V teplé hluboké jihomoravské noci mi z pátku na sobotu přišla SMS zpráva od kamaráda Petra Pospíchala: „Znal jsi Tondu Maněnu? Ted čtu, že umřel.“ Šok. Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Uff.. Odešel Tonda? Ten silný chlap s velkýma rukama, kterými vždy tak energicky rozhazoval, když vyprávěl? Tonda, který v sobě nezapřel řemeslnického ducha? Zlá zpráva přišla kousek od místa, kde jsem jsem se před pár lety dozvěděl, že odešel náčelník. Hnusná shoda.

Tonda Maněna se s Václavem Havlem seznámili přes knížky. Do knihkupectví v Trutnově si Maněnovi chodili pro knihy – i ty samizdatové z náčelníkovy knihovny. A jednoho dne jednu z nich odjel Tonda sám vrátit přímo na Hrádeček. Tady jsem se s Tondou i potkali někdy v polovině osmdesátých let. „Jo, známe se...“, zabručel při představování a přímým pohledem se podíval přes velké brýle. Oba jsme byli zpod hor. Nevědomky jsem chodil s jejich milou a nenápadnou dcerou do školy. Oč byla hodnější, o to více bylo prý pana Maněnu slyšet na rodičovských schůzkách.

Od konce sedmdesátých let Tonda opečovával náčelníkův wigwam. Když byl Václav ve svém nejdelším vězení, jeho pomoc byla potřebná dvojnásob. Nejenže opravil, kde se co dalo, ale byl i jedním z prvních čtenářů „dopisů Olze“ - v době, kdy se mohlo jenom zdát o jejich knižním vydání u nás.

Tonda byl se svojí paní rodinným přítelem a ochotným pomocníkem k ruce v době, kdy bylo téměř trestným činem se k náčelníkovu wigwamu jen přiblížit. Na co nestačil sám, na to na Hrádeček dohazoval řemeslníky z blízkého okolí, a ti se pak tajně po lokálech chlubili, že dělali u „toho Havla co je zakázanej“. V časech, kdy se od sebe domácnosti téměř nelišily, vyprávěli jaké to tam je a kulili oči. Tonda pomáhal realizovat myšlenky Olgy a pana domácího. Stylově, originálně a pěkně. Vše mělo své místo. Tonda byl původně komínář, z opraváře továrních komínů se po listopadu 1989 stal šéf hradní ochranky. Z vězně prezident, z komínáře šéf ochranky na Hradě. Paní Olga chtěla, aby byl Václav obklopen svými lidmi, kterým věří a ne neznámými „přísavkami“, které se v té době rojily jak hejna much. Tonda do služby v nových poměrech nastoupil v roce 1991 a na Hradě zůstal deset let.

Pak se jejich cesty na delší čas rozešly, aby se po letech opět propojily na sklonku náčelníkova života. Proč se tak stalo, vědí nejlépe jen oni dva a klíč k od tohoto tajemství si oba vzali za zamknuté dveře. Nám pozemským poutníkům zbývají jen dohady a spekulace.

Na nic si nehrál, byl svůj. Ne vždy to však každému mohlo sedět. Když v roce 1990 poprvé přijel s Václavem Havlem na trutnovský festival, svoji svérázností, osobitostí a vizáží s velkými brýlemi vzbuzoval přirozený respekt. „Co to je za policajta v tý kožený bundě...?“ ptali se mě kumpáni. „To není fízl, ale Tonda Maněna, komínář,“ odpovídal jsem. Oficiální hradní ochranka stála v pozadí a nebylo jí zapotřebí. Tonda to obstaral sám. Svým přirozeným respektem a pohledem přes dioptrické brýle si dokázal nenásilně pohlídat a umravnit každého.

Tonda se nijak výrazně do žádných disi aktivit nezapojoval a přes mé tehdejší oči, plných disidentských ideálů, na mě působil až moc světsky a chlapsky. Jeho pomoc však byla mnohdy více zapotřebí než podpis pod nějakou naléhavou petici. Tonda dělal své občanské aktivity svérázným způsobem - provézt někoho na Hrádeček v kufru auta obnášelo mnohdy více odvahy než podpis pod naléhavou petici. Když Václav nabídnul, že má někoho, kdo nám může odvézt magnetofon s ilegálními nahrávkami, myslel tím Tondu. Nakonec jej přivážel sám a za konspirativní místo jsme si zvolili trutnovskou poštu. Právě tu, kam Václav jezdil sám nebo s Tondou na tajné rozhovory se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky.

Poslední z občanských aktivit, na níž jsem se s Tondou domlouval, bylo přejmenování části jedné z hlavních ulic v Trutnově po Václavu Havlovi. Zrovna té ulice, na níž se nachází zmíněná pošta, a kousek od pivovaru, kde náčelník coby Vaněk přikuloval. A vše bylo jak za starých časů – Tonda neměl e-mail, dopisy jsme si měli předat do schránky a stejně jadrným a svérázným komentářem jako kdysi, vyjádřil podporu. Vše sledoval a popřál štěstí. I tentokrát jeho podpis scházel. „Ty ku... si to stejně, Martine, udělají, jak chtějí...“ Nebyl zapšklý, ale zklamán komunální politikou a silně otráven současnou politickou garniturou. Když jsme se viděli v prosinci na Hrádečku a nad zapálenýma svíčkama dlouze rozprávěli, Česká televize byla u toho. Nikoho tehdy nenapadlo, že je to jedna z posledních možností k rozhovoru. Tradičně jej odmítl a hodil to na mě. Když odjížděl, alespoň jsem zmáčkl fotospoušť.

Stohy historek o Tondovi by jistě mohli předávat zasvěcenější. Tak jen v jeho duchu jednoduše a prostě: „Odešel rovný, svérázný chlap, který si nebral servítky, dokázal pobavit a svým selským rozumem si získával respekt.“

Když jsem stál na prvomájové veselici v dělnické a dnes alternativní čtvrti na Kamence v jihomoravské metropoli, při kritice macešského postoje radnice k této ojedinělé a svérázné čtvrti jsem se nemohl ubránit vzpomínce na Tondu a jeho jadrné a jednoduché komentáře, kterými by zřejmě glosoval: „Ku..., když se to tady jmenuje Kamenka, proč to tady vyasfaltovali...?“

Tondo, čest tvé památce!


Martin Věchet
zakladatel Open Air Festivalu TrutnOFF