Jak jsem uvedl ve svém komentáři před několika měsíci, migrační politika se stala evergreenem každého jednání Evropské rady. Přes dílčí optimistická vyjádření ze strany Evropské komise jsme se ale za poslední dva roky z hlediska reformy základních pilířů Společného evropského azylového systému (CEAS) neposunuli téměř nikam. Nastupující bulharské předsednictví přichází v okamžiku, kdy jsou centrální unijní instituce v této věci rozdělené více, než kdy dříve.

Maltské předsednictví první poloviny roku 2017 si ambiciózně zařadilo konkrétní prvky reformy CEAS mezi své priority, ale neuspělo. Následné estonské předsednictví se poučilo a o migraci raději hovořilo jen v obecné rovině. Ke konci svého mandátu nicméně Estonsko přišlo s konkrétním návrhem cesty kupředu, který nápadně připomínal „flexibilní“, resp. „efektivní“ solidaritu z pera Visegrádské čtyřky za předsednictví Slovenska v září 2016. Podle estonského návrhu by klíčovou roli při vyhodnocení závažnosti migrační situace hrála Evropská komise, avšak k relokaci uprchlíků by došlo pouze za předpokladu, že by k němu byla vůle na straně přijímajícího státu.

Za tuto pozici, fakticky odmítající jakýkoliv pevný systém přerozdělování uprchlíků v rámci EU, se poněkud překvapivě postavil také předseda Evropské rady Donald Tusk, který označil systém relokačních kvót za „vysoce kontroverzní“ a „neefektivní“. Toto hodnocení ale vzápětí kategoricky odmítl komisař pro migraci Dimitris Avramopulos, který označil Tuskova slova za „nepřijatelná“ a „popírající a ignorující veškerou udělanou práci za poslední tři roky“ (mimochodem, ve stejných dnech Komise oznámila, že podá žalobu proti ČR, Maďarsku a Polsku pro neplnění dočasných kvót; 4. ledna ji pak skutečně podala). Na straně Komise stojí také Evropský parlament, který předkládá vlastní návrh reformy Dublinského systému založený na automatickém přerozdělovacím mechanismu podle kritérií HDP a počtu obyvatel, oproti stávající odpovědnosti prvního státu vstupu žadatelů.

Bulharsko se tak předsednictví ujímá v době faktické unijní institucionální krize a poté, co Estonsko oznámilo, že v oblasti reformy CEAS zkusilo vše a zpochybnilo možnost přijít s čímkoliv novým. Co tedy může přinést následujících šest měsíců z hlediska migrační politiky?

Pokrok tam, kde to nepálí
V první řadě to bude pokračující důraz na její vnější dimenzi. Unie bude unisono pokračovat ve snahách o narušení pašeráckých sítí (i za cenu spolupráce s pochybnými aktéry počínaje libyjskou pobřežní stráží až po různé nestátní ozbrojené skupiny, a i za cenu zvýšení počtu úmrtí na moři), zvýšení úspěšnosti návratů (i za cenu porušování platných právních závazků v oblasti azylu), lákání afrických zemí ke spolupráci v oblasti kontroly migrace (i za cenu přesunu prostředků určených na rozvoj směrem k financování represivních opatření).

Z hlediska vnitřní dimenze migrační politiky zůstávají ve hře další, méně kontroverzní díly složité skládačky nazvané reforma Společného evropského azylového systému. Zásadní pokrok však nelze čekat u návrhu nařízení, které by mělo nahradit stávající tzv. procedurální směrnici, ani u návrhu nařízení nahrazujícího dnešní tzv. kvalifikační směrnici. To znamená, že reálné sjednocení azylových řízení členských států není na pořadu dne. Nejvíce nadějně se vyvíjí transformace Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu do plnohodnotné agentury, posun by mohl nastat i v otázce přijetí nového nařízení o databázi biometrických údajů žadatelů o azyl EURODAC, které rozšiřuje okruh osob, jejichž data mají být sbírána. Ve zkratce: větší harmonizace tam, kde to moc nikoho nepálí.

Vůle dále odkládat konečné hlasování o reformě Dublinského systému se však podle všeho také vyčerpává. Jakkoliv nelze vyloučit, že žádné hlasování neproběhne a Dublin, jak jej známe, zůstane v platnosti ještě řadu let, Komise tvrdí, že má v plánu v červnu vyvolat hlasování, ukáže-li se být konsenzus nedosažitelný. Česká republika může v takovém případě snadno zažít déjá vu: v září 2015 byla při rozhodování o dočasném relokačním mechanismu kvalifikovanou většinou přehlasována. Stovky hodin jednání, tisíce vyjádření do médií a obrovský politický kapitál mezitím investovaný do boje proti kvótám dost možná nezměnily vůbec nic. Nabízí se otázka, jestli si Visegrádští politici vybrali tu správnou bitvu.

Tomáš Jungwirth
Autor je analytikem Výzkumného centra AMO a působí v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty v ČR.