V rámci pozemkových úprav se realizují takzvaná společná zařízení. Část pozemků je vyčleněna pro obecně prospěšná opatření, jako jsou cesty, biokoridory či protipovodňová opatření. Těmi „nejzdařilejšími“ se Státní pozemkový úřad chlubí prostřednictvím soutěže nazvané Žít krajinou (www.soutezzitkrajinou.cz). Podíváme-li se na projekty nominované v kategorii dopravní infrastruktura, vyznívá jméno soutěže jako výsměch. Asfalt, asfalt a asfalt!

Hlavním cílem soutěže Žít krajinou je dle jejích organizátorů seznámit veřejnost s rozsahem a úrovní realizací zařízení, která pomáhají české krajině nejen bránit se dopadům sucha a přívalovým srážkám, ale vrací ji i její rozmanitost (www.spucr.cz/aktuality/statni-pozemkovy-urad-zapojuje-verejnost-do-hlasovani-v-soutezi-zit-krajinou-1.html). Tak v případě cest se tento cíl věru nedaří!

Pod rozmanitostí si sice představuje každý trochu něco jiného, ale dne našeho mínění rozhodně není zvyšováním rozmanitosti krajiny její další a další zalévání asfaltem. Dejme tomu, že by se to tak dalo ještě vnímat v případech vzniku nových cest, rozčleňujících do té doby nekonečné lány polí. Ale rozhodně ne v případě unifikace různorodých a velmi rozmanitých „historických“ polních cest. Neoddiskutovatelný pak je negativní vliv zpevněných nepropustný povrchů na vodní režim v krajině – zhoršení vsaku a zrychlení odtoku vody (čemuž v mnoha případech napomáhají ještě hluboké příkopy, asfaltky lemující). Může se namítnout, že je to jen cesta, úzký pásek … ale zkuste si všechny ty vyasfaltované cesty posčítat.

Pomiňme pro tuto chvíli otázku biodiverzity, tedy například, že louže na klasických polních cestách bývaly důležité pro přežití některých organizmů, jako jsou kuňky či lupenonozí korýši. A podívejme se na ještě jiný aspekt polních asfaltek.

Některé z nominovaných projektů se odvolávají na podporu turistiky. Jde však o prázdnou frázi. Moderní turistické trasy se snaží zpevněným komunikacím vyhýbat, mají-li možnost. Jedním z klíčových kritérií v Evropě se rozmáhajícího systému certifikovaných pěších tras je, že po komunikacích s tvrdým povrchem, jako je právě asfalt, může vést maximálně 20 % takové trasy. Sociologický průzkum uskutečněný před deseti lety v Německu (www.wanderforschung.de/files/prostu071215162724.pdf) uvádí asfaltované cesty jako jeden z nejčastějších důvodů odklonu mladých lidí od pěší turistiky! Asfaltky nejsou vhodné ani pro procházky s dětmi, neboť omezují přímý kontakt dětí s přírodou a v dětské mysli deformují rozdíl mezi silnicí (kde je potřeba zvýšené opatrnosti) a volnou krajinou, vhodnou ke hrám. Takže velkou část veřejnosti masivní asfaltování cest z krajiny spíše vytlačuje, než aby jí sloužilo.

Zpřístupňování pozemků je samozřejmě jedním z klíčových cílů pozemkových úprav. A slouží tedy primárně uživatelům pozemků. Ale skutečně to nejde jinak, než nekonečným asfaltováním?

Problém je v tom, že vše v zemědělské krajině se podřizuje stále mohutnější zemědělské technice. Rozčlenění velkých polních parcel na menší? Údajně nelze, nevyhovovalo by to současné zemědělské technice. Nezpevněná cesta? Údajně nelze, nevyhovovalo by to současné zemědělské technice. Z krajiny je vytlačován člověk, z krajiny jsou vytlačována zvířata, české zemědělské krajině vládne zemědělská technika. Kdo tedy bude „žít krajinou“?

Unifikované polní asfaltky jsou symbolem tohoto trendu. A přitom existují i jiná řešení. V Německu se například budují pouze zpevněné pojezdové pruhy, zbytek cesty zůstává nezpevněný. Právě podobná řešení, řešení inspirativní, které dokáží najít kompromis mezi zájmy uživatelů pozemků, mezi zájmy dalších subjektů pohybujících se v krajině a mezi krajinou (přírodou) jako takovou bychom v soutěži, honosící se tím, že je pořádána pod značkou Cena české krajiny s garancí Ministerstva životního prostředí, očekávali.

Jan Moravec
Český svaz ochránců přírody