Probíhající českou diskusi o hybridních hrozbách znovu oživil článek „Jak se Česko začalo bát hybridní války a proč na slovech záleží“ zveřejněný v Mezinárodní politice 1. 2., na který navázala veřejná diskuse na půdě Ústavu mezinárodních vztahů. Badatelé ústavu se pustili do kritického studia českého diskursu o hybridní válce. Podle nich jsme se „v Česku začali bát hybridních hrozeb“, což způsobili nebo alespoň silně ovlivnili „hybridní válečníci“, kteří „dokázali zformulovat určité pojetí hrozeb a prosadit svou vizi na bezpečnostní agendu státu“. Pod termínem „hybridní válečníci“ se však neskrývají pisatelé do konspiračních a proruských webů, protizápadní a antisystémoví aktivisté nebo pachatelé zpravodajských operací proti českým zájmům, ale naopak osoby, které se snaží proti „hybridním hrozbám“ vystupovat. Badatelé ÚMV zpochybňují pojem hybridní válka i jeho používání. Z jejich práce je znát kriticky povznesený postoj nad termínem, českou diskusí o něm, nad aktéry této debaty a vlastně i nad podstatou diskutovaného bezpečnostního problému.

Nepřekvapilo by mne, kdyby se analýza „sítě českých hybridních válečníků“ objevila na Aeronetu a není pochyb, že podobné mapování by mohlo být zajímavé pro zpravodajce některých zemí, pro něž je šíření dezinformací součástí politiky. Bohužel platformou pro takto nastavenou diskusi není konspiratologický web a na studii nepracovali zahraniční zpravodajští analytici, ale pracovníci ctihodného akademického ústavu, který je spojen s českým ministerstvem zahraničních věcí a díky tomuto spojení se těší řadě privilegií. Autoři analyzovali texty v českých médiích a mapovali jejich autory. Vše statisticky vyhodnotili a graficky pečlivě zanesli do sítě, jejíž uzly tvoří jména novinářů, představitelů státu vč. např. českých diplomatů (!) a nevládních organizací. „Hybridní válečníci“ získali tváře a jména a vede se o nich „veřejná debata“. Ta dotvořila karikaturu výzkumné práce. Lidé ani jejich jména nejsou kapkami deště.

Tento polemický komentář, je zamyšlením výhradně osobním a cílí i na hlubší debatu o příspěvku akademické diskuse a zejména samotného ÚMV k české bezpečnostní politice zejména v oblasti hybridních hrozeb.

Hybridní válka: seriózní pojem, nebo bublina?

Začnu trochu zeširoka, protože východiskem autorů je zpochybnění pojmu „hybridní válka“. Ano, termín válka v sobě skutečně skrývá cosi totálního, fyzického a bezmezně destruktivního. Patří mezi slova, která by se neměla banalizovat a neměla by být používána bez přemýšlení. Na druhé straně existují termíny, které nám pomáhají zpřesnit porozumění problému. Při pohledu do historie nalezneme řadu konfliktů, které byly metaforicky označeny za „válku s přívlastkem“ přesto, že v ní neprobíhaly válečné operace. Připomeňme „podivnou válku“, „politickou válku“ anebo dokonce celou „válku studenou“. Tyto metafory se postupně ustálily. Zejména studená válka se stala součástí běžného slovníku socialistické i kapitalistické každodennosti a málokdo se nad termínem pozastavuje. Přitom zdaleka neznamená banalizaci rizika jaderného armagedonu a stálého existenciálního tlaku, jemuž byly po dobu čtyřiceti let vystaveny společnosti na obou stranách železné opony. Stejně tak existují termíny jako ekonomická válka, psychologická válka, informační válka … Každý jinak rámuje konflikt a slouží ke zpřesnění jeho zaměření nebo zvýraznění naléhavosti či měřítka.

Časem vyzkoušené definice jsou většinou ty nejstručnější a v případě války jí zůstalo okřídlené Clausewitzovo „pokračování politiky jinými prostředky“. Do této definice z první poloviny 19. století se hybridní válka pohodlně vejde. Možná dokonce lépe než zmíněný Kennanův pojem z r. 1948 „politická válka“, kterou Kennan definoval jako „Využití všech prostředků, které má národ k dispozici, kromě otevřené války, k dosažení národních cílů.“ Kennan měl na mysli nejen fyzické destruktivní aktivity Sovětského svazu a proxy války, ale především propagandu, která byla hlavním bojovým prostředkem k prosazení mezinárodního populismu SSSR. Sovětům v té době šlo o geopolitický střet, v němž práva proletariátu byla pouhou záminkou, za kterou se cudně skrýval nejen expanzionismus a imperialismus státu trvale věřícího ve svou spasitelskou misi, ale i gulagy a dobře zdokumentované utrpení společnosti v „táboře míru“. Historiky běžně používaný pojem politická válka je méně pregnantní než hybridní válka, o níž první hlouběji pojednal Frank Hoffmann, který jej od r. 2007 rozpracovával i popularizoval.

Obecné chápání hybridní války se vyvíjelo. Nejprve termín označoval asymetrický způsob boje slabších nestátních aktérů, jakým je třeba Hizballáh, proti mnohem silnějšímu státnímu protivníkovi. Brzy se v akademických kruzích začal objevovat názor, že hybridní válku by mohly vést i státy. Ruské přepadení Ukrajiny s anexí Krymského poloostrova a rozdmýcháním konfliktu na východní Ukrajině pak vedlo k rozkvětu používání tohoto akademicky nestabilizovaného pojmu. Hybridní válkou bylo myšleno využití vojáků bez označení, popírání jejich přítomnosti ze strany ruského vedení, navážení zaplacených demonstrantů do Doněcku a Luhansku s následným zapojením ruských vojáků „na dovolené“ do uměle vytvořeného konfliktu na území sousední země. Mezi Ruskem a Ukrajinou vznikl stav, který nebyl formálně válkou, ale nebyl to ani mír. Ruské akce propojovaly úroveň strategickou, taktickou i operační, využívaly legální i nelegální aktivity, byly v nich nasazeny vojenské i nevojenské prostředky a vše bylo zastřešeno jednotnou strategickou komunikací. Brzy po anexi Krymu začaly v zemích východní části EU vznikat nové dezinformační weby napadající liberální demokracii, NATO a EU, šířící ruskou propagandu. Jedná se o snadno dokumentovatelnou, viditelnou a relativně účinnou aktivitu, proto se obecné porozumění termínu hybridní válka v těchto zemích opět posunulo a je často vnímáno jako informační válka.

V konceptuální rovině je spojení hybridní války s Ruskem často vztahováno k obsahu statě náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova „Cennosť nauki v predviděniji“ (Hodnota vědy je v předvídání) publikované v r. 2013 v únorovém čísle časopisu Vojenno-promyšlennyj kurjer. Gerasimov popisoval nový způsob válčení, který podle něj praktikuje Západ a jehož těžiště leží mimo konvenční vojenské operace. Článek samotný nepochybně stojí za prostudování. Mnohem zajímavější je však studium diskuse ruské bezpečnostní a vojenské komunity od ukrajinské oranžové revoluce v roce 2004, resp. invaze do Gruzie v r. 2008. Rusko hledalo cesty, jak se bránit tlaku demokratizace a prozápadním aspiracím zemí v postsovětském prostoru. Začalo obnovovat glasností zdevastovaný aparát propagandy a studovat její nové technologické možnosti. Do této debaty přispívala řada ruských generálů nebo vysokých vojenských a státních funkcionářů. Přepadení Ukrajiny se stalo zároveň cvičením nových technik i jejich reálným nasazením. Ruské silové složky získaly mnohem širší pole působnosti nejen v Rusku a probuzení analytici na Západě hledali pro novou situaci pojmový aparát. Začali ruskou diskusi také pečlivěji studovat. Pojem hybridní válka se stával módním termínem zasazeným do nové geopolitické reality.

Souhlasím s tvrzením, že termín hybridní válka je nadužíván a často jsou pod něj zahrnovány i mimovolné projevy ruské politické a geopolitické kultury. Chápu rozpaky části akademické obce nad nejasností termínu. Hezky je ostatně dokumentuje článek Vojtěcha Bahenského v Obranné politice, který byl jedním z podkladů pro veřejnou diskusi „o hybridních válečnících“. Dokonce mám pochopení pro rezervovanost vůči celému termínu „hybridní válka“. Osobně jej akceptuji i přes jeho vágnost, nejednoznačnost a někdy i účelovost jeho používání. Podobně však zacházíme s mnoha jinými pojmy, které běžně přijímáme.

Pro diskusi ÚMV o „hybridních válečnících“, jejich graficky vyvedené stigmatizaci posílené konáním veřejné diskuse, pro zpochybňování sofistikovaného mnohavrstevnatého ataku Ruska proti světu liberální demokracie ani pro zpochybňování práce bezpečnostní komunity českého státu však pochopení žádné nemám. Považuji práci autorů za špatně nasměrovanou, prakticky nevyužitelnou a snaze o zvyšování odolnosti českého bezpečnostního systému spíše ubližující.

Příspěvek k bezpečnostní politice, nebo ideologická diskuse?

Badatelé ÚMV popisují českou debatu jako místní specifikum. Hovoří o tom, že „Česko se začalo bát hybridních hrozeb“, že „hybridní válka se z Ukrajiny přesunula do Česka“ nebo zmiňují „místní hybridní válečníky“. Pominu, že podobnou ironizující terminologii používá Aeronet a další propagandistické weby a v minulosti používalo běžně Rudé právo. Podstatnější je, že diskuse o hybridních hrozbách není žádným českým specifikem a má reálný základ. Pojem, ač nadužíván, je běžnou součástí debaty v celém euroatlantickém prostoru i v Rusku samotném. Severoatlantická aliance má hybridní hrozby v oficiální agendě od summitu ve Walesu. Definuje je jako „škálu nástrojů, technik a instrumentů, které rozostřují hranice mezi mírem, krizí a válkou …“. NATO veřejně uvádí, že „V případech hybridní války může Rada aktivovat článek 5 Washingtonské smlouvy stejně jako v případě ozbrojeného útoku“. Širší mezinárodní bezpečnostní komunita termín používá běžně.

Nedostatků iniciativy je více. Pro mapování „českých hybridních válečníků“ nezbylo ÚMV místo na hybridní hrozby samotné, ani na odpovědi na ně. Mohli bychom dlouze hovořit o ruských „nevládkách“, „podnikatelských subjektech“, informačních kampaních v době voleb hned v několika zemích vč. USA, referend vč. brexitu, kybernetických útocích, weaponizaci migrační vlny, působení ruského světa, operacích na západním Balkáně a mnoha dalších akcích viditelných nebo skrytých. Společným cílem těchto aktivit je podstata liberální demokracie, která je klíčová pro kohezi atlantického obranného společenství, EU a především pro vnitřní kohezi demokratických institucí uvnitř členských států včetně Česka. Autoři se pokusem o expertízu tohoto složitého bezpečnostního kontextu vůbec neobtěžují a vlastně jim chybí i věrohodné a pro otevírání podobné debaty dostatečně robustní akademické zázemí vlastního výzkumu (Ruska i bezpečnostní politiky). Právě takovýto výzkum a kultivovaná a akademicky fundovaná diskuse o zvyšování odolnosti české společnosti proti hybridním hrozbám by ÚMV slušela více než pojmenovávání „českých hybridních válečníků“.

Český stát zakomponoval hybridní hrozby do své Bezpečnostní strategie coby zastřešujícího strategického dokumentu nebo do rozsáhlého meziresortního Auditu národní bezpečnosti. Pokud by se však mohutný stroj expertů se zkušeností několika desetiletí v bezpečnostní komunitě, generálů, ředitelů, náměstků, diplomatů, zpravodajců a přizvaných akademických expertů shodl na neexistující hrozbě pod tlakem několika „hybridních válečníků“, mělo by Česko možná mnohem větší bezpečnostní problém než hybridní válku.

Chápu jistou bezradnost akademického světa tváří v tvář fenoménu, jehož podstatou je skryté působení. Badatelé nemají přístup nejen datům o reálných operacích, ale ani ke zpravodajským hodnocením, která mezi sebou spojenci sdílejí. V době kdy se lži a propaganda stávají běžným modem operandi některých států, dochází empirii dech, byť produkce proruských webů a události kolem nás poskytují podnětů dostatek. Reakci na nové situace hledá i stát. Vytvoření Centra proti terorismu a hybridním hrozbám je příkladem zodpovědného pokusu vlády hledat řešení v době, se na hrozbě shodla (nejen česká) bezpečnostní komunita a žádný odzkoušený recept nebyl k dispozici. Pro akademický svět by měla být taková situace spíš výzvou k příspěvku než jen ke kritice.

V článku z dílny ÚMV je však přeci jen možno nalézt konstruktivní návrh. Autoři textu sami doporučují „hybridním válečníkům“, aby studovali spíše to, jak reagovat na výzvy nové informační doby a co českou společnost na dezinformacích láká. Drtivá většina jmenovaných „hybridních válečníků“ nejsou akademičtí pracovníci, a v mezích svých sil a profesních možností se snaží právě o toto hledání reakce na výsek „výzev nové informační doby“. To jsem ovšem nezaznamenal v textech autorů, kteří rozběhli veřejnou diskusi. Možná je to právě ta správná výzva pro ÚMV a oba autory, aby se, namísto nesmyslného mapování a pojmenovávání „hybridních válečníků“, více zapojili do studia hybridních hrozeb, reakce na ně a třeba i toho, „co českou společnost na dezinformacích láká“. Bezpečnostní strategie nebo Audit národní bezpečnosti jsou dobrými východisky.

Věřím, že projekt „Proměna bezpečnosti v době nejistoty: pochopení vzestupu hybridní války v České republice“ podpořený Grantovou agenturou z peněz daňových poplatníků bude zaměřen právě na takové prakticky využitelné a pro českou společnost prospěšné výstupy.

Jaroslav Kurfürst
Diplomat a politický geograf. Na MZV v minulosti působil jako ředitel odboru bezpečnostní politiky, ředitel odboru společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a vrchní ředitel evropské sekce. Na různých diplomatických postech působil na ambasádách v Moskvě, Washingtonu a Bruselu.