V průběhu americké prezidentské kampaně se někteří komentátoři obávali, že by Donald Trump, pokud se stane prezidentem, mohl vyklidit pozice ve východní Asii a zanechat tak své spojence Japonsko a Jižní Koreu bez ochrany americkou armádou. Role izolacionisty však politikovi Trumpova charakteru nesedí. Na aktivním přístupu k řešení severokorejského jaderného problému chce nedávno inaugurovaný americký prezident světu ukázat, kdo je ve východoasijském regionu klíčovým hráčem. Zda se mu to podaří, či zda zůstane jen u silných slov, je však otázkou.

I přes svá předešlá vyjádření, že je ochoten si s Kim Čong-unem sednout a všechno “po chlapsku” probrat nad hamburgerem, se Trump naopak rozhodl nedat vyjednávání šanci a zvítězit nad Kimem ve hře “kdo s koho”. I když se to po pěti letech Obamova tzv. strategického vyčkávání a nátlaku prostřednictvím unilaterálních sankcí i rezolucí Rady bezpečnosti OSN může zdát překvapivé, i Severní Korea má svou “Achylovu šlachu”, a na tu se Trump rozhodl zaútočit.

Tímto neuralgickým bodem je Čína, s níž probíhá až pětaosmdesát procent severokorejského obchodu (čtyřicet procent z toho je uhlí, na jehož dovoz Čína uvalila v únoru 2017 embargo) a od níž Pchjongjang dováží také potravinovou a palivovou pomoc. Závislost jde tedy jasně směrem od Severní Koreji k Číně.

Klíčovým strategickým zájmem Pekingu je však stabilita na Korejském poloostově a životaschopný severokorejský režim sloužící Číně jako nárazníková zóna. Proto byl Peking zdženlivý v uskutečňování jakýchkoli kroků a tvrdších sankcí, které by mohly přežití Kimova režimu ohrozit. V posledních několika měsících se však zdá, že rozvíjející se jaderný a balistický program Pchjongjangu a časté raketové i jaderné testy ohrožují stabilitu a bezpečnost na poloostrově čím dál tím více i z pohledu Číny. Washington a jeho spojenci totiž na eskapády Pchjongjangu reagují posilováním vlastních vojenských a obranných kapacit, což Peking nese s nelibostí.

Především instalaci protiraketového systému THAAD v Jižní Koreji vidí Čína jako ohrožení vlastních vojenských kapacit a argumenty, jež Číňané v této souvislosti používají, připomínají v mnohém protesty Moskvy proti umístění amerického radaru v Brdech. Kuriózní je, že místo toho, aby Peking namířil své kroky proti Severní Koreji, která je počátkem celého problému, trestá jihokorejské firmy za to, že se jejich vláda rozhodla ochránit se proti severokorejské jaderné hrozbě.

Pasivní pozice Číny vůči Severní Koreji se však nelíbí Donaldu Trumpovi, který ji chce přimět k tomu, aby pomocí svého vlivu režim v Pchjongjangu umravnila. Trump se před nadcházejícím čínsko-americkým summitem vyjádřil, že pokud se tak nestane, chopí se Washington iniciativy a problém vyřeší unilaterálně. Což by mohlo mimo jiné znamenat i použití vojenských prostředků proti severokorejským jaderným zařízením.

Trump však nespecifikoval, jak by takový nátlak na Čínu měl vypadat, uvedl jen, že by měl zahrnovat obchod – všechno je totiž podle něj o obchodu. V tom případě by měl ale za spolupráci také něco nabídnout, protože Trump zatím mluví jen o „biči“, nikoli o cukru. Peking by byl jistě přístupnější k jednání, pokud by ho Washington motivoval pozitivní pobídkou. Třeba slibem, že se po změně severokorejského režimu a podpoře sjednocení pod vládou Jihu americké jednotky z poloostrova stáhnou a prohlásí jej za neutrální území.

Pokud se Trumpovi doopravdy podaří přimět Peking k tvrdému postoji vůči Severní Koreji, dosáhl by úspěchu, jímž se nemůže pyšnit žádný z jeho předchůdců. Do doby, než se tak stane, je však Trumpova severokorejská politika postavená spíše na silných slovech, nežli na činech. Uvidíme, zda na tom něco změní výsledky jeho prvního jednání s čínským prezidentem Si, která probíhají dnes a zítra.

Jan Blinka, spolupracovník Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)