmotnou odpovědnost členů správní rady (§ 8e odstavec 6).

Podobně je tomu s výtkou, že správní rada má mít zásadní kompetence, aniž ovšem jsou přesně vymezeny. Tady lze oponovat, že podle návrhu zákona kompetenci správní rady schvalovat některá rozhodnutí generálního ředitele, jež mohou mít zásadní dopad na hospodaření ČT či ČRo, přesně upraví podzákonný předpis schvalovaný Radou ČT či ČRo. Je na poslancích a senátorech, zda přesný výčet uvedou přímo v zákoně, případně převezmou bavorskou verzi, která pravomoci správní rady taxativně uvádí.

Správní rada je dle návrhu zákona shodně jako v bavorském modelu orgánem, který mediálním radám složeným z laiků poskytuje servis ve věcech týkajících se finančního a ekonomického řízení ČRo a ČT. Jako odborný orgán může být kvalifikovaným partnerem generálnímu řediteli při řízení podniku, jehož pravomoci tak nejsou neomezené a jehož rozhodování je podrobováno průběžné kontrole. Jde o důležitý princip zakotvený ve všech modelech kontroly, a to nejen v médiích veřejné služby. Není jasné, proč tento aspekt Karel Hvížďala opomíjí, ač současné zákony o ČT a ČRo, které hospodaří s miliardovými rozpočty, jsou v tomto ohledu naprosto překonané.

Výzva ke spolupráci
Karel Hvížďala dále kritizuje, že radní mohou být dle novely odvoláni, pokud neplní své povinnosti či se bez závažných důvodů neúčastní zasedání rady. Návrh zákona opravdu jako dosud předpokládá, že radní mohou být odvoláni, ovšem jen výjimečně a ze závažných důvodů. Zásadní změnou je, že novela neumožňuje odvolat mediální rady jako celek, protože dosud to Poslanecká sněmovna mohla i bez jasných důvodů udělat – a zvolením nové rady například přímo zasáhnout do volby generálního ředitele podle politických zájmů stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. Navrhovaná novela naopak zakotvuje princip neodvolatelnosti rady jako celku a posiluje nezávislost médií veřejné služby v souladu s doporučeními Rady Evropy i Evropské vysílací unie (EBU).

Je na politických stranách a hnutích zastoupených v Poslanecké sněmovně, aby v závěrečných měsících nynějšího volebního období veřejně vysvětlily, co a jak splnily z programů, pro něž v roce 2013 získávaly hlasy, což se samozřejmě týká nejen jimi slibované větší účasti občanské veřejnosti v mediálních radách.

Na textu Karla Hvížďaly je záslužné, že se naléhavému tématu nezávislé kontroly médií veřejné služby věnoval, a bylo by ve všeobecném zájmu, aby se s předkladateli a stoupenci novely sešel ve snaze společnými silami navrhnout nápravu nynějšího stavu – a aby s nimi debatoval i o případných úpravách navrhované novely.

Adam Černý
Autor je předsedou Syndikátu novinářů České republiky a členem platformy Svobodu médiím

(Vyšlo v Lidových novinách, příloha Orientace, 4. února 2017)