Většina členů SPD v minulém týdnu v referendu podpořila zapojení strany do velké koalice po bok CDU a CSU a Německo se tak po více než pěti měsících od voleb dočká nové vlády. CDU byla během vyjednávání nucena vyjít SPD vstříc v řadě oblastí. Co bude nová „GroKo“ znamenat pro Evropu?

Z koaliční smlouvy je zřejmé, že Německo si je vědomo své klíčové role v Evropské unii a přijímá ji. Zároveň z dokumentu jasně vyplývá, že Evropská unie pro Německo i nadále představuje naprostou prioritu a preferovaný rámec v řadě politických oblastí, což pozitivně kvitoval např. předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který dokonce spočítal, že slovo „Evropa“ se v dokumentu na 179 stránkách vyskytuje celkem 322krát.

Angela Merkelová již v minulosti hovořila o tom, že vzhledem k měnícím se prioritám Spojených států amerických, posilování Číny a politice Ruska je třeba, aby Evropa při prosazování svých společných zájmů spoléhala sama na sebe a za tím účelem formulovala soudržnou společnou zahraniční, bezpečnostní, rozvojovou a lidskoprávní politiku. Ačkoli koaliční smlouva tuto pozici potvrzuje a dokonce obsahuje poznámku o navýšení finančních prostředků za tímto účelem, otázkou zůstává spíše to, zda na straně členských států existuje dostatečná vůle na formulaci těchto politik, resp. shoda na jejich klíčových principech.

Migrační rébus
Nová německá vláda chce v migrační politice i nadále prosazovat tzv. relokaci žadatelů o azyl, tedy v terminologii koaliční smlouvy „mechanismus rozdělování“ (Verteilmechanismus). Zároveň je podle koaliční smlouvy třeba společné provádění azylových řízení na vnější hranici EU včetně navracení neúspěšných žadatelů zpět do zemí původu. To, že relokační schéma bude v praxi fungovat, tj. nebude docházet k sekundárnímu pohybu migrantů do dalších členských zemí EU, by mělo být zaručeno prostřednictvím sjednocení „azylových řízení a standardů“ ve všech členských státech, přičemž naplnění těchto standardů by bylo možné pouze v „přiděleném“ státu.

Jakkoli lze podobná opatření vnímat pro fungování systému kvót jako nezbytná, jejich zavedení bude v první řadě vyžadovat shodu na podobě těchto „standardů“ a na tom, kam až mají zasahovat. Pro migranty často hlavní motivaci pro preferenci Německa nebo skandinávských zemí nepředstavuje výhradně vysoká životní úroveň v těchto zemích, nýbrž i dlouholetá „zkušenost“ těchto států s migrací, která se překlápí v existenci fungujících systémů na podporu integrace do společnosti. Stejně tak mají migranti tendenci směřovat do těchto zemí např. na základě toho, že zde již žijí členové jejich rodin. Na straně členských států odmítajících kvóty od samého začátku lze nicméně očekávat nechuť k jakékoli diskusi o podobných opatřeních, což může vést k dalším rozkolům v EU v této problematice, potažmo dalšímu zhoršování vnímání německé politiky u obyvatel těchto států, kteří se ke kvótám staví z velké části negativně.

Eurozóna (zatím) bez překvapení
V otázce eurozóny se dokument omezuje na obecné zdůrazňování Paktu stability a růstu, fiskální kontroly a hospodářské koordinace. Evropský stabilizační mechanismus – tzv. euroval – by se měl přeměnit na Evropský měnový fond, který by byl zakotven v unijních smlouvách a podléhal tak kontrole Evropského parlamentu. Ačkoli francouzský prezident bude podobným krokům pravděpodobně nakloněn, nelze očekávat bezproblémové přijetí takto zásadního návrhu dalšími členskými státy.

Novým německým ministrem financí by se měl stát dosavadní sociálnědemokratický starosta Hamburku Olaf Scholz. Ten v minulosti patřil spíše ke konzervativnějšímu křídlu SPD, odmítajícímu nadměrné utrácení. Ve svých rolích ministra práce a sociálních věcí ve velké koalici v letech 2005-2009 a starosty Hamburku od roku 2011 se však projevil i jako pragmatik ochotný investovat do vybraných priorit, jako např. do výstavby bytů. Z tohoto pohledu jej lze do jisté míry vnímat jako opak Wolfganga Schäubleho z CDU, proslulého svými striktními postoji a přezdívaného „Mr. Austerity“. Jakkoli tedy nelze v budoucnu očekávat zásadní změnu německé fiskální politiky, mohla by s ohledem na výše zmíněnou vágnost koaliční smlouvy v této oblasti německá politika vůči eurozóně i překvapit.

Partneři s přívlastky
Coby klíčový, ne-li hlavní spojenec, se kterým Německo v unijní perspektivě počítá, je zmíněna Francie. Právě s Paříží chce nová vláda pracovat na reformě eurozóny. Dokument pak zmiňuje i spolupráci těchto dvou zemí s Polskem na platformě tzv. Výmarského trojúhelníku. Poznámka o spolupráci s Polskem zejména na úrovni občanské společnosti a subtilní připomínka toho, že Polsko a Maďarsko na přelomu 80. a 90. let minulého století přispěly k evropskému i německému znovusjednocení, naznačuje kritický postoj koalice ke dvěma současným „potížistům“ Unie. V tomto kontextu lze absenci jakékoli zmínky o České republice hodnotit snad i kladně (obdobný dokument předchozí vlády z roku 2013 nicméně v pozitivním kontextu zmiňoval Česko-německé fórum a Fond budoucnosti).

V otázce rozšiřování EU vyjadřuje nová německá vláda i nadále v koaliční smlouvě podporu vstupu zemí západního Balkánu, splní-li přístupová kritéria. Naopak v případě Turecka vzhledem k jeho vnitropolitickému vývoji nepřekvapivě nedoporučuje uzavření žádných přístupových kapitol ani otevírání nových. Rusko je ve smlouvě kritizováno v souvislosti s nedodržováním lidských práv, anexí Krymu a postupem na východě Ukrajiny. Zároveň však vláda deklaruje vůli vyjednávat se svými evropskými partnery o zrušení sankcí proti Rusku, dojde-li k dodržování Minských dohod.

V dokumentu tak nenajdeme v souvislosti s evropskou politikou žádná překvapení, což je pro Evropskou unii, která má aktuálně na stole řešení Brexitu a řadu bezpečnostních výzev po celém světě, uklidňující zpráva.

Pavlína Janebová
autorka je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)