Před několika lety se mi naskytl nezvyklý úhel pohledu na české státní svátky. Překládal jsem do cizí řeči popisky k výstavě fotografií u příležitosti výročí událostí roku 1989. Nedávalo moc smyslu stručný text jen doslovně překládat, neboť cizinec nejspíš není natolik obeznámen se zdejšími historickými reáliemi, aby bez vysvětlivek rozuměl významům dat 21. srpna, 28. října, či 17. listopadu anebo pojmům typu normalizace, Palachův týden, Albertov a podobně. Proto jsem se popisky jal rozepisovat (přičemž mě napadlo, že původní strohé popisky v češtině možná leckdy nejsou zcela srozumitelné ani pro zdejší ne-pamětníky).

Z Palachova týdne byla tedy v překladu „Série násilně potlačených demonstrací v lednu 1989 u příležitosti 20. výročí sebeupálení studenta na protest proti kolaboraci s okupanty po sovětské invazi v srpnu 1968; tehdy nejmasovější protesty celého období tzv. normalizace, tj. éry vlády kolaborantů s okupanty.“ Dále „Násilně potlačena byla v roce 1989 také demonstrace 28. října na výročí vyhlášení nezávislosti na Rakousko-Uhersku v roce 1918.“ A konečně „V areálu univerzitního kampusu na Albertově se 17. listopadu 1989 sešli studenti u příležitosti 50. výročí násilného potlačení oslav 28. října nacistickými okupanty v roce 1939. Následný průvod z Albertova byl násilně potlačen na Národní třídě, což vyvolalo statisícové demonstrace, jež přivodily konec vlády kolaborantů s okupanty a pád komunistického režimu.“

V češtině takové popisky možná znějí strojeně a didakticky, ale v překladu pro někoho nezasvěceného jsou vlastně docela strhujícím výčtem historicky uvědomělých manifestací: Protesty okupovaného národa se pojily k připomínkám výročí původní nezávislosti, potažmo k výročí násilného potlačení těchto připomínek za okupace, anebo k výročí projevu odporu proti okupaci. Takto zobecněno to celé působí jaksi povědomě. Vždyť třeba i v okupovaných pobaltských republikách se tehdejší masové protesty pojily k výročí paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, který vedl k jejich ujařmení. Oslavy konce režimu okupantů jsou tam pak samozřejmě zároveň i oslavami obnovení národní nezávislosti.

V Česku si ovšem výročí 17. listopadu 1989 vědomě připomínáme „jen“ jako oslavu pádu komunistického režimu, nikoli jako analogickou „národní revoluci“ ve smyslu obnovení demokratické svrchovanosti občanů coby „politického národa“. Oficiálně nespornějším státním svátkem je poněkud paradoxně i nadále výročí vzniku již čtvrtstoletí zaniklého státního útvaru, který se opakovaně ukázal být neudržitelným, a kde po většinu jeho existence žili občané v politické nesvobodě.

Ovšem skutečnost, že jsou u příležitosti 28. října vyznamenáváni i někdejší kolaboranti či nostalgici po normalizaci, anebo novodobí stoupenci obrozených bývalých okupantů, jen dokládá, kolik ze smyslu tohoto výročí je již „ztraceno v překladu“. Vždyť, ať už se očekávání těchto občanů po roce 1989 naplnila či nikoli, listopad 1989 znamenal konec vlády kolaborantů s okupanty - a z tohoto hlediska se jakékoli tesknění po normalizaci podobá tesknění po protektorátu. S masarykovským vlastenectvím je tudíž zhola neslučitelné.

Přesto je i dnes 28. říjen nepochybně významným datem – především proto, že se právě k němu v době nesvobody historicky pojily snahy o obnovení demokratické svrchovanosti zdejšího politického národa. Je však příznačné, že jeho nynější příslušníci již mají sklon si trikoloru na klopu připínat spíš 17. listopadu než 28. října.
Toto podvědomé národní cítění svědčí o tom, že převládající pojetí výročí 17. listopadu 1989 je vlastně polovičaté, nedotažené. Strážci jeho odkazu na Národní jsou totiž ze samotného slova „národní“ mnohdy rozpačití, neb si ho spojují s etnickým šovinismem. Jenže tím bezděky dopouštějí, aby si adjektivum národní (coby kýžený opak vazalského) přivlastňovali všelijací „krysaři“ odluzující národ od dějinného společenství euroatlantických demokracií. Přitom právě návrat do rodiny svobodných národů Evropy je přeci skutečným vyvrcholením naší národní revoluce. Ať žije republika!

Dan Macek
Příležitostný publicista, státní úředník