Petr Robejšek ve svém příspěvku „Skutečná elita“ v blogu na Aktuálně.cz píše, že elity mají sloužit lidu. No to je přece jasné, když nebudou sloužit lidu, tak budou sloužit jen samy sobě, a to je špatně. Kde jsem to už slyšel? Ano, za časů své největší slávy to říkával Vladimír Mečiar, který prohlašoval, že touží sedřít se ve službě slovenskému lidu, a kritizoval své oponenty, že na zájmy lidu nehledí. Samozřejmě, ta myšlenka a touha sloužit lidu je ještě staršího data. Již Karel Marx a Fridrich Engels ve svém slavném Komunistickém manifestu psali o tom, že komunisté touží nezištně sloužit kapitalistickými elitami utlačovanému proletariátu (lidu). Jak jinak by mohla fungovat diktatura proletariátu bez obětavých komunistických altruistů? Svého času to byla líbivá utopie, ale četné pokusy o její realizaci nikde nedopadly dobře.

Ostatně předvídali to už klasikové teorie elit (Gaetano Mosca, Vilfredo Pareto, Robert Michels), jejichž názory nás Petr Robejšek nechtěl unavovat, kteří v prvních dekádách dvacátého století upozorňovali na to, že altruismus komunistických vůdců je jen hraný, že nevydrží déle, než se pevně usadí v mocenských postech. A jak se ukázalo, měli pravdu. Celkově byli tito klasici k altruismu elit velmi skeptičtí a za kritérium kvality elit (na rozdíl od Petra Robejška) považovali míru jejich skutečného talentu vést masy, řídit instituce, organizace a společnost. Zkrátka věřili více realitě, než někteří současní „realisté“, kteří chtějí poměřovat pravost elit jejich dobrými úmysly sloužit lidu.

Říká se, že dobrými úmysly je dlážděná cesta do pekel. Političtí vůdci prohlašující, že chtějí jen sloužit občanům, často jim dělají medvědí služby, protože nemají dost talentu a schopností. Různí charismatičtí vůdci, kteří se oháněli službou zájmům lidu, přivedli svůj lid do neštěstí. Sloužili špatně. Političtí vůdci, jejichž talent převyšovala ctižádost a ambice si vysloužili titul „toxičtí vůdci“. Dějiny se hemží příklady toxických vůdců, kteří obraceli lid proti elitám a slibovali nemožné jen, aby se zalíbili masám a strhli na sebe moc. Elity a političtí vůdci v demokracii jsou od toho, aby lidi vedli, aby jim sloužili tím, že je vedou, a ne že se nechají vést lidem.

Úkolem elit v demokracii není „doprovázet lid“, jak píše Petr Robejšek. Elity mají svým příkladem masy pozvedávat na vyšší úroveň morálky a transformovat je z manipulovaného davu na skutečnou veřejnost schopnou kompetentně diskutovat a rozhodovat o věcech veřejných. Demagogové, kteří se bezpáteřně ovíjejí kolem kolísavých nálad davu, nazývali klasici teorie elit kurtizánami vůle lidu. Namísto, aby masy pozvedávali na svoji úroveň, toxičtí vůdci klesají na úroveň mas.

Toxičtí vůdci odsuzují snahy elit lidi vést a dělají ze sebe jakési převodové páky vůle lidu. Slibují, že si lidé budou vládnout sami, pokud se oni dostanou k moci. Přímou vládu lidu sliboval i jistý Lenin. Komunisté měli podle něho jen sloužit, ale pak se to nějak zvrtlo - a vlastně těžko by se dal v dějinách najít příklad, kdy se to převodovým pákám vůle lidu nějak nezvrtlo. Z převodové páky se nakonec vždy vyklubal toxický vůdce.

Petr Robejšek se bláhově domnívá, že pravé elity se dají poznat podle toho, že je národ následuje a že mají silnou odezvu ve společnosti. Bláhovost těchto předpokladů přesvědčivě dokazují příklady toxických vůdců typu Hitlera, Stalina či Mečiara. Ironií však je, že Robejškovy ambice vstoupit mezi politickou elitu zatím testem jeho vlastního kritéria ani náznakem neprošly. Houf jeho následovníků má k národu hodně daleko.

Kromě talentu musí pravé demokratické elity mít a vyznávat i demokratické hodnoty. Toho jsou si vědomí i někteří toxičtí vůdci, a proto předstírají, že je vyznávají. Dobře to ilustruje i současná vlna nástupu populistických vůdců na politické scény mnoha demokratických společností. Jsou to právě populističtí vůdci, kteří se maskují Robejškovou převodovou pákou vůle lidu a vydávají se za pravé demokraty. Přimknou se k masám a ostře se vymezují proti zkorumpovaným a odcizeným elitám. Populismus díky svému demokratickému mimikry dovoluje marginalizovaným či myšlenkově vyhaslým politickým vůdcům jakousi zkratkou překonávat bariéry politické soutěže. Populismus je velmi účinný politický doping a jím nadopovaný kdejaký pitomio se může lehce vyšvihnout k mocenským výšinám.

A ještě jeden dovětek - pikantní pro Petra Robejška bude zjištění, že vizi pravých, tj. altruisticky orientovaných elit, které se chovají jako převodové páky vůle lidu, klasici teorie elit zásadně odmítali pod heslem realismu. Reálnější podle nich bylo očekávat, že elity se budou chovat sobecky. Robejškovy představy by považovali za nebezpečný utopismus velmi podobný komunismu.

Pavol Frič
Sociolog, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy