Druhý kanál ČT je označován jako stanice orientovaná na kulturu, vzdělávání, dokumenty a na pořady zaměřené na přírodu, historii a vědu. Všeobecně se má za to, že hlavní rolí je vysílání „exkluzivních“ pořadů pro tzv. „náročného“ diváka. Na konci října (první díl měl premiéru 29. 10. 2017) začala „dvojka“ vysílat ruský TV seriál Zapomenutí vůdci, z produkce studia Babich Design společnosti Star Media, který měl v Rusku premiéru letos v květnu na Prvním kanálu ruské televize.

V ruském originále nese dokumentární série název Stát sovětů. Zapomenutí vůdci., a v anotaci se lze dočíst: „Tento projekt vypráví o klíčových osobách ve vedení Sovětského svazu v letech 1917 – 1953. Felix Dzeržinskij, Kliment Vorošilov, Semjon Buďonnyj, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Viktor Abakumov, Lavrentij Berija. Jejich jména jsou dodnes v celé zemi známa, ale málo kdo si pamatuje, jak se zapsali do historie, co vykonali pro stát. Byli činní v době mohutné občanské konfrontace a sociálních otřesů, které změnily běh dějin. Na jejich počest byla přejmenována města, ulice i hory, vztyčovali jim památníky, o jejich vítězstvích se vyprávělo ve školách, ale nemohli tušit, že s odstupem let budou jejich životopisy podrobeny pečlivému zkoumání a jejich úspěchy budou zapomenuty.“

Na webu ČT je informací podstatně méně. V české verzi je seriál inzerován pouze pod názvem Zapomenutí vůdci a z názvu se, neznámo proč, vytratila mimořádně důležitá informace, že jde o osoby, které stály v čele Sovětského svazu. Právě tak není zřejmé, proč chce ČT odvysílat pět dílů, když jich bylo natočeno sedm, a proč z výběru byli vyřazeni Viktor Abakumov, jehož jméno asi většině českých diváků nic neřekne, a Lavrentij Berija, jehož jméno pro změnu nejspíš u průměrného diváka dvojky rezonuje nejsilněji.

Zastavme se na chvíli u informací, které ČT u dvou zatím odvysílaných dílů divákům poskytla. V případě Felixe Dzeržinského web uvádí: „Stal se legendou orgánů státní bezpečnosti a proslavila ho jeho železná vůle.“ V případě Klimenta Vorošilova se dočteme: „Neusiloval o významný politický vliv, což mu zajistilo dlouhou a úspěšnou kariéru.“ O podílu obou jmenovaných na rozpoutání a organizování tzv. revolučního a následně velkého (stalinského) teroru ani slovo.

Zkusme si na chvíli představit situaci, že by ČT vysílala seriál s názvem Zapomenutí vůdci, z jehož názvu by vypadlo Třetí říše. A že u prvního dílu, věnovanému Reinhardu Heydrichovi by stálo: „Stal se legendou státní bezpečnosti a proslavila ho jeho železná vůle.“

Dá se předpokládat, že něco takového by vyvolalo zásadní bouři nevole, a bylo by to zcela na místě. Problém, zdaleka ne jen český, však je, že k nacistickým „velikánům“ se přistupuje zcela jinak, než k jejich sovětským protějškům. Námitka, že Sovětský svaz, zejména pak v dobách Gorbačovovy perestrojky, přeci nelze srovnávat s nacistickým Německem neobstojí, protože, jak sami tvůrci seriálu uvedli, mapují životy a činy představitelů sovětského režimu v období 1917 – 1953, tedy v období, kdy SSSR byl totalitním státem par excellence! Tedy, abychom byli přesní, tvůrci opravdu přinášejí poměrně ucelené biografické informace, takže se divák dozví, do jaké rodiny se kdo narodil, s kým se oženil a kolik měl dětí. Také kde žil a pracoval, ale o tom, co by logicky mělo být těžištěm série – o podrobném zkoumání jejich vítězství – se toho divák mnoho nedozví. Jak ruský originál, tak informace (obšírnější než u ruského protějšku) zveřejněná na webu Česko-Slovenská filmová databáze zřetelně ukazuje, že sporné, respektive zločinné, momenty kariéry vybraných vůdců někdy mohou být zmíněny, ale v obou uvedených dílech nebyly ani náznakem podrobeny patřičné analýze.

Divákovi, který s „úspěchy“ budování komunismu v SSSR není detailně obeznámen, tak zůstane skryto, že například Kliment Vorošilov byl jedním z hlavních organizátorů čistek v Rudé armádě, ale dozví se, že nebyl zcela kompetentní, což však dohnal nesmírnou pracovitostí… za války pak prokazoval odvahu, ne však taktické dovednosti. Samozřejmě, že v sovětských dobách by sdělení tohoto typu o člověku, na jehož počest byla pojmenována města, vzbudilo senzaci, ale dokonce i v sovětských dobách už by to nebylo senzační po roce 1985, kdy Gorbačov spustil přestavbu. A právě v tom je problém, neboť tehdy a těmito způsoby byla zahájena demontáž SSSR jak v jeho fyzické podobě, tak jeho status světové supervelmoci.

Všichni představitelé dnešního ruského establishmentu se shodnou na tom, že diskuse o sovětské minulosti, v jejich podání nežádoucí či nezákonné účtování s minulostí, bylo hlavní příčinou krachu, který v historii nemá obdoby. Mimo jiné i proto Putin ministrovi kultury Medinskému, který je uveden mezi scénáristy seriálu Zapomenutí vůdci (sic!), nařídil vypracovat závaznou koncepci státní kulturní politiky, jejíž hlavní tezí je tvrzení, že Rusko není Evropa. Příslušný prezidentský dekret byl podepsán 24. prosince 2014) a seriál Zapomenutí vůdci je jedním z jejích výsledků, podobně jako například nový film o L. D. Trockém, který již začátkem letošního roku vzbudil mimořádně negativní reakce v Izraeli, neboť v ruském prostředí opět rozehrává antisemitskou notu, když tvrdí, že všichni znají Lenina, ale nikdo nezná žida Trockého, který vlastně byl za vše odpovědný…

Zatímco Německo svou identitu buduje na odmítnutí nacismu, buduje Ruskou svou identitu na rozvíjení odkazu Velikého vítězství a právě mužové, o kterých seriál pojednává, s ním jsou spojováni. Andrej Kolesnikov (originál zde), expert Carnegieho centra v Moskvě tento přístup k historii označil jak za nástroj legitimizace existujícího režimu, tak i za nástroj řízení státu a společnosti. Tím, že se současný režim úspěšně pasuje do role legitimního následníka slavných minulých vítězství, z nichž nejzářivějším je vítězství ve Velké vlastenecké válce, získává v očích mnohých imunitu vůči kritice. Nesouhlas s nositelem kanonizované, mytologizované a militarizované verze vlastní historie totiž nabývá podobu rouhání, v důsledku čehož se režim stává nezranitelným.

Nevíme, jak dlouho se to bude dařit, a máme jen malou možnost něco s tím udělat, ale neměli bychom pustit ze zřetele, že současný ruský režim nás, respektive náš způsob života, považuje za nepřítele. Tím, že mu otevíráme prostor, lhostejno zda mediální či hospodářský, mu pomáháme.

Michael Romancov
Politický geograf, působí na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK a na Metropolitní univerzitě Praha.

Článek vyšel na webu tapolitika.cz 13. 11. 2017, přetištěno se souhlasem autora.