Již poměrně dlouhou dobu se úřady zabývají postupem některých majitelů hotelů a restaurací, kteří se rozhodli omezovat vstup dětí. Za takové jednání jim hrozí vysoké pokuty kvůli diskriminaci na základě věku. O těchto aktuálních kauzách v minulých dnech informovala média.

Veřejnost je v těchto případech rozdělená. Mnozí chápou důvody hostinských či kavárníků, kteří chtějí zajistit klid svým hostům. Kritici opatření však varují před nebezpečnou a zbytečně plošnou diskriminací. Hostinský přece může vykázat jen ty, kteří skutečně narušují atmosféru v restauraci, a ne šmahem všechny rodiče s dětmi.

V této souvislosti jsem byl dotázán, zda není pozoruhodné, že se v zásadě téměř nikdo nepozastaví nad jinou „diskriminací” související s dětmi. Je naprosto běžné, že vstup na koupaliště či do kulturní památky je zdarma například pro děti do 150 cm. Vyšší děti (respektive jejich rodiče) musí platit, i když jsou třeba mladší než jejich menší vrstevníci.

Jde o nepřípustnou diskriminaci? Nebo může být výška člověka být důvodem pro odlišné zacházení?

Americký sociolog Saul Feldman již v 70. letech přišel s termínem „heightism”, označujícím diskriminaci na základě tělesného vzrůstu. Od té doby se postupně zkoumání této otázky rozvíjí. Výzkum ukázal, že tělesný vzrůst má ve společnosti obrovský vliv na úspěch, zejména mužů. Ze studií vyplývá, že vyšší vzrůst u mužů odpovídá v průměru i vyššímu příjmu. Průzkumy také odhalily, že méně než tři procenta amerických generálních ředitelů dosahují výšky nižší než 170 cm. Devadesát procent generálních ředitelů má naopak nadprůměrnou výšku. Obdobně se výška projevuje i v jiných prestižních profesích.

V některých amerických státech je rozlišování na základě výšky člověka výslovně zapovězeno, například v Michiganu. U nás dle Listiny základních práv a svobod platí, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Podle antidiskriminačního zákona se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru atd.

Zákaz diskriminace na základě výšky tedy v českém právu výslovně nenajdeme. Může se však jednat o takzvanou nepřímou diskriminaci, kdy výška určená obecně může diskriminovat například ženy. Takto nedávno uspěla u Evropského soudu pro lidská práva uchazečka o práci u řecké policie. Pro policisty byla stanovena minimální výška obecně 170 cm, což podle soudu nebylo pro ženy adekvátní a neplatil ani argument, že policisté musí být kvůli odpovídajícímu výkonu své pravomoci vysocí.

Všechny tyto případy však míří spíše opačně než náš úvodní problém - totiž k ochraně malých lidí. Mohou se tedy ochrany dovolávat naopak i vysocí lidé? Podle mého názoru ano, a provozovatel zařízení, který rozděluje své klienty podle výšky, by k tomu měl mít skutečně ospravedlnitelný důvod. Pokud ho nemá, což lze patrně předpokládat, domnívám se, že i zde by se mohlo jednat o diskriminaci.

Určitou náplastí pro rodiče vysokých dětí nicméně může být, že se jim jejich ratolesti „vyplatí”, až z nich vyrostou generální ředitelé či úspěšní sportovci, a život jim tak napraví křivdu způsobenou neoblomným hlídačem koupaliště. Zároveň se nemusí bát, že by jejich potomci trpěli napoleonským komplexem. I když to vlastně není jisté, Napoleon I. totiž ve skutečnosti malý nebyl, naopak své vrstevníky převyšoval. Pokud nějakým komplexem trpěl, tak pouze kvůli svému původu z periferní Korsiky. A na periferii se snad brzy ocitnou všechny skutečně diskriminační praktiky.

Ondřej Preuss
www.dostupnyadvokat.cz