Možná se to zrodilo jako nápad, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Samo o sobě by zrušení superhrubé mzdy, které má vláda ve svém programu, mohlo být jednoduchou změnou, která nevzbudí velké kontroverze. Když se však spojí tato převážně technická operace s potřebou nalézt chybějící desítky miliard pro státní rozpočet, začíná být úloha složitější. Pokud přidáme faktor načasování účinnosti případných změn v daňovém systému do druhé půlky volebního cyklu, vzniká opravdový gordický uzel.

Do něj se zřejmě chytil i poslední nápad Ministerstva financí vyvázat stát z povinnosti platit zdravotní pojištění za výdělečně nečinné skupiny obyvatel, tedy především za důchodce a děti. Na první pohled to vypadá jako geniální plán. Výdaje státu by tak v roce 2020 klesly o bezmála 80 miliard korun, vláda by si udělala čárku za zrušení superhrubé mzdy a příjmy zdravotních pojišťoven by se podle potřeby dorovnaly zvýšením odvodů zaměstnancům a živnostníkům. Několik vzájemně se prolínajících změn v odvodech a daních by rozostřilo obrázek o tom, že se zvýšila zátěž většině plátců (tedy již tak nadprůměrně vysoké náklady práce). Daňová kvóta státu by šla dolů, čehož by Hnutí ANO jistě využilo jako argumentu, jak dobře zemi spravuje.

Co jsou tedy slabá místa tohoto nápadu? Jedno zásadní již bylo v médiích zmíněno: systém zdravotního pojištění by přišel o nejstabilnější část svého příjmu, se kterou může počítat bez ohledu na růst či pokles mezd a zaměstnanosti v ekonomice. Dodejme, že je nápad problematický nejen z hlediska cyklických výkyvů ekonomiky (ty by se snad daly ošetřit rezervami), ale že jde přesně proti potřebě zajištění dlouhodobé udržitelnosti systému zdravotního pojištění. Na budoucí růst počtu důchodců, který v současném systému vyvolává (byť nedostatečné) zvyšování plateb státu, by měl nový systém jedinou odpověď: další růst odvodů zaměstnancům a živnostníkům.

Kromě uvedených finančních aspektů je ovšem nápad ministerstva problematický i z hlediska pojistného principu zdravotního systému. Pojištění je vztah mezi pojistníkem (pacientem) a pojistitelem (poskytovatelem zdravotní péče). První jmenovaný pravidelně platí pojistné (a za nevýdělečně činné tuto povinnost přebírá stát), druhý jmenovaný poskytuje v případě škodní události (nemoci) plnění. Na rozdíl od sociálního pojistného, které nemá kromě názvu s pojistným systémem mnoho společného, zdravotní systém v Česku dosud funguje na bázi pojistného principu. Tento princip by ovšem byl porušen, ať už by v novém systému důchodce dostával plnění při nulovém pojistném, nebo by nárokoval službu zdarma zcela mimo systém zdravotního pojištění.

Než rozvrtat ve veřejných financích i relativně stabilní složky, co se radši vrátit k základní úloze zrušení superhrubé mzdy pouhými úpravami daně z příjmu fyzických osob? Připomeňme, že si veřejný sektor touto formou sáhne na 250 miliard korun, takže by jednobodové zvýšení sazby mělo na veřejné příjmy citelný dopad. Maskování by sice nebylo tak dokonalé, ale že je král nahý, veřejnost nakonec stejně odhalí.

Pavel Sobíšek
hlavní ekonom UniCredit Bank