Nadcházející návštěva Andreje Babiše v Bílém domě by mohla být mimo jiné i výbornou příležitostí, aby si Američané, včetně jejich prezidenta, ujasnili, jak se naše země vlastně jmenuje. Donald Trump je poměrně ledabylý v prověřování zdrojů, na které se odkazuje. Například ve svém nedávném tweetu upozornil na reportáž, v níž americký farmář na jižní hranici s Mexikem tvrdí, že mezi nebezpečnými imigranty, pronikajícími do USA, jsou také „Čechoslováci“.

Země, ze které by tyto živly měly do Ameriky proudit, už přes čtvrt století neexistuje. A fakt, že většina Američanů to neví a že možná ani prezident Trump si není jist, že krátké jméno země, odkud ho do Bílého domu jezdí navštěvovat jeho bývalá tchýně, zní Czechia, je výsledkem neodpustitelné neschopnosti českých politiků. Včetně Andreje Babiše, protože také on patří mezi ty, kdo stále nejsou zvyklí, nebo vyloženě odmítají pojmenování Czechia používat.

Což může vést až ke komickým situacím, jakou zachytil pořad ČT 168 hodin z letošního 20. ledna ze setkání předsedy dolní komory kanadského parlamentu Geoffa Regana s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem. Geoff Regan v projevu opakovaně používá jméno Czechia. Od Radka Vondráčka se mu dostane překvapené pochvaly. „Oceňuji, s jakou samozřejmostí jste používal jméno Czechia, protože my stále ne… je to naše jméno, a ačkoliv to je jediné logické krátké jméno pro Českou republiku, tak … já vždycky říkám Czech Republic,“ přiznává. Geoff Regan odvětí, že samozřejmě jde o zvyk, ale právě proto se on snaží slovo Czechia používat.

Tato scénka výstižně zachycuje pokračující schizofrenii kolem krátkého jména naší země v angličtině. Letos to budou již tři roky od oznámení našich nejvyšších ústavních činitelů, že po dlouhých 23 letech přešlapování dá Česko světu na vědomí překlad svého krátkého zeměpisného jména do jazyků OSN, včetně anglického Czechia. Po následném schválení vládou a zařazení do seznamů krátkých (zeměpisných) jmen členských zemí OSN bylo jméno Czechia mezinárodně uznáno na začátku července 2016. Byli jsme posledním z nově vzniklých států střední a východní Evropy po roce 1990, který tak učinil, s výjimkou Makedonie, které však mezinárodnímu uznání krátkého jména do letošního roku bránil spor s Řeckem. Všechny ostatní nově vzniklé nezávislé státy Evropy od Běloruska přes Chorvatsko a Moldavsko svá krátká jména nejen oznámila, ale začala se samozřejmostí i používat, byť je před jejich nezávislostí málokdo v zahraničí znal. A svět si zvykl rychle. Svět si pomalu ale jistě zvyká i na jméno Czechia, jak dokazuje pan Geoff Regan, ale zdá se, že bude trvat nejméně dalších 23 let, než naši politici a státní aparát začnou jméno Czechia v běžném (nediplomatickém) styku se zahraničím používat.

Je nutné připomenout, že důvodem pro mezinárodní standardizaci a uznání jména Czechia nebyla vrtocha státních úředníků nebo tehdejšího ministra zahraničí Luboše Zaorálka, ale náprava 23 let se táhnoucí neschopnosti českého státu. Anglické jméno Czechia, které je překladem krátkého jména Česko, bylo spolu s jeho variantami ve všech jednacích jazycích OSN standardizováno na základě metodiky OSN na národní úrovni téměř okamžitě po vniku samostatného Česka na jaře roku 1993 komisí 55 odborníků při Českém úřadě zeměměřickém a katastrálním, kterému standardizace jmen států ze zákona přísluší.

Dlouhých 23 let však ministerstvo zahraničí, které se na národní standardizaci v roce 1993 aktivně podílelo, neučinilo potřebné kroky k mezinárodní standardizaci jména Czechia a neoznámilo ho do OSN. Nakonec tuto chybu napravil až ministr zahraničí Luboš Zaorálek. Výsledkem tohoto neuvěřitelně dlouhého prodlení bylo a stále je komolení našeho formálního politického jména v angličtině (Czech Republic) a jeho zkracování v různých formách na Czech, Czech R., Czech Rep., Czech rep., Rep. Czech, Republic CZ, CR apod. Je to důkazem jednak pochopitelné tendence lidí formální politické jméno zjednodušeně zkracovat a jednak i neznalosti správného krátkého jména. Výsledkem je roztříštěnost mezinárodní značky naší země a marketingová šlamastika. Je běžné, že dnešní dvacetiletí cizinci, kteří se narodili po rozpadu Československa, znají jméno Czechoslovakia, ale nikdy jméno Czech Republic ani Czechia neslyšeli. Je to jednoduše tím, že i přes pro cizince obtížnou vyslovitelnost a nevyhláskovatelnost jména Czechoslovakia ho československý stát a jeho úřednický aparát systematicky používali, a vešlo proto v zahraničí ve všeobecnou známost.

Czechoslovakia se stala úspěšnou mezinárodní značkou státu, která přežívá neexistující stát již 26 let.

Schválením vládou a mezinárodním uznáním by v normálním státě byl problém krátkého jména vyřešen, protože normální stát by si pohlídal, aby jeho krátké jméno bylo správně používáno tam, kde ostatní země svá krátká jména běžně používají. Ne tak u nás. S výjimkou ministerstva zahraničí, které na svém webovém portálu zveřejnilo dokument „Jak na Česko v zahraničí?“ nebyl nikdo, včetně státních úředníků a učitelů, jakkoliv informován o jméně Czechia a řádně poučen o rozdílu mezi jménem politickým a zeměpisným a tím, v jakých situacích je ostatní státy používají (např. analogie rozdílu v používání France a French Republic). Náš stát očividně odmítá použít jakékoliv páky na státní organizace, ministerstva a sportovní svazy, aby začaly jméno Czechia používat. Předseda vlády Andrej Babiš nepochopitelně razí hledisko dobrovolnosti v používání jména státu, tj. ať si každý říká, co chce. Rozhodujícím kritériem pro individuální rozhodování, jak jméno státu používat, je proto (zlo)zvyk a různé, stokrát vyvrácené, ničím nepodložené a neodborné mýty šířené nejčastěji na sociálních sítích, ale i v tisku.

Výsledkem je pokračující chaos a především to, že český stát, až na světlé výjimky, jméno Czechia skutečně nepoužívá.

Stát se například prostřednictvím své dotační politiky ani nepokusil sportovní svazy přimět k používání vládou schváleného a mezinárodně uznaného jména státu. Sportovci opakovaně tvrdí, že by to stálo desítky milionů korun a od státu na to žádají peníze. Že se jedná o účelovou výmluvu, ukázal Český svaz ledního hokeje, který nechal v loňském roce vyměnit všechny reprezentační dresy kvůli novému znaku i přes vážné podezření, že se jedná o nedokonalou kopii znaku firmy Scania, a přes všeobecný nesouhlas veřejnosti. Ukazuje to, že i radikální změnu lze prosadit a uskutečnit rychle, když k tomu je vůle. Bohužel, na jméno Czechia nebo Česko na dresech opět peníze ale hlavně vůle nezbyly a nadále tam zůstává Czech Republic, přestože formální politická jména se ve sportu ve světě prakticky nikdy nepoužívají.

Nové dresy hokejistů - a opět Czech Republic. Foto: Milan Kammermayer.

Tento pokračující stav však vede ke stále rostoucímu rozporu v tom, že mezinárodně uznaná Czechia si pomalu ale jistě razí cestu světem i přes iracionální odpor většiny nás Čechů. Příkladem je nejen zmíněný projev předsedy dolní komory kanadského parlamentu Geoffa Regana, ale i opožděné zavedení krátkého jména Česko v Evropské unii ve všech jazycích, včetně anglického Czechia, v září 2018. Nikoho asi nepřekvapí, že s tímto krokem vyjadřují nespokojenost hlavně čeští členové Evropského parlamentu a čeští úředníci pracující v institucích Evropské unie. Nepřekvapuje to také proto, že čeští politici a úředníci si nedokázali za čtvrt století zvyknout ani na krátké jméno Česko v jejich rodném jazyce, přestože to je také standardizované a mezinárodně uznané. Ve školách se dětí nadále učí pouze o České republice, vedle Německa, Polska, Rakouska a Slovenska a dalších zemích, pro které se zcela přirozeně používají jejich krátká jména. Slovo Česko proto žáci ve škole téměř nezaslechnou, pokud od něho nejsou přímo učiteli odrazováni. Pak se oprávněně domnívají, že Česko je slovo hovorové a tím pádem na veřejnosti nevhodné. Čeští angličtináři podobně žáky učí pouze jméno Czech Republic a jméno Czechia opravují jako chybu a od jeho používání odrazují s tím, že je to špatně či nesmysl, ačkoliv to není pravda.

Ve sportovní reprezentaci se používají obezličky typu Czech team (správně by bylo pouze Czech national team, jinak to může jakýkoliv český tým, ale ještě lépe Team Czechia), dřívější komolenina Czech, dnešní CzechRepublic (bez mezery) či dokonce czech republic (malé c a r) na dresech sportovců. Žádná z evropských zemí nepoužívá pro svou národní reprezentaci politické jméno (včetně Velké Británie) a už vůbec ne marketingovou značku toto politické jméno komolící. Podobné komoleniny se používají i v češtině, jako například stále častější #CESKAREPRE ve fotbale (viz nadcházející zápas Česka s Anglií, který FAČR nesmyslně propaguje jako Anglie vs. #CESKAREPRE namísto správného Anglie vs. Česko).

Tyto výtvory české lidové tvořivosti v angličtině i češtině očividně nikomu nevadí a nikdo jejich používání nekritizuje. Hlavně však na dresech či na plakátech nesmí být Czechia nebo Česko, jediné správné a mezinárodně uznané formy našeho krátkého jména v angličtině a češtině. A to i přesto, že vláda schválila v roce 2016 „Koncepci podpory sportu“ do roku 2025, ve které v části „Strategický cíl 4 - Podporovat úspěchy sportovní reprezentace na mezinárodních soutěžích a šíření dobrého jména České republiky” se doslova uvádí: „V této souvislosti a v návaznosti na notifikaci překladů názvu krátkého jména České republiky na „Česko/Czechia“ do databází OSN je třeba motivovat sportovní svazy, Český olympijský výbor, Paralympijský výbor a Českou asociaci univerzitního sportu pro jejich používání a dále tyto subjekty podporovat při státní reprezentaci.” Tato vládou schválená koncepce však v tomto bodě zůstala pouze na papíře.

Samostatnou kapitolou je potom komolení jména našeho státu domácími i zahraničními podniky. Japonské a jihokorejské firmy si zkrátily jméno naší země na „Czech“ a zakomponovaly ho do svých oficiálních jmen (např. Hyundai Motor Manufacturing Czech či Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech). Houfně v tom byly následovány domácími firmami. Plzeňský prazdroj, jedna z nejznámějších původně českých značek, stále vaří své pivo v Čechovi, Češce, češtině či české (vyberte si), protože zákazníkům se to údajně líbí, zatímco Czechia se údajně nelíbí, tj. nejsou na ni zvyklí. Není proto překvapivé, že se jméno naší země dál doma i ve světě komolí a nikdo vlastně neví, jak se naše země správně jmenuje. Marketingové škody této šlamastiky ve světě jsou nepředstavitelné.

Přesto se zdá, že u nás v Česku to nikomu nevadí a nejjednodušší je předstírat, že je vše v naprostém pořádku. Není, a marketingoví odborníci to vědí již od roku 1993. Přesto jejich odborné názory byly a stále jsou přehlíženy.

Je nepochybné, že díky své praktičnosti a mezinárodnímu uznání se jméno Czechia nakonec ve světě úspěšně prosadí. Je pouze otázkou, jak dlouho to bude trvat. Pokračující téměř totální neschopnost českého státu si udělat pořádek v používání svého krátkého jména, jednoho ze základních atributů své státnosti, je však těžko pochopitelná a odpustitelná. Opravdu jde pouze a jenom o zvyk. Poslední dobou se často hovoří o tom, jak jsme inovativní a připravujeme koncepce, které mají z Česka vytvořit lídra inovací v Evropě do roku 2030. Přitom však nejsme schopni jako jediná země Evropy zvládnout ani jednoduchou inovaci, jakou je používání krátkého jména našeho státu v souladu s mezinárodní praxí. Je nesporné, že tento neudržitelný stav dlouhodobě poškozuje budování dobrého a správného jména naší země v zahraničí.

Petr Pavlínek
Profesor Univerzity Karlovy a University of Nebraska