Kristýna Bašná: V Americe víte i to, kolik bere vrátný na ministerstvu. V Česku se naopak tají platy i těch nejdůležitějších státních zaměstnanců
Vysoce postavení úředníci nesou podobnou zodpovědnost jako vrcholní manažeři. Požadavek, aby byli také odpovídajícím způsobem placeni, tak má určitou logiku. Jsou ale ve skutečnosti platy nejvýše postavených úředníků na úrovni šéfů v soukromých firmách? Možná ano, možná ne – s přesností to nevíme. Zatímco třeba ministerstvo obrany či spravedlnosti platy nejmocnějších byrokratů ochotně zveřejňuje, platy nejbližších mužů prezidenta republiky stále neznáme. A to navzdory tomu, že jsou obě tyto skupiny zaměstnanců placeny z veřejných peněz.
Rozdílný přístup jednotlivých úřadů je pro Česko do určité míry typický. V zemi již několik let probíhá debata o tom, do jaké míry a zda a jak se mají zveřejňovat platy státních úředníků. I když se politici zpravidla shodují (alespoň v předvolebních prohlášeních), že by se platy zveřejňovat měly, v praxi pořád není jasno, jak hluboko by průhlednost veřejné správy měla sahat.
Hlavní argument pro zveřejňování platů úředníků je jednoduchý: jsou placeni z peněz daňových poplatníků, a ti by proto měli mít právo vědět, jaký plat státní úředník pobírá – podobně jako si zaměstnavatel může kdykoliv zkontrolovat, kolik bere jeho zaměstnanec. Transparentnost platů může také bránit udělování nepřiměřeně vysokých odměn. Proti tomu ale logicky stojí argument, že přílišná platová transparentnost může vyvolat závist a i státní úředníci mají právo na soukromí – zvlášť když jde o řadové zaměstnance úřadů a nikoliv třeba ministerské náměstky, kteří svými rozhodnutími ovlivňují někdy i celou ekonomiku.
Vodítko pro to, kde by měla ležet hranice mezi průhledností veřejné správy a soukromím jednotlivých úředníků, může nabídnout zahraniční srovnání.
Většina vyspělých zemí na západ od České republiky platy úředníků skutečně zveřejňuje, forma a rozsah zveřejněných informací se však liší. Obecně existují dva způsoby přístupu k tomuto problému, a to takzvaná aktivní a pasivní transparentnost.
Státy, kde platí aktivní transparentnost, platy úředníků zveřejňují samy na svých webových stránkách a informace jsou přístupné všem, kdo o ně mají zájem. Občan tudíž nemusí sám o informaci žádat. Toto funguje například v USA, ve Švédsku, v Norsku, v Estonsku, v Itálii, Maďarsku či ve Velké Británii. Rozsah se však zemi od země liší. Například Spojené státy zvolily poměrně radikální cestu a publikují kompletní platy všech zaměstnanců, kteří jsou placeni ze státních peněz – tedy nejen vyšších i nižších úředníků, ale třeba i obyčejných řidičů autobusů, které jezdí v rámci veřejné dopravy.
Oproti tomu třeba Velká Británie zvolila konzervativnější přístup a publikují se pouze platy úředníků, kteří pobírají peníze nad určitou výši.
Jistou formou aktivního zveřejňování platů jsou i tabulkové platy. To, kolik si úředník každý měsíc odnese (ať už ve formě platu nebo odměn) je v takovém případě jasně definované, a každý si tak může spočítat, kolik danému úředníkovi každý měsíc putuje na účet. Tento způsob částečně funguje i v Česku, a to v případě soudců, státních zástupců či některých dalších úředníků (například prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu). Jejich odměna je jasně definovaná. Zvyšuje se sice s počtem odpracovaných let a může se lišit v závislosti na místě výkonu práce, není ale možné ji libovolně navyšovat pomocí odměn a příplatků ve výši stovek procent.
U ostatních státních zaměstnanců tomu tak ale v Česku není. Tabulkové platy sice zpravidla platí do jisté míry i zde. Ty jsou ale velmi nízké a úřady či ministerstva mohou pomocí různých odměn ohodnocení dorovnávat. Výjimkou tak nejsou ani případy, kdy třeba pomocí vysokých čtvrtletních odměn reálné ohodnocení přeroste dvojnásobek tabulkového platu. Některé úřady se pak tabulkami neřídí vůbec. To sice umožňuje úřadům získat kvalifikované zaměstnance, systém to ale činí nepřehledným. Na jakou úroveň úřad ohodnocení dorovná pomocí různých odměn a příplatků, nemá občan z veřejně dostupných zdrojů jak zjistit. Konečné platy (včetně odměn a příplatků) nejsou zveřejňovány ani například hromadně či pro určité pozice.
Oproti britské či americké praxi, kde jsou informace o platech (v případě Spojeného království alespoň pro vyšší úředníky) veřejně dostupné, je český systém mnohem méně průhledný. I když nejde přímo o tajné informace, údaje o odměnách nejsou nikde veřejně vyvěšené. Pokud chce někdo takové informace zjistit, musí o ně aktivně požádat – ideálně pomocí zákona o svobodném přístupu k informacím. Česko je tak příkladem takzvané pasivní transparentnosti. Platy úředníků nejsou tajné a v zásadě by občan měl mít možnost se jejich výše dobrat, stát o nich však z vlastní iniciativy nijak neinformuje.
V praxi tento systém naráží na řadu komplikací. Z důvodu nejasných zákonů a judikatury především není jisté, na jaké přesně údaje a v jakém rozsahu má občan nárok. Nenapomohl tomu bohužel ani nález Ústavního soudu, který se snažil do systému zavést alespoň nějaká pravidla. I po jeho nálezu však pravidla zůstávají spíše vágní a zvídavý občan tak nikdy neví, zda informaci dostane, nebo se o ni bude muset i několik let soudit. A ani přesto nemá záruku, že nakonec uspěje.
Projekt platytopuredniku.cz vznikl s cílem tento stav změnit, vnést do ohodnocení špičkových státních zaměstnanců více světla, a posílit tak transparentnost veřejné správy v České republice. Požádali jsme proto státní instituce o dodání informací o platech jejich nejvyšších státních úředníků a postupně je zveřejňujeme na svých stránkách. (Platy zveřejňujeme vzhledem k pozici, nikoliv konkrétnímu člověku. S výjimkou skutečně nejvýše postavených lidí například na ministerstvech, kde na jednu pozici připadá pouze jeden člověk, je tedy alespoň částečně zachováno soukromí konkrétních zaměstnanců.)
Postup úřadů, se kterým jsme se setkali, je pro české prostředí příznačný. Přibližně 90 % státních institucí údaje o platech poskytlo, byť někdy až po opakovaných výzvách, několik úřadů však informace poskytnout odmítá a projekt platytopuredniku.cz se proto s těmito úřady soudí. Jeden významný soud nás čeká hned příští měsíc, a to s Kanceláří prezidenta republiky, která nám odmítá „vydat“ platy nejvyšších úředníků, i přes prohrané soudy s jinými subjekty v minulých letech.
Kristýna Bašná
Autorka projektu platytopuredniku.cz, na kterém spolupracuje s advokátem Pavlem Musilem.
Rozdílný přístup jednotlivých úřadů je pro Česko do určité míry typický. V zemi již několik let probíhá debata o tom, do jaké míry a zda a jak se mají zveřejňovat platy státních úředníků. I když se politici zpravidla shodují (alespoň v předvolebních prohlášeních), že by se platy zveřejňovat měly, v praxi pořád není jasno, jak hluboko by průhlednost veřejné správy měla sahat.
Hlavní argument pro zveřejňování platů úředníků je jednoduchý: jsou placeni z peněz daňových poplatníků, a ti by proto měli mít právo vědět, jaký plat státní úředník pobírá – podobně jako si zaměstnavatel může kdykoliv zkontrolovat, kolik bere jeho zaměstnanec. Transparentnost platů může také bránit udělování nepřiměřeně vysokých odměn. Proti tomu ale logicky stojí argument, že přílišná platová transparentnost může vyvolat závist a i státní úředníci mají právo na soukromí – zvlášť když jde o řadové zaměstnance úřadů a nikoliv třeba ministerské náměstky, kteří svými rozhodnutími ovlivňují někdy i celou ekonomiku.
Vodítko pro to, kde by měla ležet hranice mezi průhledností veřejné správy a soukromím jednotlivých úředníků, může nabídnout zahraniční srovnání.
Většina vyspělých zemí na západ od České republiky platy úředníků skutečně zveřejňuje, forma a rozsah zveřejněných informací se však liší. Obecně existují dva způsoby přístupu k tomuto problému, a to takzvaná aktivní a pasivní transparentnost.
Státy, kde platí aktivní transparentnost, platy úředníků zveřejňují samy na svých webových stránkách a informace jsou přístupné všem, kdo o ně mají zájem. Občan tudíž nemusí sám o informaci žádat. Toto funguje například v USA, ve Švédsku, v Norsku, v Estonsku, v Itálii, Maďarsku či ve Velké Británii. Rozsah se však zemi od země liší. Například Spojené státy zvolily poměrně radikální cestu a publikují kompletní platy všech zaměstnanců, kteří jsou placeni ze státních peněz – tedy nejen vyšších i nižších úředníků, ale třeba i obyčejných řidičů autobusů, které jezdí v rámci veřejné dopravy.
Oproti tomu třeba Velká Británie zvolila konzervativnější přístup a publikují se pouze platy úředníků, kteří pobírají peníze nad určitou výši.
Jistou formou aktivního zveřejňování platů jsou i tabulkové platy. To, kolik si úředník každý měsíc odnese (ať už ve formě platu nebo odměn) je v takovém případě jasně definované, a každý si tak může spočítat, kolik danému úředníkovi každý měsíc putuje na účet. Tento způsob částečně funguje i v Česku, a to v případě soudců, státních zástupců či některých dalších úředníků (například prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu). Jejich odměna je jasně definovaná. Zvyšuje se sice s počtem odpracovaných let a může se lišit v závislosti na místě výkonu práce, není ale možné ji libovolně navyšovat pomocí odměn a příplatků ve výši stovek procent.
U ostatních státních zaměstnanců tomu tak ale v Česku není. Tabulkové platy sice zpravidla platí do jisté míry i zde. Ty jsou ale velmi nízké a úřady či ministerstva mohou pomocí různých odměn ohodnocení dorovnávat. Výjimkou tak nejsou ani případy, kdy třeba pomocí vysokých čtvrtletních odměn reálné ohodnocení přeroste dvojnásobek tabulkového platu. Některé úřady se pak tabulkami neřídí vůbec. To sice umožňuje úřadům získat kvalifikované zaměstnance, systém to ale činí nepřehledným. Na jakou úroveň úřad ohodnocení dorovná pomocí různých odměn a příplatků, nemá občan z veřejně dostupných zdrojů jak zjistit. Konečné platy (včetně odměn a příplatků) nejsou zveřejňovány ani například hromadně či pro určité pozice.
Oproti britské či americké praxi, kde jsou informace o platech (v případě Spojeného království alespoň pro vyšší úředníky) veřejně dostupné, je český systém mnohem méně průhledný. I když nejde přímo o tajné informace, údaje o odměnách nejsou nikde veřejně vyvěšené. Pokud chce někdo takové informace zjistit, musí o ně aktivně požádat – ideálně pomocí zákona o svobodném přístupu k informacím. Česko je tak příkladem takzvané pasivní transparentnosti. Platy úředníků nejsou tajné a v zásadě by občan měl mít možnost se jejich výše dobrat, stát o nich však z vlastní iniciativy nijak neinformuje.
V praxi tento systém naráží na řadu komplikací. Z důvodu nejasných zákonů a judikatury především není jisté, na jaké přesně údaje a v jakém rozsahu má občan nárok. Nenapomohl tomu bohužel ani nález Ústavního soudu, který se snažil do systému zavést alespoň nějaká pravidla. I po jeho nálezu však pravidla zůstávají spíše vágní a zvídavý občan tak nikdy neví, zda informaci dostane, nebo se o ni bude muset i několik let soudit. A ani přesto nemá záruku, že nakonec uspěje.
Projekt platytopuredniku.cz vznikl s cílem tento stav změnit, vnést do ohodnocení špičkových státních zaměstnanců více světla, a posílit tak transparentnost veřejné správy v České republice. Požádali jsme proto státní instituce o dodání informací o platech jejich nejvyšších státních úředníků a postupně je zveřejňujeme na svých stránkách. (Platy zveřejňujeme vzhledem k pozici, nikoliv konkrétnímu člověku. S výjimkou skutečně nejvýše postavených lidí například na ministerstvech, kde na jednu pozici připadá pouze jeden člověk, je tedy alespoň částečně zachováno soukromí konkrétních zaměstnanců.)
Postup úřadů, se kterým jsme se setkali, je pro české prostředí příznačný. Přibližně 90 % státních institucí údaje o platech poskytlo, byť někdy až po opakovaných výzvách, několik úřadů však informace poskytnout odmítá a projekt platytopuredniku.cz se proto s těmito úřady soudí. Jeden významný soud nás čeká hned příští měsíc, a to s Kanceláří prezidenta republiky, která nám odmítá „vydat“ platy nejvyšších úředníků, i přes prohrané soudy s jinými subjekty v minulých letech.
Kristýna Bašná
Autorka projektu platytopuredniku.cz, na kterém spolupracuje s advokátem Pavlem Musilem.