V letošním ročníku Velké pardubické se veřejnosti silně dotklo úmrtí devítiletého hnědáka Vicodyho, který „byl utracen“ poté, co si na Taxisově příkopu zlomil nohu. Kromě Vicodyho na něm spadli další tři koně, přičemž Vicody je v pořadí už čtyřiadvacátou obětí evidentně náročné a nebezpečné překážky. Pro koně krutou historii má ale celá Velká pardubická. Desítky koní na ní nechali své životy po nejrůznějších zraněních od zlomení nohy, krčních obratlů či páteře až po úplné vyčerpání a chrlení krve. Proč někdo pořádá závod, ve kterém každoročně dochází k vědomému ohrožení života tolika zvířat?

Velká pardubická se poprvé konala v roce 1874. Už tehdy si na ní jeden z koní zlámal vaz, což organizátory z řad šlechty nikterak neodradilo. Nejtěžší překážka získala svůj název po princi Egonu Thurnovi-Taxisovi, který pronesl: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“ Řeč byla samozřejmě o jezdcích, nikoli o koních. Jezdci jsou těmi, kdo koně „řídí“ a ovládají, navádějí je na překážky a kontrolují skoky. Proto je zarážející, když žokej Josef Bartoš po pádu Vicodyho pronesl: „Bohužel udělal chybu, skočil skok strašně nízko a dopadl na hranu. Jeho skok neměl ideální křivku, jak by to mělo být.“ Tento výrok jako by říká, že kůň nese za svou smrt odpovědnost. Jako kdyby to bylo tak, že se sám přihlásil do závodu a dokonce si sám na sebe vsadil nějakou tu korunu.

To je první velký problém. Pozorování koní, žijících ve volné přírodě, ukazuje, že kdykoli si můžou vybrat, překážku raději oběhnou, než přeskočí. Argumenty chovatelů, že koně skákání baví, se vztahuje na člověkem vyšlechtěná plemena koní, která jsou převážně předurčena ke smutnému životu. Závodní koně se obsedají mnohem dříve než ostatní, u nichž se čeká zhruba do tří let života, kdy narostou a posílí všechny kosti a svaly. Závodní koně dostanou sedlo a žokeje na záda už ve dvou letech. Logicky tak mají po vcelku krátké závodní kariéře zničená záda či nohy. Potom končí v lepším případě v rekreačním sportu nebo jako společníci na pastvině, v horším zavření ve stodole nebo na jatkách. Taxis se skáče jednou do roka a většina koní na něj nemůže trénovat. V médiích se po tomto ročníku Velké pardubické objevily informace, že někteří z ostatních koní, kteří na Taxisu „ztroskotali“, se překážky lekli. Překonávání hranic koňských možností přidává závodu na divácké atraktivitě, z hlediska zvířat je však nesmyslným rizikem.

Že jde o adrenalin lidí, nikoli chování koní, dokládá následující vyjádření správce dráhy pardubického závodiště Jiřího Jandy. Po závodu prohlásil: „Riziko je vyjít v Praze na ulici nebo sednout do auta a jet po dálnici. U Velké pardubické je zkrátka tenhle risk v podobě Taxisova příkopu.“ Zapomněl nicméně na skutečnost, že vyjít na ulici nebo sednout do auta je rozhodnutím člověka. Uspořádat závod, vyrobit překážky a postavit koně na startovní čáru je rovněž rozhodnutím člověka, nikoli koně. Něco jiného jsou závody rallye, kde lidé riskují pouze své životy. V případě Velké pardubické riskují také životy zvířat.

Jiří Janda dodal: „Žijeme ve zvrácené době, kdy společnost nechává spát a umírat lidi pod mostem a psům staví vyhřívané útulky. Samozřejmě, že je zde vyšší riziko zranění než v rovinových dostizích. Žádné dostihy se finančně nevyplatí, a pokud se budeme bavit o dostizích obecně, tak to vždy byla, je a bude zábava pro bohaté lidi.“ Právě peníze jsou alfou a omegou Velké pardubické. Sázky, cena koní, divácká atraktivita a míra adrenalinu – to vše je byznys, který nemá se sportem jako takovým nic společného. Koně se na něm nepodílí, protože by chtěli, koně jsou nástrojem, jak peníze vydělat. Zlomená noha se velmi často dá léčit, nejde o smrtelné zranění. Těžko říct, jak vážné bylo Vicodyho zranění, ze záběrů je vidět, že po kolizi na Taxisu ještě chvíli cválal. Ve spoustě případů je možné koně operovat, rehabilitovat a vrátit na pastviny. To ovšem znamená vynaložit statisíce a pak koně „zbytečně“ živit, protože závodní kariéru by měl samozřejmě za sebou. O tom se ale nemluví. Lidé, kteří vysílají své koně na Velkou pardubickou, tak často odmítají zodpovědnost za život zvířete, které pak prostě „nechají utratit“, což je pro ně nejjednodušší a nejlevnější řešení.

V roce 1992 byl Taxisův příkop po intervencích ochránců zvířat zkrácen a zmírněna byla i jeho odskoková hrana. Jak je vidět, problém to nevyřešilo. Koně na něm budou umírat dál, stejně jako na celé Velké pardubické. Přitom jde o podívanou pro bohaté lidi, kteří chtějí zažít napětí a adrenalin na hranici smrti. Protože nic takového nelze zařídit s lidmi, musejí stačit zvířata. Kamil Kuchovský, čtrnáctinásobný účastník Velké pardubické, prohlásil: „Jaký je to pocit skákat přes Taxis? Asi takový, jako když vyskočíte z letadla a neotevře se vám padák.“ To je dostatečně výmluvné. Nutit koně běžet takový závod je proto výsledkem mamonu, pýchy a krutosti člověka.

Iva Baslarová
socioložka, působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy