Únor 48: Teror, vydírání a únosy oponentů. Ale také nemocný a vyčerpaný prezident

23. 02. 2018 | 15:11
Přečteno 5940 krát
Prof. Jiří Kocian se zaměřuje na české a československé dějiny po roce 1945, konkrétně na vývoj politického systému a politického stranictví. Od roku 1994 působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Je členem několika oborových grémií v rámci spolupráce ústavu s dalšími historickými pracovišti, pedagogicky působí na Univerzitě Karlově a na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Autorsky či spoluautorsky se podílel na několika monografiích, je autorem odborných studií, podílel se na vzniku učebnic nejnovějších dějin.

Co, proč, ale také jak se v únoru 1948 vlastně dělo? Od jednoho ze základních mezníků historie Československa a tedy i České republiky uplyne 25. února sedmdesát let. A nejenom proto je i dnes užitečné si klást tyto otázky.

Prezident Edvard Beneš dostal v ten den od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina.

Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách připravovaných na jaro 1948.

Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive, přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, v jejímž rámci Gottwald přednesl dr. Benešovi návrh na přijetí demise. Návrh obsahoval i sdělení o tom, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálně demokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?

Byla vůbec i jiná možnost?
Edvard Beneš jednal především pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný prezident (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil. Tím ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.

Po sedmdesáti letech je velmi obtížné Edvarda Beneše soudit. Respektuji nicméně i závěry některých kolegů historiků. Například podle Václava Vebera Edvard Beneš fatálně selhal a obešel ústavu, což umožnilo komunistický mocenský převrat.

Z ústavně právního hlediska prezident nepochybně kapituloval: nebránil se jako hlava státu protiústavní změně. Přesto bych dodal, že je otázkou, zda by v tehdejší velmi bouřlivé a vyhrocené situaci bylo vůbec možné vyjednat něco jiného, zda se vůbec dalo hovořit o ústavních poměrech. Beneš navíc onoho 25. února už dopoledne předem Gottwaldovi slíbil, že abdikační listiny podepíše a že si jen do té doby potřebuje odpočinout. Když se pak Gottwald dostavil v 16.30 na Hrad, Edvard Beneš abdikace nyní již 14 ministrů podepsal během několika minut. Jednalo se ostatně o velmi krátkou schůzku.

Při posuzování tehdejších - pro tuto zemi tragických - událostí, ale i jednání prezidenta Beneše, bychom si měli uvědomit, v jakých poměrech hlava státu jednala: ještě před podpisem demise zahájili komunisté pronásledování a zatýkání svých odpůrců, akční výbory Národní fronty započaly s čistkami na úřadech, závodech a ministerstvech, často bez udání jakýchkoli důvodů.

Jistě si mnozí demokratičtí politici v těchto dnech navíc připomněli, že již od podzimu roku 1947 bylo možné reflektovat řadu varovných signálů o změně v politice komunistů. Vzpomeňme například, že tři ministři (Petr Zenkl, Jan Masaryk, Prokop Drtina) obdrželi již v září 1947 v poštovních balíčcích výbušniny, což dnes známe jako "krčmáňskou aféru". Její tehdejší vyšetřování vedlo k závěrům, že faktické její strůjce bylo možné hledat nejspíše v řadách KSČ.

Komunisté též zinscenovali koncem roku 1947 i tzv. "mosteckou špionážní aféru", při níž docházelo k zatýkání domnělých organizátorů protistátního spiknutí, do něhož měli být dle komunistů zapojeny i špičky národně socialistické strany.

Takže už jen připomínám, že 21. února 1948 odstartovala kromě toho rozsáhlá vlna represí: násilně byly obsazovány zejména sekretariáty národně socialistické strany, na Slovensku pak sekretariáty Demokratické strany. Do Prahy byly ještě před vládní krizí povolány pohotovostní pluky Sboru národní bezpečnosti s tím, že Gottwald nařídil obsadit důležitá bezpečnostní a ekonomická centra. Formovaly se první jednotky Lidových milicí, které byly vyzbrojovány.

A nekomunistické strany? Jejich členové byli v podstatě ponecháni svému osudu, strany zůstaly izolovány od svých ministrů. Pokud to bylo ještě možné, jednaly v sekretariátech. Velmi složitá a bouřlivá situace nastala ve vedení sociální demokracie, které bylo v krizi, nejednotné a zčásti paralyzované prokomunistickými bojůvkami. Sokol i legionářská obec, jako organizace, na jejichž podporu spoléhal i prezident Beneš, byly rovněž v podstatě paralyzovány. Násilí a teror měly tedy zcela volné ruce.

Na místě je otázka, zda o tom byl prezident Beneš informován? Samozřejmě, že byl. Při řešení ústavní krize se rozhodoval zejména pod vlivem nastupujícího násilí. Dostupné informace nasvědčují i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit - tentokrát už zbraněmi. Vládu tedy podle ústavy nerozpustil a souhlasil jen s jejím doplněním za ministry, kteří rezignovali.

Lze Edvarda Beneše soudit za protiústavní chování? V každém případě ale komunisty - i za teror, který rozpoutali
A demokratičtí ministři? Ti ponechali prezidenta Beneše zcela osamoceného. Někteří ho znali blíže, takže začali ještě před vyvrcholením vládní a politické krize pochybovat, zda prezident bude schopen dodržet příslib, že demisi ministrů nepřijme. Proto je velmi důležité připomenout, že na podporu prezidenta Beneše vystoupili 23. února a 25. února studenti, kteří zorganizovali dva pochody na Pražský hrad.

Dnes lze říci, a to i na základě poznatků, které máme k dispozici, že prezident Beneš v únoru 1948 postupoval a rozhodl se v rozporu s ústavou. Lze mu to ale - s vědomím, co dnes víme - vyčítat, soudit ho? Jednoznačně lze ovšem na druhé straně konstatovat, že komunisté uchvátili moc v únoru 1948 za pomoci nátlaku na prezidenta a zahájeným represemi. Jakoukoliv možnost faktického ústavního řešení za pomoci násilí a zahájených čistek bez pardonu tvrdě likvidovali.

Demokratickým ministrům bych proto vyčetl, že v tom velmi nemocného a oslabeného prezidenta nechali - ať krizi nějak vyřeší. Radili mu a naléhali, ať dál s Gottwaldem vyjednává, neustupuje mu, nepřijme demisi jejich ministrů. Někteří, a znali ho dobře, mohli navíc předpokládat, že nezvolí cestu násilí proti násilí, nýbrž kompromis či ústup. Mohlo jim to ostatně napovědět i odmítnutí československé účasti na Marshallově plánu v červenci 1947 (Plán evropské obnovy, přijal Kongres USA s cílem zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě), kdy se podvolil přání Kremlu.

Čtenář možná namítne, že Edvard Beneš si dělal o komunistech a tedy i sovětském vůdci Stalinovi, s nímž už v roce 1943 podepsal smlouvu a přátelství a spolupráci, velké iluze. Námitka je na místě. Prezident až příliš dlouho věřil, že komunisté se budou i při ústavní krizi chovat jako demokraté, že budou respektovat demokratická pravidla. Jenomže oni je porušili.

Zkusme tedy "protiústavnost" Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak brutálního teroru. A to pomíjím hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády do Československa. Alespoň sovětský diplomat Valerian Zorin, který přiletěl 19. února 1948 do Prahy, zmínil dle některých svědectví při schůzkách s čelnými československými politiky (setkal se například s Gottwaldem, Masarykem či Majerem), že k vyřešení krize je možné využít i sovětské pomoci. Rudá armáda byla tehdy dislokována ve východním Německu, v Rakousku, v Polsku a Maďarsku - tedy všude kolem Československa.

Když dnes jako historik pročítám únorové zápisy ze schůzí vlády, Národní fronty či vedení nekomunistických stran, nelze si nevšimnout často opomíjeného faktu: všude rezonuje velká obava z revanše Německa, jakkoliv si dnes můžeme s údivem říkat: vždyť bylo po válce na kolenou. Jenomže ten strach lidé stále měli a přátelství se Sovětským svazem chápali většinou jako záruku před německou hrozbou. V obavě ze ztráty spojenectví se SSSR proto dokonce i demokratické strany nechtěly vztahy s československými komunisty vyhrotit. Byly necelé tři roky po druhé světové válce.

Tolik několik poznámek k "ústavnosti" komunistického převratu před sedmdesáti lety.

Profesor Jiří Kocian

Profesor J. Kocian
Profesor J. Kocian

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy