Výjimky umožňující kouření ve vnitřních veřejně přístupných místech slibuje skupina poslanců v čele s Markem Bendou. Svůj návrh eufemisticky označují jako „zmírnění protikuřáckého zákona“. Fakticky se ale jedná o cestu zpět do minulosti.

Návrh je horší než zrušení celého tabákového zákona

Především je důležité nazývat věci pravými jmény. Nejedná se o žádné „zmírnění“, ale o zrušení zákazu kouření, a to nejen v restauracích, ale i v kinech, divadlech a sportovních halách. Návrh přináší řadu nových povinností pro jejich provozovatele. Ve výsledku bude úprava výrazně horší než před zavedením zákazu kouření.

Pro rychlou změnu zákona není důvod

Měnit zákon tak brzy a bez řádného vyhodnocení dopadů je nezodpovědné. Oslabuje se tím víra občanů v právní jistotu.

Návrh je nedostatečně zdůvodněn. Jeho důvodová zpráva uvádí, že zákaz kouření je likvidační pro venkovské hospody, což dokládá informací, že některé pivovary hlásí menší prodeje točeného piva.

Na seriózní hodnocení ekonomických (i zdravotních) dopadů zákona je ještě brzy. Již dnes je ale jasné, že se žádné katastrofické scénáře hromadného zavírání restaurací nekonaly ani ve městech, ani na venkově. Z analýzy společnosti CRIF naopak vyplynulo, že živnostníků v pohostinství loni ubylo nejméně za pět let. Menší prodeje točeného piva některých pivovarů jsou trendem, který tady byl už před zákazem kouření, takže s ním nemusí vůbec souviset, natož znamenat nižší tržby provozovatelů. Skutečnou příčinou zřejmě může být zvyšující se cena točeného piva a zvyšující se podíl lokálních pivovarů.

Lidé, kteří žijí na venkově, nejsou žádnými občany druhé kategorie. Mají stejná práva jako lidé ve městech. Pro zákaz kouření ve venkovských restauracích svědčí stejné důvody. Možná ještě o něco silněji, protože zde nebyla ani teoretická možnost „si vybrat“ nekuřácký podnik. I ve venkovských restauracích se objevují hosté, kteří do nich dříve nechodili – rodiny s dětmi. Těm by podle návrhu měl být vstup zakázán. Povolovat kouření a zakazovat děti rozhodně není dobrý přístup.

Druhým důvodem zrušení zákazu kouření je údajný nepořádek před restauracemi. Jde však jen o pocit, který vyvracejí fakta. V řadě měst v roce 2017 oproti roku 2016 došlo k poklesu počtu přestupků rušení nočního klidu. Například zatímco od června do srpna roku 2015 řešili českobudějovičtí strážníci 189 případů rušení nočního klidu a ve stejném období v roce 2016 dokonce 231 případů, v roce 2017 to bylo už jen 149. Výjimečné případy, mezi které patří několik ulic v centru Prahy, kde problém existoval již před zákazem kouření, se musejí řešit specificky podle místních podmínek (například úpravou „protialkoholní“ obecně závazné vyhlášky) a nejsou důvodem k zásadní změně celého zákona.

Není logické požadovat zrušení zákazu kouření v restauracích s odůvodněním, že nám vadí kuřáci na ulicích. Návrh kouření venku nezakazuje. Kouřilo se zde před zavedením zákazu a bude se kouřit nadále. Právě zákaz kouření ve vnitřních prostorách podle zahraničních zkušeností vede k postupnému snižování spotřeby tabáku, což se následně pozitivně projeví i na ulicích.

Návrh naopak opomíjí důvody pro zavedení zákazu kouření. Zahraniční zkušenosti prokazují významný vliv na zdraví celé populace. Zákaz kouření chrání svobodu. Svoboda jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda jiného nebýt vystaven účinkům kouření. Zákaz kouření ve vnitřních prostorách kuřákům nebere možnost kouřit, zároveň jim ale dává příležitost překonat svou závislost a s kouřením přestat. Mnoho dětí s kouřením nikdy nezačne.

Více regulace a zmařené investice

Není možné, aby se podmínky podnikání provozovatelů restaurací zásadním způsobem měnily každé volební období. Úplný zákaz kouření znamená nulové náklady pro provozovatele. Jedná se o jednoduché a respektované pravidlo.

Návrh obsahuje řadu nových povinností pro provozovatele. Aby provozovatel návrhu vyhověl, bude muset vynaložit nemalé finanční i časové prostředky. Bude přitom muset zvažovat, jaká část jeho provozovny bude veřejně přístupná, jaká část nebude veřejně přístupná, jak velká může být „kuřárna“ a kde může být situována, jaké jsou nutné investice do stavebních úprav, zda vůbec bude nabízet „jídlo“, ve které části provozovny smí servírovat nápoje, jak bude kontrolovat zákaz vstupu osob mladších 18 let a tak dále. A to vše s vědomím existence vysokého rizika zmaření těchto investic v okamžiku, kdy se Česká republika vrátí k celosvětovému trendu nekuřáckého prostředí.

Řada nových povinností pro provozovatele se odráží i v náročnější kontrole ze strany státní správy. Vzhledem k neurčitosti a zmatečnosti navrženého znění hrozí na jedné straně absolutní nevymahatelnost zákona, na druhé straně naopak libovůle kontrolních orgánů.

Provozovatelé restaurací vydělávají na stravovacích službách, nikoli na tom, že u nich někdo vykouří krabičku cigaret, kterou si koupil v supermarketu. Zákaz je plošný, a proto nikoho neznevýhodňuje. Provozovatelům přináší úlevu, protože nemusejí řešit otázku investic do výkonnější vzduchotechniky či stavebních úprav restaurace. Nekuřácké prostředí znamená úsporu na údržbě restaurace a eliminuje potenciální žaloby zaměstnanců na náhradu újmy na zdraví způsobené pasivním kouřením.

Legislativní paskvil

Znění návrhu obsahuje řadu zásadních věcných i formálních chyb. Návrh vůbec nerespektuje systematiku ani terminologii zákona.

Pro navrhované „kuřárny“ nemá platit žádná povinnost stavebního oddělení. V praxi tedy bude možné za kuřárnu prohlásit téměř cokoliv, například několik židlí u každého stolu. Vymezení kuřáren je zcela neurčité. Navržená úprava je v tomto smyslu horší než před zavedením zákazu kouření, kdy existovala povinnost prostory „stavebně oddělit“. V praxi se ale i tato podmínka ukázala jako nefunkční. Návrh definuje pojem „kuřárny“, aniž by se jakkoli vypořádal s tím, že zákon již na jiném místě definuje pojem „stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření“.

Hosté ztratí právo být o kouření dopředu informováni, respektive budou informováni lživě, což je zásadní zhoršení dokonce oproti úpravě, která u nás platila před zavedením zákazu kouření. Návrh naprosto opomíjí označovací povinnost. Navrhované kuřárny by nebyly nijak označeny, a to ani na místě samém, ani u vstupu do celé provozovny. U vstupu do celé provozovny by paradoxně nadále platila povinnost označení grafickou značkou „Kouření zakázáno“, přestože uvnitř by se kouřilo.

V návrhu chybí také označovací povinnost navrženého zákazu vstupu osob mladších 18 let.

„Malé stravovací zařízení“, což má být provozovna, jejíž plocha určená pro zákazníky nepřevyšuje 80 m2, bude ze zákona automaticky kuřácké. Tím opět dojde k zásadnímu zhoršení oproti úpravě, která u nás platila před zavedením zákazu kouření. Podle ní mohl provozovatel rozhodnout, že jeho zařízení bude ze zákona nekuřácké (a díky přestupkové odpovědnosti se mohl dodržování zákazu kouření domoci).

Návrh obsahuje definici pojmu „vnitřní prostor“, aniž by se jakkoli vypořádal s tím, že zákon již tento pojem definuje. Navíc ji vztahuje jen k části prostor, kde zákon kouření zakazuje. Tato duplicitní úprava je zcela zmatečná.

Kromě toho navrhovaná definice „vnitřního prostoru“ oproti existující definici vnáší pochybnosti a nejasnosti. Vnitřní prostor má být uzavřený. Není však jisté, jakým způsobem a do jaké míry. Jestliže by prostor měl být uzavřený zcela, stačilo by například v jakékoli místnosti otevřít okno a byla by automaticky kuřácká.

Bude docházet k porušování práv zaměstnanců na ochranu zdraví při práci, které jim garantuje zákoník práce. Návrh v kuřárnách zakazuje „obsluhu osob“. Jedná se zase o neurčitý pojem, přičemž není jasné, na koho se vztahuje a jaké jednání pod něj spadá (zda pouze podávání jídla a nápojů nebo též například úklid prostor či kontrola povinnosti zákazu vstupu osob mladších 18 let). Tato povinnost navíc úplně absentuje u malých stravovacích zařízení.

Návrh používá řadu dalších nedefinovaných a výkladově problematických pojmů – například „pracoviště“ (pojem, který v úplně jiném významu používá zákoník práce), „stravovací zařízení (hospody a bary)“ (namísto definovaného pojmu „provozovna stravovacích služeb“) a „jídlo“ (namísto definovaných pojmů „pokrm“ nebo „potravina“).

Alibistický „kompromis“

Výše uvedené chyby lze do jisté míry odstranit kompletním přepracováním návrhu. Hlavní spor ale zřejmě bude opět o principiální otázku, zda se v restauracích kouřit má, nebo nemá. Jsem přesvědčen, že nemá. Vnitřní oddělené prostory mohu být na první pohled lákavé. Každý si přece přijde na své. Je to však jen iluze. Takovou výjimku už jsme v zákonu měli. Vyzkoušeli jsme si, že zakouřeno bylo všude, i v prostorech určených pro nekuřáky. Neprodyšná oddělující zeď totiž byla pouze na obrázku, který jsme vídali u vstupu do většiny restaurací.

Ze zdravotního hlediska není velkého rozdílu mezi tím, jestli sedíme nebo pracujeme v nekuřácké, nebo kuřácké části. Proto je takové řešení v rozporu s prováděcími pokyny Rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku, kterou Česká republika ratifikovala. Jen úplný zákaz chrání zdraví hostů i zaměstnanců a je osvědčeným řešením.

Není možné rozdělit rodiny, přátele, sousedy a kolegy na dvě separované skupiny podle toho, zda jsou kuřáci, nebo nekuřáci. Žijeme spolu v jedné obci, chodíme do stejné restaurace, a proto se musíme chovat vzájemně ohleduplně.

O zákazu kouření se debatovalo desítky let. Když byl konečně přijat, je namístě dát mu šanci. Lidé si na zákaz kouření rychle zvykli a drtivé většině kuřáků nevadí z ohleduplnosti k ostatním kvůli cigaretě absolvovat pár kroků navíc. Čistý vzduch oceňují nejen nekuřáci, ale i kuřáci a provozovatelé restaurací.

Tomáš Kindl
autor blogu Tabák a právo