Pokud se nejedná o nějakou nám ještě neznámou hru, za pár týdnů se dočkáme nového ministra kultury. Už sedmnáctého od vzniku České republiky. Jejich životnost je průměrně 625 dnů, tedy zhruba jeden rok a osm měsíců. Průměr zvyšuje nepřekonatelný Pavel Dostál, který byl ve funkci sedm let, a naopak snižuje Helena Třeštíková, jež v úřad vydržela jen 17 dnů.

Konec ministrů vždy souvisel s koncem vlády – v Dostálově případě s jeho úmrtím –, pouze Třeštíková a nynější ministr kultury za ČSSD Antonín Staněk podali demisi. Na postu se vystřídalo sedm (známých) umělců, sedm (spíše neznámých) politiků a paradoxně pouze dva kulturní manažeři. Kdo tedy má být ministr kultury a jaké je jeho poslání?

Podobně jako fotbalu u nás kdekdo rozumí kultuře. Vždy je výraznou součástí předvolebních kampaní, kterým umělci často propůjčují svou image. Po volbách se ale kultura náhle ocitá v roli nevěstky, která je přihazována na váhy jednání o obsazení významnějších ministerstev. A zčistajasna se objevují politici, kteří si vzpomněli, že kdysi byli v divadle. Nebo se sáhne po ambiciózním umělci, který dá kultuře patřičnou popularitu, aniž by co tušil o tom, co je to řídit ohromný úřad.

Ani jedno řešení není dobré, ačkoliv výsledky mohou být překvapivé: o organizačních schopnostech Pavla Dostála kolovaly historky, ale jeho charisma nepochybně přispělo k prestiži kultury. Jaromír Talíř, ministr za KDU-ČSL v letech 1996 až 1998, byl jeho opakem – dokonalý úředník, ale současně kultuře oddán tělem i duší.

Každý ministr naskakuje do plovoucího tankeru a žádná výchylka směru daná jeho vizí, pokud nějakou má, není možná ze dne na den. Ministerstvo musí přes výměny na nejvyšší pozici pracovat kontinuálně, drtivá většina agendy je dlouhodobá a nový ministr přebírá štafetu od svého předchůdce.

Než jsem se předloni v prosinci stal ministrem kultury, můj předchůdce Daniel Herman z KDU-ČSL mi předal pečlivě zpracovaný aktuální stav úřadu a jeho činností s popisem, co je třeba dotáhnout. To samé jsem svému nástupci Antonínu Staňkovi poskytl i já.

Jde zejména o dlouhodobé plány, včetně rozpočtu. Výhled je připravován s několikaletým předstihem, od ledna do června se cizeluje vládní návrh na následující rok. Za mého vedení jsme připravili takzvaný aproximativní plán dosažení kýženého 1 procenta na kulturu – bez započtení výdajů na církve – do konce volebního období a začali jej prosazovat.

Dlouhodobý plán investic zpracovalo ministerstvo za vedení Daniela Hermana, pokračoval jsem v tom i já, ostatně investice jsou základním strategickým cílem vlády premiéra Andreje Babiše.

Skoro na každém zákonu – zejména tak kontroverzním, jako jsou ty o památkové péči nebo autorském právu – se pracuje několik let. Prezentovat tudíž jako úspěch ministra prosazení navýšení platů v kultuře, podporu památek či předložení tří nových zákonů sněmovně je dost odvážné. Je to výsledek úsilí nejen stávajícího ministra, ale také jeho předchůdců i spolupracovníků v úřadě.

Jinými slovy: ministr kultury nemůže nepodporovat památky, nevytvářet zákony či nebojovat za zvýšení rozpočtu – a žádný ministr, který je ve funkci pouhý jeden rok, se nemůže chlubit, co se mu povedlo. Nanejvýš k čemu přispěl, co dokončil. A také by měl přiznat, co ještě nezačal.

Práce ministra je úděl i poslání. Ministr nevytváří kulturu, ale musí připravovat podmínky pro její rozvoj. Nemusí být nutně umělcem či kulturním manažerem, ale především by kulturu měl mít rád, ztotožnit se s ní, měl by ji „kulturně“ reprezentovat – to není nějaké PR, které vytváří tiskové oddělení, ale osobní přístup, který nemusí být bezchybný, ale měl by být profesionální, plný entuziasmu a empatie.

Právě ministr musí být důsledným představitelem teze, že kultura je základem společnosti. Kauzy odvolání ředitelů Muzea umění Olomouc a Národní galerie či účast na křtu knihy komunistického poslance Miroslava Grebeníčka jsou tak jen vyvrcholením dlouhodobě velmi průměrně a nekvalifikovaně vykonávaného mandátu pana ministra Antonína Staňka.

Pokud to není hra, brzy budeme mít opět nového ministra kultury. Moc bych si přál, aby v Nostickém paláci zase usedl člověk s kulturou nejen obeznámený, ale také „tělem i duší“ srostlý.

Ilja Šmíd

Muzikolog, manažer a pedagog a ministr kultury v první vládě Andreje Babiše (nestraník za ANO)